Dítě se doma v rodině učí, jak se chovat k budoucímu partnerovi a co od budoucího partnera očekávat.
Jasně, je tady množství neúplných rodin, dětské domovy... kde se vzory berou odjinud, nebo hůře (?) nejsou. Ale o tom je toho napsáno hafo.
Ale mějmež, dnes už unikát, úplnou a fungující rodinu.
Príma, príma! Ale!
Dítko se opartněří a očekává že:
Partner bude mít stejné priority a reakce a bude komunikovat stejně, jako jeho rodič.
A tak pan manžel řekne: "Ty náno, jak to mačkáš tu zubní pastu", což tatínek mamince říkával a oba se tomu +- smáli. A teď je třeba zle, partnerka uražená, protože tak tatínek na maminku nemluvil, to je pro ní šokující hulvátství..
Jenže jiný jiné řekne: "Milá ženo, možná by stálo ze to, zvážit zda..." A ona to vůbec nezaznamená, vůbec tu žádost v tom neslyší, protože očekává ten první případ, partnerovi nerozumí, přestává brát ho vážně, vztah se rozpadá.
Ve sporu někdo očekává od partnera třeba konstruktivní, klidné řešení. A místo toho slzy, odchody do hospody...
A nebo očekáváme slzy a rozbíjení talířků a on(a) reaguje klidně, což je mimo očekávání, tedy matoucí, nepochopitelné, divné, zvyšující napětí, které chtělo ven.
Krizi řešíme rozhovorem, nebo kytkou, nebo sexem... tak, jak jsme to viděli doma. Jenže ten druhý nebyl s námi doma, ale byl doma v jiné rodině a tam se učil jiné věci.
Naše partnerka není naše maminka, náš partner není náš tatínek.
Ale my automaticky očekáváme, že jimi jsou! A podle toho se i chováme.
Ani my nejsme, nemusíme být, svůj tatínek a svoje maminka, ale stále se v nás objevují.
Až mi napadá rouhání, jestli ta "funkční rodina" je až takové výhra.
