Prož je furt fšechno špatně - o remcání

 Velká část mužů se doma naučila od otce remcat na svoji manželku. Prostě to tak je, to se musí stejně, jako pozdravit.
Velká část žen se naučil od matky remcat na svého muže. Tak se to přeci dělá.
Velká část z nás se naučila od rodičů a ostatních lidí remcat na poměry, dobu, mladé, staré, vesničany, měšťáky, zvláště Pražáky, sousedy a zejména vládu.

Remcáme když je objektivní důvod i když není. Patří to k naší identitě, neramcající bychom si připadali špatnými manžely, manželkami, občany. Cítili bychom se "nesví" a uklidili bychom se až po nějakém pěkném zaremcání. 

Leč, když s nimi neremcáte, ale jste spokojení,  zjistíte, že lidé jsou vaším vlivem, často,  jakoby vytažení ze zlého snu. "Tak ono se nemusí být permanentně nasraný?! My smíme, opravdu smíme, být chvíli v pohodě? No to je krása!"
Ale pak samozřejmě zapadnou do starých, uremcaných kolejí, kde jim je špatně, ale kde jsou doma.

Tak jsem si zaremcal na remcání.