Škvroreckého MIrákl

 Kniha vtipná, smutná, brilantně napsaná, přesná, povrchní, cynická a plná citu. Bavila mne nesmírně! 

Spisovatel  nikdy nedokáže napsat postavu, která by nebyla tak trochu jím. 
Na druhou stranu, nedokáže sám sebe nestylizovat. Škvorecký, dle nejednoho z  pamětníků z Náchoda, býval zakřiknutý, brýlatý studentík, co to s holkami moc neuměl. Alterego Daniel Smiřický je děvkař. A tak dál... První Škvoreckého román se jmenuje Zbabělci.  Smiřický, krom jiného, naznačuje, kým se cítí. Kým možná i je? 
Na první pohled cynické, antiidealistické alterego se rozvine v Tankovém praporu a hlavně v Miráklu.
Škvorecký v něm vlastně   předpopsal typického intelektuála z šedé zóny pozdější "normalizace" (co jen jsem jich viděl!). 
Do ničeho se neplést, v nic nedoufat. Až panicky se bát jakéhokoliv Ideálu, neb ty dovedou jen do ještě větších malérů. Hlavně klid na práci a zábavu v mezích dvorečku vyměřeného  mocí. (na téma (nejen) "šedé zóny" odporu v mezích zákona jsem vlastně napsal: https://daglavily.blogspot.com/2017/12/pan-v-kuchyni-svoboda.html)
Takový postoj ovšem  vede k ztrátě smyslu existence. Autentický, tím riskantní  "angažovaný" život je nahrazen chalupářstvím,  sexem, chlastem a vytvářením malých polis, která ovšem režim pronásleduje, takže zase nic a hurá na chatu.
Sebeúctu si pak takhle dobrovolně zlomený člověk nahrazuje všeobsáhlým sarkazmem  a zpětným rochňáním se v "Zase to špatně dopadlo, vždycky to špatně dopadne!" což objektivně není pravda) a hlavně slavným: "Já vám to říkal!"
To pak nutně vede k tomu, aby člověk interpretoval všechny "dobré" konce jako konce de facto také špatné. Zbývá zahořklost, deprese. Únik z autenticit je vždy sebedestruktivní.
Do jaké míry je ale Daniel Smiřický Josefem Škvoreckým? 
V Miráklu si autor pomáhá minimálně ještě jedním podobným alteregem. Doktorem Galenem. Trochu i spisovatelem Otčenášem (MUDr Nesvadba). Proč taková intenzita?
Škvorecký psal Mirákl brzy po nucené emigraci. 
Jak sám vzpomíná, bylo mu hodně těžko.  Navždy vyhnán ze své země, přátel, domova. 
A tak píše.
Cupuje zrůdné komunisty, ve zdánlivě nezaujatém líčením sadizmu režimu je silná obžaloba.
Cupuje i "Muže pražského jara".  Kohout, Havel, Pachman, Procházka... jsou zobrazeni jako karikatury a zejména vlastně ti, co ho, jak to asi vnímá,  důsledky svého nadšení vyhnali ze země  (neměl J. Š. i trochu problém, že nebyl mezi ně řádně přijat?). Výsměch je mnohdy asi oprávněný (?), mnohdy asi ne (?), mnohdy značně přehnaný, ale na to má autor, nepíšíci historickou knihu, nárok.
Největší vtipálek je opět ovšem život sám. Zmateni idealisté nakonec, byť po dvaceti letech, vyhrají a znechuceně cynický glosátor v odstupu,  Škvorecký, vejde do dějin jako idealistický (se svojí ženou) majitel exilového nakladatelství, které pojmenuje, na počest onoho naivního jara: 68.
A samozřejmě, Smiřický není Škvorecký!  Skutečný a živý Škvorecký je nepřehlédnutelně citlivý, angažovaný idealista, co  jen ukrývá lehce zranitelnou duši za masku. 
A samozřejmě, Mirákl není historický záznam a osoby tam zachycené jsou reálnými postavami jen inspirované. I když někdy velice značně!
A samozřejmě, Smiřický si s Hejlem píší, nakonec se potkají znovu a prezident Hejl zasloužilého Smiřického vyznamená. A to vyznamenání si Škvorecký opravdu zaslouží jako málokdo! Na to co napsal a za to co v nakladatelství vydal!
Škoda že tohle už, se vším "Danyovským"  antypathosem,  už nenapíše!

V Miráklu je onen i mirákl. 
Záhada i detektiv co hledá Pravdu. Hledač pravdy pravdu nenajde.
Nebo najde? 
Alterego Galen na konci říká ateregu Danymu, že je to prosté: 
"Byl to zázrak."

 P.S. Pokud by mne někdo obvinil, že jsem si: "Byl to zázrak.",  tohle jednoduché vysvětlení, bez dovolení vypůjčil do blogu o apoštolech, vzkříšení a Marii, tak s plnou vážnosti prohlašuji, že má pravdu. Jo, ukradl jsem si to!