Jak lovit lidi

Jak možná víte, my bytosti zvaná strašidla, nemáme mezi sebou vždy nejlepší vztahy. Hastrman s ohnivým mužíčkem, Plivník s bílou paní... spory jsou, ale když jde o dobrou věc, tak se semkneme.
Třeba někoho utopit!
Jde si člověk, vykračuje, zpívá si. Jde po cestě co někam vede. Dostat ho do bažiny? Nemožné? Ale kdež!
Nejprve je potřeba člověka vystrašit. Protože lidé se nebojí tolik toho co je, jako toho co není, nastoupí například kolega hejkal. Já, vlkodlak, jsem sice hrůzostrašný, ale je pravděpodobné, že by na mne pocestný vzal hůl, zařval mocné zaklínání, třeba "Tahni do piče čokle!" a bylo by.
Nene, strašit je třeba zdálky, hejkat hrůzné zvěsti, ohlašovat  něco strašného, Něco Strašného.
A už človíček prchá do lesa tmavého a v něm se ztrácí. Místo aby se vrátil na místo kde zabloudil, poletuje sem a tam, ve větvích hledá znamení. Volá i na ostatní lidi na cestě, ať utíkají za ním do temného lesa a tak dělá práci za nás. Hejkal může jít spát, lidi si to už zařídí sami.
On ani ten les není zdaleka tak hrozný, ale to člověk nevidí, člověk jen čeká, kdo ho vyvede ven, protože sám sobě nevěří.
To je chvíle pro bludičku, aby řekla: Pojď za mnou, dovedu Tě kam budeš chtít. Povedu tě, mně můžeš věřit! A panáček jde a za chvíli se topí v bažině.
Ještě než se za ním zavře močál, volá na ostatní: "Výborné to je, to je cesta pravá!" Protože tomu až do konce sám,  fakt že, věří. Volají jeden na druhého ať také jdou.
I bludička si může dát oraz, už to jede samo.
Fakt té smradlavé bažině věří.
Tak takhle my lovíme duše.