Velké říše a velké postavy

Takže jak to vlastně je?
Velké říše s "neporazitelnými armádami" většinou dost rychle, nebo i hodně rychle, končí. Poražené, rozložené. Viz historie (a viz minule Džigischán, Tamerlán, Napoleonova Francie, Třetí říše... 
"Velké postavy" dějin? 
Cesar ubodaný, Hitler se v bunkru střelí do hlavy a Stalin umírá hodiny, spíš asi dny, ochrnutý, ležící ve vlastních výkalech. Napoleon ve vyhnanství...
Velmoci prohrávají s malými. CCCP - Afganistan, První Čečenská... USA - Vietnam. Irák, Afganistan...

Primitivní úvaha o tom, kterak silné vítězí, není holt podporována empirickým pozorováním. 

Další primitivní úvaha, která stále straší v hlavách lidí, je, že "V jednotě je síla!".
Ale kdeže! Takoví Husité byli raubíři, ale úspěšný. A totálně rozhádaný. Totální přesile vzdorující Izrael, je pytel blech. Řím v době slávy? Mlátilo se to o trůn hlava nehlava, samá frakce.

A stabilita? To je synonymum pro smrt. 

A co myšlenkové proudy? Co křesťané. Jejich úspěšné tažení provází "krize církve" od dob, kdy ještě Ježíš chodil po zemi, až po dnešek. Permanentní spory. 
A jak dopadli hlasatelé síly? Nietzsche  s nadčlověkem v demencí a Klímova "Absolutní vůle" nestačila  ani na ten alkoholizmus a upil se. A tak dál.

Logika v tom je, ale jiná, než ta prvoplánová. 
Co vyroste do velké výše, síly a tvrdosti, to míří ke smrti (už Lao'C to věděl).
Společnost, která není živým organizmem a  je strnule, mrtvě jednotná,  je slabá.