Malé lidské hry

Z života jiných, mnohých, i toho mého.
Hraje se tak v manželství, mileneckém vztahu, mezi dětmi, sourozenci, rodiče s dětmi, přátelé a nebo kolegové. Všude.

Mikrokosmos je stejný jako makrokosmos. Velké války o trůny mají obdobu v malých lidských hrách.

A i po nich často zbudou jen sutiny a mrtvoly. Mrtvoly vztahů, i ten sebevrah se někdy najde.
A jedem, pane, paní, pojďte si hrát! Na konci hry bude malý, či větší horror.

Hra: "Nejsi můj pán (paní), já mám poslední slovo"
Ten druhý uklidil celou domácnost, nebo byl v práci, pak zařizoval potřebné a ještě nakoupil. Na nás zbylo jen něco symbolického. Třeba vyndat prádlo z pračky a nebo nákup vyndat z tašky. My na to ani nemyslíme, ono to jde samo. Nějak se to sejde, že ponožku a dva kapesníky zapomeneme vyndat. A dvě položky z tašky uklidit. Náhodou! Samozřejmě že náhodou! Vždycky, pokaždé, bude se ta náhoda opakovat. A pokud neumřeli, zapomínají dodnes. To je ještě vcelku něžná hra.

"Ty nejsi OK"
Podstatou hry je nikdy nechválit. Nikdy za nic neděkovat. Nedat sebemenší satisfakci, odměnu. Držet druhého bez uznání  a  ještě okopávat.
I ono "láskyplné špičkování", "miláčkování", "lehká ironie" bývá většinou jen a jen tohle, zlomyslnost, výhodně ukrytá za "Ale to byl jen vtip, ty vůbec nemáš smysl pro humor!"
Partner se raduje z nějakého uspěchu? Ten druhý dostává výraz, jako by mu právě zaváděli sondu do břicha. A úspěch "shodí".
Jo, to když ten druhý uklouzne po šlupce a polije si barvou oblíbené oblečení, to se líce partnera rozzáří upřímným štěstím.

"Tady vládne mé ego".
Chtěl(a) jsi zelený koberec:? Bude červený! Chtěl jsi na koncert Bacha, půjdeme na Dvořáka. Říkáš, že v Mongolsku málo prší? Nene! Hodně tam prší! Proč jsi koupil(a) tohle blbý mlíko? Proč parkuješ zrovna tady? Výlet na Říp? Jdeme na Milešovku. Sedíš? Tak vstaneš, budu tě potrebovat. Odcházíme? Počkáš, budeš čekat na mne, půjdeme podle mne. Sedíš tady? Sedni sem... 

Ony jsou ty hry vlastně varianty téhož. Náruživější hráči jsou ti, kteří mají sami se sebou problémy, nízkou sebedůvěru, nizké sebehodnocení. Takhle si jej poněkud zvednou. Samozřejmě, tyto hry přinášejí další zisky. Ten druhý s námi musí komunikovat, například.
Někdy se hraje, až se hra vymkne kontrole. Už nehrajeme hru, ta hra si hraje s námi. Tvrdě. Pokud je to v partnerském vztahu, partner(ka) pak utíká do lihového či jiného opojení, k mamince, do nemoci či rovnou smrti. My pláčeme nad tím, jak nás osud týrá, protože jsme jej, jí, tak milovali. Milovali, to se nevylučuje, naopak potencuje.

Hra je dohrána, opuštěné sutiny v nás zarůstaji travou a stromy. Bude z nich pěkná zahrada, taková, do které si můžeme pozvat někoho dalšího, jiného, lepšího... stejnýho a znovu hrát.
P.S  Ty hry mají i soft, něžnou variantu, která může hráče těšit!
P.S. II.  Může jit o obranu svého, nebo útok na ego, prostor, čas, cíl... druhého.
P.S. III. A hlavně! Ne všechno, co vypadá jako ošklivá hra je hra. Třeba jen upřímně chce, abyste si koupi(a) to dobré mleko. Třeba váš úspěch je prohrou a vy to nevidíte, treba...