Ďáblův majstrštyk

Ďáblův majstrštyk se jmenuje racionalizovaná nenávist.
Málo platné, smečkové zvíře v nás žije. A nemá rádo jinakost! Vůbec jí nemá rádo. Povinností vůči smečce je odlišující se nenávidět a také je ničit.
Jenže pak přijdou vyšší city, empatie, tolerance… s prominutím, humanitní ideály.
Tak se, v nás samých, mlaďounký humanista pere s prastarým samcem. Jeden říká zab je, druhý miluj  je.
Když už prastarý ďábel nenávisti prohrává, použije svojí, tedy ďábelskou, lest.
Rozum. Zdánlivě  rozumný důvod k nenávisti.
Těch všech jiných.
Pěšáci cyklisté a automobilisté. Vegetariáni a masožravci. Židé, křesťané, ateisté, mohamedáni a vyznavači Špagetového monstra. Kuřáci a nekuřáci, Hetoro a homo. Nudisté a textiláci. Ti s ponožkama v sandálech, ti bez nich a ti v lakýrkách. Ti všichni, od velkých ideologií až po drobné momentální osobní preference. Samozřejmě všechny rasy a barvy.
Člověkoidnímu člověku je jaksi žinantní nenávidět mírnix týrnix  ty, mezi které ho původ a život nezařadil a vyvyšovat skupinu, kam ho zařadil.
Nesluší se to.
Ovšem! No, ovšem! Pokud máme racionální či morální důvod k nenávisti a svojí nadřazenosti, tak to se hned cítíme OK.
Najde se? Důvod? Jistěže najde! Oni přeci kazí morálku, způsobili mnoho zla a válek, ničí zdraví sobě i jiným, šíří nakažlivé nemoci, kazí vkus, dobrou pověst i charakter. Kradou a šidí, rouhají se bohu či naopak věří v boha a určitě nás chtějí zničit.
Ti všichni jiní.
Tak náš mladý humanista si našel, vykonstruoval, ke své nenávisti důvod. Podpořený, tu více, tu méně, brilantní úvahou, tu nějakou knihou zjevení či vědeckým výzkumem, případně statistikou.
Už je to tady a humanista říká: To není nenávist, to je jen můj zájem na dobré věci! Já jen chci vymýtit špatnost, aby svět byl lepší!
Je to nenávist. Obyčejná nenávist, se kterou vstupuje do služeb Ďábla.
Ten se směje, jak je to jednoduché a prosté.

Osobní obrana také. Přestat špekulovat jak ty druhé zakazovat a ničit, ale začít přemýšlet, jak s nimi žít. Nebo nežít s nimi, ale nechat se žít vzájemně.

P.S. Dobře míněná snaha o toleranci, přecházejíci v sebevražedné chování, tady  neochotu se bránit těm, co už jim nenávist ovládla osobnost, samozřejmě také není zdravá. Někdy zbývá jen tvrdá obrana.  Ale to je mnohem méně případů než se zdá. A většinou jiných než se zdá.