Joseph Fouché - Vznešený idealista, nebo odporný deviant?

1759 se narodil do námořnické rodiny v malé vesnici ve Francii malý Pepíček Fouché!
Chlapec rostl a sílil. Vlastně moc nesílil, byl těla vetchého. A tak do dali na studia, neb inteligence byl naopak značné.
Mladý muž v sobě brzy pocítil ideál. Přímo Ideál a přímo ideály! Demokracie! Antiklerikářství!
Po revoluci se stává radikálním Jakobínem, zejména prosazuje popravu krále.
Demokratická revoluce záhy přešla na diktaturu a Fouché se  hned vrhl do akce. S radikalizmem a vášní. 
Popravoval a raboval, vyhlásil boj bohatství a chtěl zrušit peníze.
Vyhlásil "Kult rozumu", což  tehda, když vládla čirá magořina, bylo takové... takové jako vždy.
Přezdívku "Kat z Lyonu" si vysloužil za působení v onom městě, kde popravoval a popravoval. Šlechtu, bankéře, jeptišky... "Krev kriminálníků obohacuje půdu svobody a staví moc na pevných základech." pravil ten idealista.
V boji o moc, který  svedl idealista Joseph s idealistou Robespierrem vyhrál.
Robespierrova hlava byla za jásotu davu v koši a Fouché... ve vězení.
Zachránili ho Royalisté. Chacha! Jenže zůstal chudý a odstrčený. A to se mu nelíbilo. Nabídl své služby nejdříve   bývalým největším nepřátelům royalistům, pak zase Jakobínům a začal syslit peníze, které hlásal zrušit.
Foucheho vcelku nikdo neměl rád a tak se přilísal k Napoleonovi. Ten jim zřejmě částečně opovrhoval, hodně se ho, intrikána, bál, ale jeho znalosti a schopnosti se mu hodily.
Fouché hrál na všechny strany a dokázal všechny přesvědčit o své nepostradatelnosti.
Nepoleon ho jmenoval ministrem policie, odvolal a zase jmenoval. 
Intrikoval proti Bourbounum i s nimi, proti všem a s každým.
Byl upřímně nenáviděný lidem i vládci. A obávaný.
Nakonec se stal opět ministrem policie, tentokrát ve vládě krále, bratra toho, kterého tak vehementně hnal na popravu.
Pak už ovšem jeho kariera pomalu končí a umírá bez poct, slávy a moci.

A teď otázky:
Byl tohle přiliš prudký idealista, který se změnil?
Nebo to byl  zamindrákovaný deviant, uhranutý mocí nad lidmi a jejich životy? Spíš asi tohle, ty změny "ideálu" podle požadavku doby jsou příliš nápadné.
Kdyby ho na začátku revoluce zabila třeba ve vaně nějaká dáma a on se nestačil projevit, byl by dnes vnímaný jako hrdina revoluce, oběť boje za demokracii, Volnost, Rovnost a Bratrství, nikoliv jako ukázka bezcharakterního intrikánského zmetka?
Kdyby si nemohl svoji potřebu panovat nad životy druhých ukojit v politice, stal by se třeba seriovým vrahem?
A konečně, kolik takových máme v politice na celém světě? Úchylných sadistů posedlých mocí.

P.S.  O tomhle muži napsal značně lépe a celý román, Stefan Zweig