Soumrak rozumu

 Léta se naše civilizace opírala o tři sloupy: Morálku, úctu k člověku a rozum (věda). Dědictví desatera, křesťanství a antického dotazovaní se.
Ač to nevypadá, někde v nás tuhle hodnoty jsou, nebo možná byly a přeci jen malililinko korigují agresivního primáta v nás.
Ty tři hodnoty spolu neměly  vždy harmonické vztahy. Občas chtěl někdo vysvětlit morálku a rozum jen z víry, či rozumově pochopit zbylé dvě, či jinak a podobně.
Ale ty tři sloupy tu byly a držely nás, alespoň trochu, někdy, nad vodou zmaru.
Jenže víra byla vytlačena a morálka také. Takzvaně pragmaticky, ve skutečnost idiotsky.
Zbyl rozum.
Jenže v myšlenkové komplikovaném světě, kde se navíc rozum snažil plnit úlohu morálky a víry, se člověk ztrácel a rozum s ním.
Nastoupili experti, kteří rozuměli jednomu koutku světa a ten pak vysvětlovali a řídili. 
Občas ho řídili špatně, občas mu nerozuměli, občas to byli fachidioti.
Lidé zavrhli i experty a s nimi rozum a vědu.
Nechali si názory, nárok na vydávání pocitu za  pravdu, emoce.

Jásající rozum, co potřel své dva souputníky, Víru a morálku, to neustál. Nepochopil, že sám stát nemůže, že bez zbylých dvou nohou padne.

A padl.