Ty krásy stáří

Obecně se soudí, že na staří není nic krásného.
V zásadě je to pravda, stačí kouknout do zrcadla.
Tělo chřadne, hlava blbne a z budoucnosti na nás civí samé nepěkné až hrůzné věci.
Přesto, vlastně i proto, něco se najde!
Třeba člověk nemusí tolik trpět tím, co bude dělat za dvacet let! A jestli mu vydrží střecha 40 let.
Také u někoho, například u mne, dojde k závratnému poznání, že na všechno nemusím mít Jasný Vlastní Názor.
Vlastně skoro na nic. Jistě, třeba na to, zda je potřeba ty druhé (jiného vybarvení, víry, národa) vyhladit, na to mám spíš  názor jasnější, doplněný o to, že ti co takové pizdoviny hlásají rozhodně nejsou moji bratři a patří do klece.
Ale jinak názory mizí rozplývají se. Ne, nemusím si o všem něco myslet.
A je to úleva.
Taky se vlastně umím víc radovat! Z mála. Zatímco dřív bylo všechno stále málo, teď je to málo všechno, co potřebuji k radosti.

Takže jo, stáří je vlastně krásné.

Jen teď nevím, zda je tohle mé poznání symptomem moudrosti, nebo demence.