Marta, Marie a rovnoprávnost a povinnost

 "Marto, Marto, fajn, pečlivá jsi a staráš se o mnoho věcí, ale Maruška dobře dělá, že poslouchá co učím, neb to potřeba jest v první řadě!"
Volně, tedy drze, cituji z Lukášova evangelia. 
Co o tom čtu a poslouchám, vykládá se tenhle příběh, jako spor mezi praktickou a duchovní činností.
Ale jo, leč, není to hlavně o tomhle: Jsme v Izraeli cca 30 a.d. Žena nesmí do synagogy, žena se nesmí účastnit duchovního života. 
Jasně že ne, nemá pinďoura, řádně obřezaného a bez něj to nejde, to dá rozum, neasi woe!
A tady je scéna. Vylidněná (asi záměrně pro názornost). Učedníci tady zde nejsou, není tady ani bratr sester, Lazar.
Je tady jen Mistr a dvě ženy. a dva přístupy
Marta plní "povinnost ženy" a stará se o pohoštění hosta jídlem, službou.
Marie  si sedne k Mistrovi a snaží se pochopit slova, která mohou změnit její život, dostat jí výš.
Ježíš Martu (myslím) chválí, za její milou péči. Ale zároveň říká, že v novém světě, který přináší, je prvotním úkolem ženy totéž, co je prvotní i pro muže. Teda postarat se o svojí spásu, tedy změnit životní postoj. Tedy se učit a  naslouchat.

Jen Ježíš a dvě ženy. Jedna ještě ve Starém Zákoně, druhá už nahlíží do Nového. 

Jojo, ale s právem vydat se na Cestu se objevuje? Jasně, povinnost vůči sobě samému a světu, se na tu Cestu také skutečně vydat. 

P. S. A ještě, pokud možno, na tu cestu připravit svačinu! Tak!

Starý Zákon kontra Kája Mařík a pán prstenů

 Každý, kdo z jakéhokoliv důvodu má, nebo chce mít rád, Starý Zákon, má problém.
Ti hrdinové se chovají podivně. Oni se chovají hnusně! Vraždí, loupí, znásilňují. Smilní, krvesmilní a kupčí s dcerami i manželkami. Vyhlazují jiné jen proto, že překáží jejich rozmachu či egu. 
Nad tím Bůh, který je vzteklý, žárlivý a, no... je to nacionalista jak řemen.
Hrůza!
Hrůza, nebo příprava na život a hlubší přemýšlení?

Dejme tomu, že by tahle kniha byla jiná. Třeba jako mnohé krásné příběhy z literatury a filmů.
Měli bychom dobro a zlo hezky separované. Kdyby někdo hranici zla a dobra překročil na druhou stranu, za chvíli by se vše vysvětlilo.
Nad tím by bylo  transcendentno v libovolné formě, však vždy varianta na všedobrotivého, milého dědečka na obláčku s armádou strážných andělů. Ten by pečlivě chránil hodné a dělal "Tytyty!" na zlé. 
Príma! V tom se dobře žije!
Jenže, co až vylezu do světa, který je za dveřmi:
A co tak asi vymyslím, když nemusím nic řešit, nic složitého chápat, nic hledat, všechno je tak průzračně jasné.

To čtenář Starého Zákona iluze nezíská! 
Zato má přetěžký úkol a potravu pro mozek i srdce. 
Pochopit, že zdánlivě samozřejmé zrušení lidských obětí a krevní msty byl, v té době a na tom místě, akt revolučního humanizmu, ne samozřejmost. 
Žasnout nad náznaky péče o nejslabší ve společnosti (vdovy, sirotci...) .
Přijmout, že slitovnost Boží je třeba v tom, že nás, svobodnou vůli používající značně zrůdně, neopouští, dává nám naději a ukazuje směr. 
Že modlitba je dialog s tím, co nás přesahuje, ne smlouvání na tržišti to to, co za co dostaneme.

Vyrovnáváme se s tím textem všelijak.
Někdy se snažíme, pravda až přesofistikovaně, ten Starý zákon "polidštit" na současnou úroveň lidskosti, pokusit se vysvětlit.
Hlavně že se snažíme chápat, Protože když pochopíme to panoptikum pochybných existencí tak, můžeme pochopit panoptikum našeho světa.
Můžeme pak i ve Starém Zákoně konečně najít i to krásné a velice povzbudivé. Ona tam ta Naděje a Láska a Víra je, jenže není nijak prvoplánově, na povrchu dějů.
Ono, opět, zázrak je už to, že přežijeme další týden, nebo že v poušti na útěku a v permanentní válce se všemi, se zrodily i jiné příkazy, než ty tvrdé, že někdo vůbec vynalezl něco jako soucit.

A možná, že vyrovnávání se starozákonním  biblickým textem a přemýšlení o něm, dalo židovskému národu tu zázračnou schopnost přežít a hluboce myslet. 

A ještě něco: Osobně si myslím, že Bible nás varuje nejen před všemi těmi hříchy, co tam ctihodní patriarchové a králové předvádí, ale i před snahou, omlouvat si své vraždění "Boží Vůlí". 
Ale to nevím, možná opravdu Bůh chtěl, či  občas chce, abychom zabíjeli jiné,  jako klaté?
Věřím, že nechce!

 

Humanizace v evangeliích

 Jak víme, za schopností jinak milých, slušných, laskavých a soucitných lidí, vraždit jiné, je z velké části  dehumanizace oběti.
Ostatně lovec, chovatel, řezník, zabíjejí zvířata, která přitom trpí a umírají a nepřijde jim to divné a zůstávají "slušnými lidmi" neb jsou to jen zvířata - tvorové k zabití stvořená. Jakmile by se zvíře stalo rovnoprávným, bylo by jinak.
S lidmi je to stejné.

V evangeliích se lidská bytost humanizuje  až obsesivně.  Všechny z plnohodnotného a plnoprávného bytí vyloučené lidi. 
Už v Matušovi uvedený rodokmen Ježíše! Objevují se v něm ženy. Krom Marie to jsou čtyři další:  Tamara, Raab, Rut a Batšeba. Dvě nejsou z "vyvoleného národa" a tři mají na triku "smilstvo"  a zbylé dvě jsou ze smilstva podezírané.
Co jsi tím chtěl naznačit, Matouši?
A dál. V době, kdy vyšší ambice byly výhradně doménou dospělých mužů správné národnosti a obřezanosti, Ježíš v Matoušovi volá, ať malé děti od něj neodhání, ale nechají  přistoupit a brát podíl z jeho slov a činů. 
V Janovi se zase dává do hovoru s osamělou ženou (!) u studně, která je navíc z národa samarského (!) a ještě navíc, opět pochybné morální pověsti (!). Učedníci jsou z toho značně nesví, ale Ježíš ne, ještě to stupňuje a  posílá jí do vsi hlásat evangelium.
Další člověk,  ze Samarska, tentokrát kupec (v Lukášovi), opatruje okradeného a zbitého žida a stane se tak opravdovým bližním, hodným podílu na věčném životě. Na rozdíl od vzdělaných, vyvolených, ale mravně otrlých "našich".
První, komu se ukáže nad smrtí vítězný Ježíš je opět žena, Marie z Magdaly. A hned jí posílá svědčit, že je zase tady. Tohle udělá (asi natruc?)  v systému, který svědectví žen neuznává.
No a dál! Učedníci jsou rybáři (žádná honorace), nenávidění celníci (výběrčí daní pro okupanty)... 
Ježíš možná vzal inspiraci u svého otce (vlastně nevlastního, i když vlastně vlastního), Josefa. Ten přijat těhotnou snoubenku a potom narozené dítě. Z toho mohl možná usoudit, že když lidsky otec projevil tolik soucitu, pochopení a lásky, že přeci Otec na Nebesích nemůže byt horší.

Nakonec i ten slušný, úspěšný mladý muž dostane šanci. I boháč má naději, bude-li silné víry v milosrdenství.
Ovšem hříšníci to mají, zdá se, lehčí. Proč, to částečně vysvětluje Ježíš na návštěvě u farizeje, když se dostaví kající hříšnice, v podobenství o dlužníkovi (Lukášovo evangelium)
A v tom soucitu s hříšnými  je i moje naděje! Ha!