Zemřel Ivan Vyskočil, ten, který mi ukázal cestu do Úbic.

 Ivan Vyskočil zemřel, táhlo mu na stovku a přeci mne to překvapilo a zasáhlo víc, než by bylo zdánlivě úměrné.
On je totiž autorem úžasných a chytrých knížek. A také her.
A jedné, co pro mne byla iniciační, ač jsem její poselství (tedy to, co jsem si v hře nalezl já, právě já) nedokázal naplnit.
Toužíme do "Ǔbic", ať to pro nás je autentický život, poznání, svoboda, bůh, klid... cokoliv. A čekáme v čekárně a žalostně se snažíme vetřít do přízně pana přednosty.
Aby ON, vypravil vlak do Úbic.
A přitom nepotřebujeme přednostu, dokonce ani vlak, my už dávno v Úbic jsme.
Jenže sedíme v smradlavé, pochcané čekárně na nádraží, spolu s odpornou svoločí dalších "cestujících", podlých, sobeckých, malých a ubohých. A sami jsme stejní.
Někdy nás v té "čekárně", jedná-li se o konkrétní, materiální svět, drží násilím, někdy kolem ní je ostnanatý drát.
Ale v tom světě našeho já  se jen bojíme. Bojíme čertvého vzduchu a svobody venku.
I já stále sedím v čekárně a jen opatrně na chvíli vybíhám ven, do toho krásného, jasného a laskavého světa.
Přednosta mi zachránit nepřijde, jen jednou přijde smrt.
Pro vás také.