Kdybych lásky neměl... tak by to bylo fest blbý!

 Tohle se stalo asi v nebi? Přesně to nevím, mně se ten příběh, jako jiné, udělal a já ho jen zaznamenal a sám na něj čumím, jak tele na vrata.
V tom místě žily duše a dušáci tak, jako my tady. S jedním drobným, ale naprosto zásadním rozdílem. Nebyli nasraný! Nebyli nasraný na jiný a nebyli nasraný na sebe! Občas jim ujela tramvaj, nebo se na chvíli  pohádali v práci, ale díky oné absenci bazálního nasrání tam bylo zcela nebesky.
Vlastně, někteří měli i nějaké osobní smutky? Tak to byl očistec? Vim já!
A tady jednou  z jara jde jeden fešný dušák ulicí, zpívá si a najednou zůstane zírat! Tahle duše tady, to je přeci? 
"Promiň, nechci rušit, ale nejsi Ty Ta Tereza? Z Avily? Zeptal se.
"V pohodě, nerušíš, jasně jsem to já, Tereza z Avily,  proč bychom se spolu nebavili?!" "Jé to se rýmuje!" Zavýskla radostně! 
Dušák před ní poklekl.
"Co blbneš, vstávej! Jsou tu duše, co si pomyslí ty pako!"
Dušák tedy vstal a zašli spolu do kavárny pokecat.
"Hele, dušáku, já Tebe taky od někud znám?" Kterej ty jseš?"
"Petr Novák, zpíval jsem takový písničky. Obyčejný."
"Jasně! Já budu chodit po špičkách!  Tereza si začala broukat.

"Ty to, Terko, znáš? Já své písničky asi moc rád nemám. Připomínají mi můj zpackaný život. Toužil jsem po lásce a dostával jí. Hezkej kluk, slavnej zpěvák. Jedna za druhou, zamilování, milování a rozchod, často s pláčem. A já chtěl fakt velkou, čistou, věčnou lásku! A myslel že když ne tady s tou, najdu jí s jinou! Achjo. Já toužil aby to bylo Velké! Na doraz! Tak jsem začal alespoň ve velkém a na doraz pít. Až jsem se upil." "Příliš pozdě jsem se dozvěděl o Tobě a o skutečné Velké Lásce, o té, kterou jsi měla Ty! Láska k Bohu! Láska co..."
"Kuš! nech toho Petře!"Já, Láska! Nojo, jasně Petře, jenže, viš... Já si tak nějak říkám, že jsem to vzala moc hopem. Že jsem měla začít od toho malého. Dávat si pusu se spolužákem, chodit s nějakým uhrovatým hejskem. Možná i před těmi dalšími stupni a před těmi extázemi a proniknutím zlatého kopí do mne zažít i nějaké proniknu... Tereza se začervenala a Petr chápavě koukal jinam a aby jí zbavil rozpaků, rychle řekl:

"V parku kvetou sněženky, nechceš se jít podívat?"
"Jé ráda" Na to Terezie.
Vyšli ven a Petr opatrně, stydlivě, zkusil vzít Terezu za ruku. Ta ruku vděčně přijala a usmála se a ten úsměv byl šťastný.
A tak spolu jdou ruku v ruce, kytky kvetou, slunce svítí a oni si povídají, jdou ruku v ruce a možná si za chvíli dají i tu pusu! 
V parku minou  staršího pána na lavičce, co tam krmí holuby. 
"Ahoj  Pavle!" Zavolala Terka na starého známého.
"Ahoj Terezko, ahoj Péťo, to je dobře, že jste se potkali! Kdybyste  lásky neměli, byli byste  jako dunící... no,  prostě úplně marný! 
A oni jdou dál a  já furt nevim, jestli to je nebe, očistec a nebo heretická fantasmagorie. Ale je mi to fuk, Hlavně že ona se dozví o té krásné a marné a strašné a znovu krásné lásce pozemské ona ho dovede k té Velké Věčné a pak oba pochopí, v čem jsou ty dvě stejné a v čem jiné.