Kde Ho můžeme potkat a je lépe lovit lidi, nebo ryby?

 Evangelia nám vypráví, jak Ježíš před smrtí chodil po zemi a lidé poznávali, že je to On. Spousta lidí v něj rychle uvěřila, ti bystřejší hned, na první pohled.
Ovšem ve chvíli, kdy se vrací vzkříšený, po ukřižování, situace se mění a už tak zůstane, celých těch čtyřicet dní. 
Jeho nejbližší ho nepoznávají! Marii stačí napovědět tím, že jí osloví. S dalšími musí společně pojíst, případně ukázat své rány, tělesnost. 
Změnil se tím, jak sestoupil do pekel, vystoupil na nebesa a vrátil se na zem? 
Od té smrti na kříži holt musíme dávat velký pozor, abychom si všimli, že zrovna teď s námi mluví Bůh. Může nás oslovit  v hostii, ale také v kapce rosy v trávě. Může promluvit v uměleckém díle, ale můžeme ho zaslechnout i z prachu cesty.
Může se projevit všude, nebo také nikde.
Určitě bude ve skutcích milosrdenství, v našem soucitu, laskavosti, otevřenosti.
A záleží na nás, jestli Ho uvidíme, zaslechneme a pochopíme, že je tady s námi.

Když Ježíš začínal své působení, řekl rybářům, ať jej následují a stanou se rybáři lidí. Oni zahodili své sítě a šli a nim.
Po svém vzkříšení, dle Jana, vyzval stejné muže, aby nalovili ryby a zajistil dobrý úlovek k snídani. 
Pak je poslal hlásat evangelium.
Od té doby víme, že než se budeme věnovat duchovnu, je potřeba se "nasnídat". 
Ať už ten pokrm znamená cokoliv.

Pro mne všechna matoucí místa v Písmu vysvětluje: "Proč hledáte živého, mezi mrtvými?" ( Lk 24, 5-6)
Dogmata, naše představy, konstrukce, interpretace... to nám může pomoct. Ale je to mrtvé, už ve chvíli, kdy to vytvoříme. Je to jen pomůcka.
Důležitý je On. 
A ten je živý a přítomný.
Jen ho poznat!
Jen být ochotný ho poznat.
Jen být ochotný si připustit, že teď, teď právě, stojí vedle mne.
A že tam stál vždycky.

Slabost velmocí, aneb entropie je sviňa

 Kupecký předpoklad říká, že vítězí větší a silnější. Vítězí a pak vládne.

Ale je to tak? Asyrie, Mongolská říše, Řím... ve chvíli, kdy jejich armády poráželi každého, koho potkaly, začal jejich ústup ze slávy.
Tamerlán, Alexandr... Hitler. Čím větší a oslnivější nástup, tím rychlejší konec.

A hurá do posledních desítek let!
CCCP, kde je mu konec. V Afganistánu navíc dostali po držce a Čečna se nástupnickému Rusku bránila, ač malinká a nevyzbrojená, proklatě dlouho. 
A co nejsilnější, tedy USA? Vietnam, Afganistan, Irák. No comment.
A v Ukrajině jedněm a Iránu druhým, to také hrubě nevychází.
Zdá se, že jakmile není síla napadené země zcela zanedbatelná (Grenada třeba), papírové předpoklady technického účetnictví jdou do kytek. 

Nakonec je vlastně logické. Příliš velké se musí zhroutit a rozpadnout. 

Ono i v přírodě. Kdopak to vyhrál? 
Tyranosaurus nakonec prohrál s drobnou havětí. 
Obří a neporazitelní dravci jsou už dávno vyhynulí.  Hlodavci zdárně prosperují. 

Lao c` pravil: "Příčina toho, proč řeky a moře přijímají úctu stovek horských potoků, spočívá v tom, že leží pod nimi."
A ještě řekl: „Co je potlačováno, šíří se. Co je oslabováno, sílí. Co je ničeno, rozkvétá.“ 

Možná měl pravdu?

Otázka: Jak mohla padnout tak veliká, mocná říše s neporazitelnou armádou, možná ta otázka je nesmyslná? 
Možná říše padla proto, že byla tak veliká, mocná a že měla tak kvalitní armádu.
Stejně jako padl Tyranosaurus rex.
 

Selhání člověka, aneb na čem záleží

 Jidáš a Petr zradili. 
Jeden Mistra udal a přivedl na něj zbrojnoše.
Druhý Mistra třikrát  zapřel.
Ten první byl zatracen, ten druhý byl povolám být "pastýřem "stádce", skálou, na které stane společenství - církev.
V čem byli rozdílní? 
V tom, že zapření je menší hřích? 
V tom, že Jidáše hnal zisk, Petra strach?

Nebo je důležité, co bylo pak?
Jidáš hodí peníze za zradu do tváří velerady, propadne zoufalství a oběsí se (podle verze "skutků" zemře pádem, ale to je fuk. 
Petr zapláče. A když pak vidí vzkříšeného Pána, skáče do vody a běží k němu.
Jeden vše vzdá a uteče do nebytí. 
Druhý lituje a snaží se znovu a znovu vydolovat ze sebe maximum dobrého, nejvíc co dokáže.

Když se setká, selhavší Petr a vzkříšený Ježíš, Ježíš se třikrát zeptá "Miluješ mne" (Tedy následuješ mne celým svým srdcem) .
A Petr třikrát, tak jako třikrát zapřel, řekne své ano.
Kristus mu pokaždé odpovědi znovu a znovu svěří  "své beránky!. 

Proč ta důvěra? Možná proto, že Petr ví, o své slabosti. Nehrozí tolik, že se bude vzhlížet v představě o své dokonalosti (a skutečně se nevzhlížel). 
Bude dělat chyby, bude znovu zbabělý. Ale vždy se vrátí a zkusí to, s plným nasazením chybujícího, slabého člověka, znovu.

A o to jde. Zkoušet to, naplno a upřímně, znova a znova!