Selhání člověka, aneb na čem záleží

 Jidáš a Petr zradili. 
Jeden Mistra udal a přivedl na něj zbrojnoše.
Druhý Mistra třikrát  zapřel.
Ten první byl zatracen, ten druhý byl povolám být "pastýřem "stádce", skálou, na které stane společenství - církev.
V čem byli rozdílní? 
V tom, že zapření je menší hřích? 
V tom, že Jidáše hnal zisk, Petra strach?

Nebo je důležité, co bylo pak?
Jidáš hodí peníze za zradu do tváří velerady, propadne zoufalství a oběsí se (podle verze "skutků" zemře pádem, ale to je fuk. 
Petr zapláče. A když pak vidí vzkříšeného Pána, skáče do vody a běží k němu.
Jeden vše vzdá a uteče do nebytí. 
Druhý lituje a snaží se znovu a znovu vydolovat ze sebe maximum dobrého, nejvíc co dokáže.

Když se setká, selhavší Petr a vzkříšený Ježíš, Ježíš se třikrát zeptá "Miluješ mne" (Tedy následuješ mne celým svým srdcem) .
A Petr třikrát, tak jako třikrát zapřel, řekne své ano.
Kristus mu pokaždé odpovědi znovu a znovu svěří  "své beránky!. 

Proč ta důvěra? Možná proto, že Petr ví, o své slabosti. Nehrozí tolik, že se bude vzhlížet v představě o své dokonalosti (a skutečně se nevzhlížel). 
Bude dělat chyby, bude znovu zbabělý. Ale vždy se vrátí a zkusí to, s plným nasazením chybujícího, slabého člověka, znovu.

A o to jde. Zkoušet to, naplno a upřímně, znova a znova!