Přímo na Prahu!

Slyšte příběh, kterak nás jeden autobusák poučil o tom, co je podstatné.

Bylo to dávno. Stáli jsme spolu s desítkami dalších lidí na zastávce autobusu.
Bylo nás tam mnoho.
Zatím na vysokém nebi, tak častém v Jižních Čechách zvolna pluly mraky. Beze spěchu a zběsilého úsilí, které nás, dole, ovládalo.
Autobusy odtud jezdily linkové a pak prémiové, vytoužené - přímé. Místo dlouhé cesty rovnou do cíle většiny z nás.
Bitva o tyto byla dlouhá a krvavá. K naší hanbě, mysleli jsme si i škodě, jsme jí prohráli. Ostré lokty, kousání, kopání... nepomohlo. Byli silnější.
Spolu s dalšími poraženými jsme očekávali linkový autobus, když tu se zjevil on!
Z autobusu, zjevně veterána linky se vyklonil s vozidlem kompatibilní autobusák  a hlasem kapitána zvolal:
"Kdo chce se mnou, může!" "Jedu přímo na Prahu!"
"Přímo na Prahu?!" Volali jsme bez sebe štěstím, rychle nastoupili a zaplnili autobus.
Trochu nás překvapilo, že jsme hned po po startu odbočili z hlavní silnice. Ještě víc, když jsme u první zastávky v polích zastavili. Pan řidič se dal do hovoru s jedinou čekající a po kratší výměně zdvořilostních frází přešel hned k věci:
"Se mnou dneska nepojedete, za mnou jede další paní Málková. Já jedu dneska přímo na Prahu!"
"Přímo na Prahu!" Užasla ta dobrá žena nad tou novinou.
"Už je to tak panímámo!" Se směsicí strachu a hrdosti odvětil pan řidič.
"Tak to radši rychle jeďte, ať to stihnete!" Na to paní a dodala: "Jen vám ještě musím říct..."
Někteří z nás, cestujících, se tvářili nepříliš nadšeně. Do přímo zloby přecházely výrazy pasažérů, když se s drobnou odchylkou v námětu a obsazení situace opakovala znovu a znovu.
"Já jedu dneska přímo na Prahu... Jo palubky mi sem hoď a já je Lojzovi v Dolní předám."
"Já jedu dneska přímo na Prahu... Tak ona jde s tím žlučníkem na operaci?"
"Já jedu dneska přímo na Prahu... Nojo, ona spí s Mirkem, ale co má taky dělat když on je furt ožralej."
"Já jedu dneska přímo na Prahu... Krásný počasí, co?"
Všichni za námi, v každé té zastrčené vsi už věděli že on, Pan Autobusák, dnes jede přímo na Prahu. Všem to řekl, se všemi to probral na úvod hovoru ve kterém probrali zbytek.
Po hodině jízdy po lukách, polích a lesích, nádherných setkání, se začali mnozí z nás usmívat.
Na jedné návsi autobus zastavil a když...: "Já si dám tady jídlo, tady moc dobře vaří!" "A tak za půl hodinky jedem dál přímo na Prahu." ...se smáli už všichni.
Vydali jsme se s Panem Řidičem do hospůdky. Na návsi nás pak jeden poučený cestující seznámil s historií místního morového sloupu, klenotu rurálního českého baroka a než se hodinka s hodinkou... jsme si to svištěli přímo na Prahu dalšími vesnicemi, zastávkami, setkáními.
Obrátil se na nás řidič, když pohovořil o své přímé cestě na Prahu a dalších novinách s jedním mužem u cesty"
"Lidi zlatý! Tady Fanouš má velký hospodářství, kravky, ovce, kozy. Žena je tam teď sama a on by potřeboval se tam... je to tady kousek a pak bychom už zase jeli přímo na Prahu?"
"Neváhej a už ho tam vez!" Volali jsme na řidiče, přecházejíce v neformální jazyk, však už jsme byli vlastně staří známí.
"To znám když se mi splaší kozy, to chce řešit hned!" Řvala nadšením jedna z cestujících.

Nebudu ani říkat jak dlouho jsme jeli, ani s jakým pohnutím jsme se po té přímé jízdě loučili. Mnozí z nás cestou navázali přátelství které pokračovalo. Snad i svatba z toho byla.

Obracím svoji tvář do hlubiny věků k tomu muži za volantem a děkuji, děkuji ještě jednou za poučení o skutečných hodnotách v tomto vesmíru, o relativitě času a prostorů, lekci z logoterapie, narativní psychologie... Poučil mne víc než metráky knih.
Už vím co je přímá cesta.

Od té doby se snažím jet vždy přímo na Prahu!