Vitěz a poražený

 Disclaimer: Nejedná se o "historickou studii" samozřejmě je to zjednodušené, ale jsem přesvědčený, že tohle se skutečně, pod povrchem vnější moci, děje.

Když skončila sláva Řecka, Řím se stal neomezeným vládcem středomořska a Řecko ztratilo... a právě že ne.
Řím od poražených převzal myšlení, kulturu a duchovno vůbec.
Řím se později rozpadl.
Leč řeckořímské myšlení  zase značně zformovalo nastupující germány.  V nastupujícím křesťanství prostoupilo helénství hebrejský základ.

Drsný a přímý germánský válečník se mísí s rafinovaným a úžasným  helénským myslitelem, ale také helénským úchylem vyžívajícím se v mučení porobených a  sexu všech se všemi. 
Mísí se v každém z nás a také v sobě máme hebrejského proroka konce a příchodu mesiáše.
Máme v sobě i jednoho Mesiáše, plného odpuštění, soucitu a lásky i přísnosti pro zatvrzele sluhy ďábla.
Kdy který z nich v nás mluví, to je takové hezké cvičení pro sebezpyt i druhýchzpyt.

Nojo! Výhra někdy nemusí být tím, čím se jeví.

A teď trochu jinak, stejné síly:
Vítěz  bude vždy poražen.  
Například liberalizmus a demokracie nemůžou totálně zvítězit, neb v nás jsou i jiné základy.  A když se zdá, že vítězí, kyvadlo udělá šup a je tady totalita, fašizmus... ten ale nemůže zvítězit, bude poražený, když ne zevně, tak bude rozežrán zevnitř..

Nojo! Výhra je začátkem prohry.

 Kdo v tom má ale žít?
No přeci my, tak, jako vždycky. Na nějaké houpačce, kde výhra je prohra a naopak.
Ovšem, osobně, jeden a my, si to často strašně odsereme... 

P. S. Pro chytré, možná cesta z kyvadla: Musíme nutně naprosto a totálně vyhrát a pak tančit na poraženém sokovi?