O nadějí v zjevné beznaději a také o radosti

 

Vyprávěl kdosi, jak v padesátých letech, v nějakém bolševickém koncentráku sdílel celu s několika faráři.
Byly vánoce. Arestovaní duchovní vyrobili z kusů dřeva betlém a jali se pět koledy. Bachaři se to domákli, figurky rozšlapaly, osazenstvo zmlátili a jednoho šoupli na samotku.
Zbylí vyrobili jiný betlem ze zbytků chleba  a tichounce zpívali tiše dál, nakonec i sloužili mši.
Ten na samotce zatím rozjímal, pak pravil, že tam byl alespoň klid...
Vyprávějící neduchovní mukl tvrdil, že to byly snad nejúžasnější a nejveselejší vánoce, co zažil. Ty na svobodě s kaprem stromečkem  a vínem pak byly také krásné, ale ta síla pospolitosti a vzdoru, poselství zrození naděje... to už nikdy nebylo tak silné.

Věděli ti lidé v kriminále, že jsou odsouzení (jak to tenkrát vypadalo)  na nucených pracech na uranu zemřít? Že už se nejspíš nepodívají ven? Že jsou dokonale v prdeli?
Věděli a právě proto dělali betlém, zpívali a smáli se.
Každej na tohle nemá, ale každej to může zkusit.
O současných vánocích slýchávám od bližních: Už to ani neslavíme, je to hnus, samý reklamy, komerce! Na půlnoční nejdu, je to tam samej turista! U nás stříleli rachejtle, to je šílený! Navíc jsme chudý! A situace u nás a ve světě je tak hrozná, že ani nemáme chuť něco slavit, jsme v depresi!
Prostě konstatují, že podmínky jsou tak naprosto strašlivě příšerné a situace tak beznadějně hrozná, že zbývá jen doma otevřít flašku a smutně se ožrat.
Fakt?

 

Tohle se netýká samozřejmě jen vánoc!

Šalamoun v Evropě

 Cesta k Izraelskému království byla těžká. Krvavá. Boje, mordy, genocidy. Fanatický boj vyznavačů toho, či onoho, či bezejmenného.
Leč, nakonec byl stát! Něco zvládl spojit Saul, David to dokončil. Juda a Izrael se spojili a... král už nechtěl bydlet ve stanu, ale postavil si palác. Prosadil (no, téměř) jednu víru.
Jeho syn, Šalamoun, postavil náááádhernýější rezidenci!
Také měl obrovský harém, také Jeruzalém vyfešákoval a  konečně postavil chrám a Hospodin nemusel bydlet ve stanu a bejt tahanej nomády po cestách.
Šalamoun  vedl učené debaty, psal knihy a duchovní život oživil (dalo by se říct obohatil) o všemožná další náboženství.
Bylo to fajn? Bylo! Jo!
Jenže, někdo to musel platit a tak zavedl daně, větší dané, kus království prodal.
Jak to, po jeho smrti skončilo? Severní část se rozpadla a jedenáct z původních kmenů zmizelo. Juda chvíli vzdorovala a pak padla. Obyvatelé šli do otroctví.
Další, vlastní stát, je až po stovkách, dokonce tisících let, dnešní Izrael. 

Podobnost s historií Evropy se mi jeví značná. V relativním bezpečí a luxusu se usadili a chtěli jen, aby to bylo čím dál lepší. Jednotící idea (víra) se vytratila míst ní byl beztvarý eintopf. Ten je sice chutný a zajímavý, ale nespojuje, bohužel. Daně a odtržení vládnoucí vrstvy zkázu dodělaly, motivace cíl nikde nic.
Okolni diktatury si je potom rozebraly.

Šlo tomu zabránit? Jde tomu zabránit?
Asi ano, ale ne tím, že to vysedíme, vyjednáme a vyškemráme, outsourcingujeme .