Být noblesní

Mistr Pa kráčel se svým učedníkem cestou, procházející polem.
Zjevila se tu náhle  postava a slovy hrubými lála Mistrovi. Mluvila oplzle, zlovolně. Urážela a vysmívala se. Odporný to zjev, jaký se nachází někdy počátkem září, kolem poledna, v polích u Přelouče, nebo naprosto kdykoliv a kdekoliv na internetu.

"Dovol Mistře, ať jí odpovím v jejím hrubém jazyce." Požádal jsem mistra, v nevědomostí své.

Mistr se však jen usmál a takto pravil:
"Jene, Chceš snad sestoupit na její úroveň?" "Jaký pak bude rozdíl mezi jí a námi?"
"Noblesa se neprojevuje jemností hedvábí na tvé kravatě, ani vybraným chováním na večeří s králem." "Noblesa se projeví, když mluvíš s domovnicí dožadující se hádky,  či opilcem, nevhodně  prosícím o politování."

Tázal jsem se zmaten:
"A tak, když ta osoba vezme klacek a udeří nás, nastavíme Mistře druhou tvář?"
"Jene, když nás ta nehodná  osoba napadne hrubou silou, tož jí dáme přes držku." "Ošetříme poté její rány, popřejeme jí hezkého dne a rozloučíme se."

Dlouho je tomu, co jsem kráčel krajinou, cestou, polem,  s Mistrem.
Dlouho je tomu, co jsem poslouchal jeho slov.
A zapomínám.
Vrhám se do slovních půtek, se snahou zesměšnit a urazit toho, kdo chce zesměšnit a urazit mne. Na výhrůžku odpovídám výhrůžkami. Na sprostotou sprostotou. Na zlobyplné vzteklouny vylévám svoji zlobu a vztek.
Kde je mezi námi rozdíl? V tom, že já jsme ten slušný? Ale kde a kdy, jářku? Či ve "vlastnictví pravdy"?
Pravda mlčí, pravda nehuláká, i to řekl kdysi Mistr.
A slušnost je slušná sama o sobě, není reakcí.

V krajině ducha je pole života a tím polem vede cesta. Na té cestě můžeme potkat, je to tak vašnosto,  zmrda.
Pak jen záleží na nás, kým v onom setkání budeme a kým se staneme.

I v nás samých je pole a cesta a sami v sobě se můžeme potkat s věru nepěknými bytostmi. Záleží jen na nás, záleží jen na nás.