Dějiny církve dle JDP

 Když byl syn tesaře mrtvý, zmrtvýchvstalý a nanebevstoupený, tak  se tenhle Ježíš Kristus zjevil jistému Saulovi a dal mu angažmá.
Vybral si dobře. Pan Saul byl muž vzdělaný, světaznalý a s talentem vést lidi svými slovy i skutky.
Saul se stal Pavlem a psal, protože to uměl.
Pánové Matouš, Marek, Lukáš a Jan posbírali vzpomínky na Mistra, toho,  který jim změnil životy.
Změnil životy svým, značně revolučním, učením.
Učení bylo revoluční i v tom, že nehlásalo nějakou změnu změnou druhých, ale dožadovalo se proměny osobní u jednoho každého.
Chtělo po lidech, aby vystoupili ze svých malých ohrádek víry, rasy, národa, sociální vrstvy, věku či pohlaví a otevřeli své životy. 
Všichni, ať už našinci, nenašinci, muži, ženy i děti, ti všichni byli pozváni "ke stolu".
Měli milovat a ctít Boha. A také být laskaví k druhým lidem.

Učení bylo tak populární, až si ho všimla tehdejší moc.  
A už se popravovalo, mučilo. Kati měli namožený ruce, lvi v arénách říhali od přežrání, ale křesťané vytrvali.
Moc už moc nemohla a tak v zoufalství z pronásledovaného učení udělala státní náboženství.
Z příslušnosti k církvi už najednou nekoukala nepříjemná smrt ve lví tlamě, ale společenský úspěch.
Tím se v ní dostali do popředí jiní lidé a také jiná témata. Bylo by lehké se šklebit nad úpadkem idee, která se přeměnila v uřad a dogmatické spory, ale jak jinak řídit ten obrovský kolos? Už Pavlovi, který vše šéfoval neustálými inspekcemi, psaním listů, prosením, se to vymykalo z ruky.
Jenže!
Jenže najednou se mocí obdařeným křesťanům  zdálo, že použít meče  na šíření lásky, není špatný nápad! A vyřešit dogmatické spory upálením odpůrců? je to takové jednoduché a rychlé.

Leč v evangeliích, když si je někdo četl pozorně z nezůstal u detailů, ono původní stále bylo. 
A tak v oné církvi přicházeli stále a stále tací, co chtěli opět ono čisté, laskavé učení Mistra.
Bylo jich mnoho. S některými zametli, s jinými ne a někteří založili řády.
A řády se po založení stabilizovali, vytvořily strukturu moci a...
...a tak přišli další a zase reformovali.
V období reformace se reformovalo tak z gruntu, že vznikly další a další církve, které se vrátili k původnímu učení a... pak potřebovaly nějakou formu, potřebovaly oslovit co nejvíc lidí a ... samozřejmě, opět moc, úřad, dekrety... tresty...

A není to tak vlastně v pořádku (krom trestů, ty ok nejsou!)? Copak jde ustrnout v nějakém prvotním stavu? Není ten věčný pohyb od: Vpřed návratem k počátku, až ke konzervování stávajícího stavu a zase znovu, vlastně nejlepší možný způsob existence společenství v tomhle světě?
Asi jo, když to vydrželo 2000 let? 

Jen ten úřad by asi chtělo omezit, co to dá a moci se nechytat. Koneckonců, největší úspěch mělo učení tehdá, když mělo moci pramálo.