O nedějí v zjevné beznaději a také o radosti

 

Vyprávěl kdosi, jak v padesátých letech, v nějakém bolševickém koncentráku sdílel celu s několika faráři.
Byly vánoce. Arestovaní duchovní vyrobili z kusů dřeva betlém a jali se pět koledy. Bachaři se to domákli, figurky rozšlapaly, osazenstvo zmlátili a jednoho šoupli na samotku.
Zbylí vyrobili jiný betlem ze zbytků chleba  a tichounce zpívali tiše dál, nakonec i sloužili mši.
Ten na samotce zatím rozjímal, pak pravil, že tam byl alespoň klid...
Vyprávějící neduchovní mukl tvrdil, že to byly snad nejúžasnější a nejveselejší vánoce, co zažil. Ty na svobodě s kaprem stromečkem  a vínem pak byly také krásné, ale ta síla pospolitosti a vzdoru, poselství zrození naděje... to už nikdy nebylo tak silné.

Věděli ti lidé v kriminále, že jsou odsouzení (jak to tenkrát vypadalo)  na nucených pracech na uranu zemřít? Že už se nejspíš nepodívají ven? Že jsou dokonale v prdeli?
Věděli a právě proto dělali betlém, zpívali a smáli se.
Každej na tohle nemá, ale každej to může zkusit.
O současných vánocích slýchávám od bližních: Už to ani neslavíme, je to hnus, samý reklamy, komerce! Na půlnoční nejdu, je to tam samej turista! U nás stříleli rachejtle, to je šílený! Navíc jsme chudý! A situace u nás a ve světě je tak hrozná, že ani nemáme chuť něco slavit, jsme v depresi!
Prostě konstatují, že podmínky jsou tak naprosto strašlivě příšerné a situace tak beznadějně hrozná, že zbývá jen doma otevřít flašku a smutně se ožrat.
Fakt?

 

Tohle se netýká samozřejmě jen vánoc!