Bytost vztahů a oběti, hrozná a krásná

Ježibaby a upíři? Pcha! Vztahy, vztahy jsou strašidla děsná!

Tenhle příběh jsem si vymyslel, ale určitě se stal, stává se a stávat se bude.

"Kterej blbec vymyslel školení zaměstnanců na tak blbém místě?" Říkal si na horské chatě jeden mladý muž, milovník knih a procházek městskými parky.
"To musela babička chtít doprovodit zrovna sem?" Zoufala si dívka, milovnice muzeí a galerií.
Pak se uviděli.
On se musel opřít o stůl, aby neupadl. Bylo to Ona! Dívka co si jí vysnil!
Holka si rychle sedla a doufala, že na ní není vidět  co cítí k neznámému chlapci.
Byl mlád a nevěděl, jak se seznámit. Přeci jí nenechá odejít ze svého života! Co ted, když se tolik stydí?
"Slečno... moc tuhle část hor neznám, nevíte jak se jmenuje tamhleten vrchol?
Ona měla tep 260 a přerývaně odpověděla: "Nevím, ale musí tam být krásně."
"Moc rád bych se tam podíval, na to zase on."
"Já také! Miluji hory! Bohužel jsem tu jen s babičkou a sama se neodvažuji."
"Mohli bychom třeba spolu, jsem tady také sám." Sebral odvahu hoch. Mám ty výlety do hor tak rád, že Vás chápu a jen proto Vám to nabízím." Lhal.
Tak Ti dva, co nenáviděli chůzi do kopce a s kopce, vyrazili. Bylo jim dost jedno kde jsou, hlavně že byli spolu.
Samozřejmě, že když se vrátili a měli se rozejít, nejnenápadnější záminka byla: "Rád bych takhle častěji na výlet a nemám s kým, myslíte..."
"Ale jistě, to se hodí, když máme toho společného koníčka! O nic nejde, že!"
"Jste tak laskavý že mi umožníte tyhle výlety!" "Navíc, mohu-li to tak říci, jste i milý člověk!"
"Děkuji slečno, jste příliš laskavá!" Rád beru někoho, věřte kohokoliv, na takové cesty!" "I když,Vás, Vás... no víte, Vás miluji!"
"Vás a naše cesty!  Jistě!"

Místo do galerie běhala teď dívka s pytlem cihel na zádech do schodů, aby měla kondici.
Místo nového vydání Prousta si chlapec koupil divné, velké a těžké boty.

Jak teď mohli přiznat, že je to chození nebaví? Že se jim hnusí. Přesvědčeni, že by tím hluboce, strašně ranili toho druhého.
A tak chodili a chodili, vcelku rádi, jo láska!

Přišlo manželství a z lásky se stala úcta a přátelství. To nebyla chvíle na svěření pravdy a tak chodili a chodili. I s dětmi pak chodili a jestli neumřeli...

Jestli neumřeli, tak se třeba jednou jeden druhému přiznal! A  druhý to mohl potom říct také.
Mohli si říct pravdu, že celé roky se obětovali, dělali něco, co vlastně nenáviděli, jen a jen pro toho druhého.

A tady se z příběhu stává otázka:
Byli po tom zjištění zklamaní a zděšení promarněným životem, ve kterém zapírali sami sebe?
Nebo si uvědomili, že ona opakovaná malá oběť udržovala jejich vztah živý a krásný?
Litovali let, které mohli prožít podle svého?
Objevili, že sami sebou jsou právě tím, že potlačí sebe a dají se druhému, že takhle naopak sami sebou výsostně byli?
A další otazníky.

Pravdivá odpověď je vždy ano i ne. Teprve spojením ano a ne se možná, možná dopátráme pravdy.

I v tomhle případě