Kterak ďábel svojí prohru zase odložil

 Takhle v někdy v letech 300 po narození, bylo v pekle pozdvižení.
Čertici v panice, mlátili zoufale rohama o stěny, nebo se je snažili upilovat, sehnat bílé řízy a zmizet někde v davu.
"Co blbnete vy pitomci?" Tázal se jich šéf, pan satan.
"Jeho satanská milosti, což to nevidíte? Prohráli jsme! Nechali jsme Ho ukřižovat - nepomohlo to! Jeho následovníky vraždíme, mučíme - a jej jich čim dál víc!" "A furt prej láska, bližní, soucit...!"
Pán much se jen usmál: "Vidím, že se musíte ještě hodně učit! Teror platí jen na slabé. Ďáblu díky, máme ještě jiné metody."
"Jeho dábelská milosti, neráčíte být poněkud kognitivně indisponován? Co nám ještě zbývá?" Tázali se čerti.
"Co? Přeci moc, vy blbečci!"
"Dáme jim moc, hodně moc moci!"
I učinil satan křesťanství státním náboženstvím.
Pak už nemusel ani hnout prstem. Náboženství státní potřebuje hierarchii, zákony. Potřebuje k uplatnění moci další a další moc. Potřebuje peníze. Armádu. Potřebuje spolupracovat s vládci, ať jsou jací jsou. Potřebuje eliminovat (to je hezký eufemizmus) rozkladné elementy.
Ambice členů vedou k hádkám, tu o filioque, tu o víno k večeři, hlavně o funkce.
Rozdělení společenství na další  a další znepřátelené frakce je nevyhnutelné.
Ďábel si může objednat popcorn, sledovat a dobře se bavit.

Morálka, Pravda a Láska, lež a nenávist a ďábel

 Prý že nepraktické, naivně idealistické, jsou požadavky na Pravdu a Morálku.
Prý je zásadní zisk, prospěch, který se s morálkou vylučuje!
Fakt? Opravdu? Tak se koukněte kolem sebe!
Všude možně volíme "šikovné", "pragmatické. Nemorální. Takové, co se na humanistickou veteš zvysoka vykašlou.
Takové, co slibují "pragmaticky", bez ohledů na lidskou kulturnost, zajistit blahobyt, prosperitu a mír a vůbec.
Ale oni, jak se ukazuje, zařídí jen chaos, ekonomickou krizi, rozdělí společnost příkopy nenávisti a pozvolna nás vedou k diktatuře a válce.
Dobře je jen tam, kde vládne prvním místě Morálka a Pravda. Pseudofilozofické kecy, že morálka a pravda jsou relativní patří buď postmoderním filozofům, nebo ťulpasům, což bývá leckdy totéž.
Jakmile politik jednou krade a neomluví se, provede lumpárnu a nepřizná se a nesnaží věc napravit, jakmile štve davy proti bohatým nebo chudým, imigrantům, na Capitol, nebo jinověrce, nebo jiné národy a rasy, je neviditelný! Žádné "ale! Žádné "když". Žádné že  ty druhý jsou divný, žádné že alespoň udělá pořádek.
Ne! Je to sluha ďábla!
Ďábla.
Ve vězení (jenom ze dvou nejhorších té doby) za bolševika lámali estébáci Ivana Martina Magora Jirouse ke spolupráci. Za podpis volnost. Pustili by ho z  pekla Valdic na svobodu!
Magor musel svézt strašný zápas o vlastni integritu.
Vyhrál! Poklona až k zemi a úcta!
A napsal kratičkou básničku, kterou pak návštěvník, v puse, na motáku, vynesl ven:

„Píseň si zpívám, má jeden takt,
s ďáblem se nesmí sjednat pakt"

Tak je to jednoduché!
My nemusíme, jako on, ďábla odmítnout a trpět. My můžeme dnes ďábla odmítnout a ještě, jako bonus, se utrpení vyhnout!

Proč nám to nejde?

Protože ďábel je krásný, půvabný jak sám římský místodržící Pilát a členové velerady.
Bůh je na první pohled nepůvabný, plný ran a poplivaný.
Leč, jeden nás vede do pekla druhý do nebe. Už tady na zemi to tak je!
Už tady, na zemi!