Sociálně adaptovaná paní Erna Petriová a my

 Když se jednoho dne vracela mladá paní Petriová kočárem domů, zahlédla v příkopě pět polonahých, hladových, zbědovaných dětí.
Vzala je k sobě do kočáru, odvezla domů a dala jim jídlo.
Pak je vzala do lesa k jámě, kde byl masový hrob a tam je zastřelila ranou do týla.
Bylo to během druhé světové a ty děti byly, jak se paní Erna dovtípila, uprchlí žide z transportu. A židy, jak dáma slýchala, je třeba zabíjet. Taťka nebyl doma, tak to vzala za něj, ať je na svou ženušku hrdý! A děti pyšné na maminku!
Paní byla manželka muže od SS.
Zbraň kterou střílela byla dárek od jejího tatínka, tatínek měl asi dceru rád.
Ta paní měla ráda svého muže a především své dvě děti. Nejspíš i rodinné přátele.
Paní Erna byla nejspíš výborně sociálně adaptovaná dáma! Běda, třikrát běda adaptovaná na prostředí, do kterého jí osud vrhl. To prostředí bylo zrůdné.
Je pravděpodobné, že kdyby se ta paní narodila jinde a jindy, byla by laskavou selkou. Nebo vlídnou ošetřovatelkou nemocných. Nebo jeptiškou. Nebo hrdinou partizánkou, nebo prostitutkou a nebo vědkyní.
Ona se však vyskytla tady a tak se stala vraždící zrůdou, odporným hnusem.

A my? My si nad ní právem odplivneme a pak?
Dáváme si velký, ale velký pozor, na co se adaptujeme? Opravdu? Fakt, vždy?
A co já? Hmmm... jsem se vážně nikdy nepřidal k něčemu nepěknému, co pořádala má parta, bublina?
Jasně že přidal, i když k vraždění dětí to naštěstí mělo hooodně daleko.
A dnes? Já? My?

Dávejme si pozor na to, kam nás vede přirozená a v zásadě zdravá schopnost akceptovat sociální skupinu, ve které žiji.
A važme si podivných exotů, kteří myslí a někdy i žijí, mimo, nebo i proti společnosti. Ukazují nám, možná past, do které míříme.