Jste také tak sám strýčku plivníku?

Na procházce byl jsem sám. Sám jsem šel polem a lesem k místu, kde jeden velice schopný hajzlík postavil hrad.
Potkal jsem i dub, na kterém se, dle pověsti, oběsilo sedm bratrů pro jednu ženu. Kdo ví, já u toho nebyl.
Zato jsem byl sám na procházce a mlčel. Kdo mlčí slyší. Třeba to, co povídají staří dubové. Ne, nepovídají o tom, kdo se jejich větvích věšel a proč.  Dub je diskrétní gentletree tak, jako já se snažím být gentleman.
Slyšel jsem řeč  stromu. O jeho boji o místo na slunci pro své listy. A nadějích jara i rezignaci podzimu. Bezčasí léta, kdy život prostě je a bezčasí zimy, kdy prostě není.
Moudrý byl dub, jak již stromy bývají. Také někdy kaple či křížky v polích bývají omoudřené, ale já dnes mluvil s dubem.
Nakonec jsem i já promluvil a žaloval na lidstvo, ve kterém já sám tak trochu jsem a trochu nejsem. Na to, že stále vládnou hajzlíci, jako ten co postavil hrad, ale dnes jsou ke všemu neschopní. Že lidé rezignovali nejprve na snahu problémy řešit, potom na snahu o nich přemýšlet a nyní už se jen seskupují do fanclubů, které k problémům skandují buď své souhlasné "ano", nebo nesouhlasné "ne". Nebo utrhnou lavinu, která se na ně desítky let blíží a celou tu dobu jen dělají, že nic nevidí a vše je v pořádku. Až do poslední vteřiny.
Moudrost dubu se materializovala do bytosti plivníka. Vystoupil ze stromu a odplivl si, tak jak to má v popise bytí.
"S tímhle si můžeš jít stěžovat na lampárnu." Nebo je všechny můžeš soudit, víš přeci tak, jako to věděl Fratišek K., že: Soudní kanceláře jsou na každé půdě."
"A když ne na půdu, můžeš do věže a nechat si tam strašit!
A odplivl si.
"Oba známe osobní řešení a oba víme, že ani ono řešením není, že?"
"Jo!" Řekl jsem  já a odplivl si, abych netrhal partu.
"Co si myslíš, jak se cítím já?" Zeptal se on.
""Já vím." Řekl jsem, protože to vím. Moc dobře to vím.

A vydal jsem se domů, sám, hluboce sám. A zpíval si písničku veselou.
Je léto, zatím je ještě léto a listí zelené.