Kde žijí víly

Kdo si přečetl předchozí, o vlkodlacích, toho to muselo napadnout. Kde je je ženský princip? Kde je druhý pól z celku?
No jasně, víly! Tvrdí a silní vlkodlaci s nezdolnou silou žijí a bojují na skalnatých kopcích, hebounké víly lehce vlají podél potoků, rybníků a moří.
V Jizerkách, Polabí, Českém lese, Brdech. U všech mořích. A v nás také.
Jsou něžné, nehmatatelné, měkčí než voda i vzduch. A ve své měkkosti silnější!
Nóóó, ono s tou měkkou něhou. Až vás jednou  zklamaná víla chytne pod krkem, pochopíte, že je to složitější.
Vlkodlak vás zničí  nebo mine, ale za chvíli na vše zapomene. Víla nikdy. Nikdy nezapomene v čem má pomoct, nikdy nezapomene kde má mstít. Nechce se mstít. Jen udělá to co musí.
A nebo co chce. I tak, i tak.

Víly. tančí, sedí si a o něčem přemýšlí. Smějí se a pláčí. Nejde je pochopit, nejde jim porozumět. Nejde jim porozumět tak, jak se snažíme uchopit svět. Ani vlkodlaci nerozumí vílám.

Protože porozumět, znamená ovládnout, protože pochopit znamená vlastnit.
V naší řeči.


Ale jsou jiné cesty.

Zapomenout.

Být.
Být.
Být, třeba s vílou u jezera, třeba být vlkodlakem u jezera, kde sedí víla.

Pššššš! Nerušit!

To je také trochu i o vílách A důležité, neřku-li, zásadní.