Proč se (ne)bouřit

Naši představu o světě našich předků vytváří směs mýty, romantiky, sentimentu a projekcí přání.
Ale ano, na zámcích se tančilo. Ale to byla opravdu jen malá část společnosti. 
V podzámčí nebyly čisťounké  a úhledné chaloupky, které obývali sytí, moudří lidé a jejich elegantní a bystré a morálné vyspělé děti, které to záhy dotáhly na ten zámek. 
Ve špíně, v jedné místnosti se snažili přežít rodiče s hromadou dětí a dobytkem, pokud měli to štěstí a nějaký měli. Otec se snažil sehnat jídlo a žena rodila a rodila, aby měli naději, že až budou staří (to bylo cca 35 let) se o ně někdo postará. 
Cílem bylo přežít další zimu.
Do toho každou chvíli mor a ještě častěji válka spojená s drancováním, vražděním... 

Pak přišly technologie, převaha západu, továrny. Chudoba se ze zatuchlých chalup přenesla do zatuchlých městských činžáků. Jedna světová a druhá.

Po druhé světové opět hlad a bída, jako vždy. 
Jenže pak to přišlo. Výroba zboží byla čim dál levnější. Otevřením světa se otevřely trhy a zaostalejší země pracovaly pro nás téměř zadarmo a pak nakupovali naše výrobky. 

Chudina bohatla.  Stěhoval se do hezkých bytů a se zkracováním pracovní doby získala volný čas. 
Vyrábělo se dál, prodávalo se dál, produktivita s technologiemi rostla. Volné soboty a dovolená v cizině se staly právem člověka. Stejně jako školy, nemocnice a sociální podpora. 
Už nebylo třeba rodit děti, stát dodal důchod a ženy mohly do práce, roztočit další a další...
Hrůza z poslední války a hrůza z atomových zbraní zajistila mír

...a další. 
Až se ony zaostalé země naučily technologie také a často lépe než my a karta se obracela.
Letadlo růstu už nepoháněla produktivita, začalo se žít na dluh. Ten rostl, až začal rdousit  HDP.
V rozmachu jsme zplundrovali zem natolik, že bychom potřebovali obrovské prostředky na zachování samé udržitelnosti podmínek pro život.
Barbaři se vzpamatovali a začínají válku. Potřebujeme urychleně zbrojit. 

Historická anomálie prosperity a míru končí. Tedy, ona skončila, ale my si to odmítáme přiznat. Zvyšujeme dluhy finanční, ekologické i obrané. 

Lid zcela správně soudí, že bude hůř. 
Lid zcela pochopitelně soudí, že je to vůči němu, hlavně mladému, nespravedlivé. 
Má pravdu!

Ale svět není spravedlivý a nadává nám automatický nárok na nic, krom té smrti na konci. 

Historie náš učí, že řešení krizí revolucí, nebo vládou pevné ruky, vede do ještě větších sr.ek.

Schází politik, co řekne pravdu: "Bude hůř, jde o to, o kolik". 

 

Stále žijeme v historicky bezprecedentním blahobytu a míru! Školy, nemocnice a sociální systém fungují tak, že v jiných dobách, či dnes na jiných místech planety, by to považovali za ráj.
Samozřejmě, že život s vyhlídkou, že neseženu svoje bydlení je setsakra náročný
Jenže, jsou občané zemí, kde mají desetkrát větší platy desetkrát šťastnější? Nejsou, možná jsou i nešťastnější.
Proč páry spolu šťastně žijí v sklepě či pokoji v pronájmu a když si pořídí vysněný byt se rozvádějí? 
Nehledáme vlastně stále jen smysl své existence?
 

.