Výchozí předpoklady, aneb proč, vybaveni mozkem, se rozhodujeme většinou stupidně

 Vycházíme z předpokladu, že člověk je racionální bytost,  nadaná logikou a schopností objektivně posuzovat realitu.
Bytost, která se rozhoduje na základě myšlenkového procesu,  úvahy, co je pro ní výhodnější. Případně co je výhodnější pro celek, ke kterému patří.
Ač se každý den v malých životech i mezinárodní politice ukazuje, že je to nesmysl, stále tomu většinově věříme a, co horšího, podle toho očekáváme,  přesvědčujeme.

Některé mýty:
1) Dokážeme-li někomu, racionálními argumenty a důkazy, že se mýlí, on pochopí a změní postoj.
Naprostý nesmyl! Jeho ego je uraženo a proto zuřivě, tím zuřivěji, čím víc je vidět, že se mýlí, bude stát na svém!
2) Přesvědčíme-li někoho jemnou, psychologickou a ego šetřící prací, že se mýlí a on to uzná, došlo u něj k změně postoje, názoru.
Ale kdepak. Nejpozději za tři dny je zpět. Dráhy v mozku jsou vymlety a tak, až se setká s probíraným, nenaskočí výsledek poslední debaty, ale mozek se rozjede v naučeném vzorci. 
3) Historická zkušenost je zdrojem poučení pro současnost.
Většinou ne. Historie je překryta vzpomínkovým sentimentem, konfabulacemi, sněním o ztraceném ráji. Nebývá zdrojem poučení, ale spíš útěkem z reality.
4) Člověk usiluje o to, aby se měl co nejlépe.
Tak to sice vypadá, protože člověk tvrdí, že to tak chce a i se podle toho chová. Jenže ve skutečnosti se snaží být tam, kam si myslí (je naučený) že patří. Honza králem je jen pohádka, Honza touží po lepší chalupě a větší peci, ze zámku uteče, nebo ho změní na chaloupku. Pokud Honza je přesvědčený, že všechno špatně dopadne, nedá si pokoj, bude blbnout, až to princezna nevydrží a uteče, království zkrachuje a on se bude sedět v šenku nešťastně, ale v harmonii s představou o sobě, a lkát nad  smůlou, co ho stále provází.
5) Člověk volí to, co je pro něj výhodnější. 
Ale kdeže! Onen zmatený (viz předchozí)  ani nevolí to, co by i mohl pochopit, že mu může přinést dobré. 
Volí to, čeho se méně bojí.
Volí to, c o si myslí (většinou je to nesmysl), že je to jeho (smečka, skupina...)
Volí i myslí podle toho, to, co myslí a  volí ostatní

Nevnímáme realitu, ale vnímáme projekci svých obav, přání, sebe sama. 
Nepříjemné popíráme, vytěsňujeme.