Příliš malý hermeneutický kruh

 Pro pátrání po příčinách a smyslu jevů potřebujeme předporozumění. 
Ó ano, minimálně musím rozumět, že jev skutečně nastal.
Pak se dělíme na ty, kteří předporozumění konfrontují nezaujatě s realitou a pochopení podle toho upravují. 
Jenže, jde o to, kde začneme.
Začneme třeba: 
Existuje ten jev vůbec? 
Existujeme my sami?
Netřeba tak daleko. 
Ovšem my začneme příliš blízko: 
Někdo si vysvětluje pád burzy jako boží vůli trestající lidstvo za hamižnost a je snad schopen (ten lépe uvažující) změnit závěr, na boží vůli trestající za nemodlení. 
Někdo si vysvětluje pád burzy jako spiknutí iluminátů a je ochotný uvažovat, že to byli tentokrát zednáři.
Někdo si toto vysvětli jako důsledek konjunkce Saturnu s Jupiterem a je ochotný zvážit, zda to nebylo fází měsíce.
A tak dál.
I věda nejvědečtější se snaží nacpat vysvětlení do svého, předem připraveného hřiště.

Důsledky: 
S toto omezeností nám pravda, nacházející se mimo naší zahrádku, nutně, v naprosté většině případů, uniká. Malér je, že na tom svém nakonec  "nacházíme", protože chceme. A nalezené pak považujeme za objektivní.
S hledajícími na jiném pozemku se nemůžeme shodnout, ani potkat v argumentaci. 
S těmi z našeho pozemku (vědci, hvězdopravci, spiklenistu a bohovůlisty...) se třeba sejdeme v závěrech. S těmi odvedle už ne.
Navíc, těmi za plotem pohrdáme z principu a své malé lidské pohrdání považujeme za ctnost a věrnost pravdě. 

Začínat  na co nejširším pozemku, to je třeba!

Ale dá to pak mnohem větší práci, to je jasné!