Dějinný optimizmus, Boží lid a my

 Na světě jsou dvě síly.
Ta, na straně života, světla, soucitu, laskavosti mírnosti, lásky
A ta druhá, na straně smrti, lži, sadismu, zloby a nenávisti.
Jistě jde, v pracovně či univerzitě, vytvářet brilantní  teorie o neexistenci zmíněného, o relativitě pojmů. Blábolit tam za potlesku jiných, hloubavých, však od světa odtržených tlachalů.
Leč, vyjdeme ven a vidíme. Někdy hned, jindy za chvíli. 
Jsou tady, ty dvě síly žádný sofistický trik s tím nic nezmůže.
Jsou v nás. Stále. Zlo lehce a triumfálně vyhraje kdejakou bitvu. Vše se zdá ztraceno. Ale po čase, často, najednou  dobro vyplave. A někdy už zůstane. 
Stejně tak ve světě.
V našem, evropském, si připomínáme stále dva tisíce let starý příběh, Ten muž říkal skandální věci! Všichni, fakt všichni, i ti z jiných národů, muži ženy, děti, vzdělaní negramotní, bohatí, chudí, svobodní i otroci... Jsou povolání aby "Milovali Boha a bližního svého". Bližní je pak opět každý.
Tady vsuvka! Důležitá! Může být součásti "Božího Lidu" neboli těch na straně světla, ateista? Za mne nevím, proč ne. Kdo je na straně dobra, musí cítit v sobě sílu dobrého, co jej přesahuje. Říká-li tomu "Humanita", "Slušnost", "Soucit", "Pravda"... a ne "Bůh", je to spíš sémantický problém. 
Ostatně viděl jsem tolik bezbožných (podle chování) "věřících" a tolik dokonale "ateistických" "Božích Lidí", že bych to měl za prokázané.
Co že to  k tomu řekl On? "Po ovoci poznáte je!" Ne, není tam nic o tom, kde strom ovoce dávající roste a jak se jmenuje a kam se hlásí.
Ten podivný kazatel byl hnusně popraven. Ale ať už věříme v jeho vzkříšení či ne,  učení žilo dál.
Moc zla, tenkrát personifikovaná Římem, rozpoutala peklo! Vítězila!
A pak zmizela a máme po nich hezké památky. 
Učení toho bezvýznamného, "poraženého" muže, zůstalo.
Zlo rafinovaně proniklo do církve, která se leckdy stávala nástrojem ďábla.
Nějak se z toho snad vyhrabala, tak jako my, kteří na čas podlehneme oslnivému a zdánlivě triumfujícímu zlu.
Přicházely další a další neporazitelné armády z pekla. Vznikal velké říše.
A kde jsou dnes?
Boží Lid si dnes takhle často neříká a dokonce se ani rozumem nehlásí k "Boží", ale se stejným programem života, pravdy a laskavosti (už třeba bez velkých písmen), jde dál.
A vyhraje!
Přes všechno peklo a utrpení, které rozpoutali sluhové tmy, je dnešní svět neskonale vlídnější, než býval. 
Ne, nebyla to kdysi idyla "Zlatého věku!" Ta je dnes!
A bude líp! 
Jen ty pekelné intermezza  mezi tím! Achjojo...

Občas také padne kosa zla na kámen hned v počátku.
Proč chodit do minulosti, jdeme na Ukrajinu.
To ruskému caru a jeho pomatencům zase jednou hráblo. Třetí Řím, sjednocení Evropy pod jednu vládu, samozřejmě Moskvy. Dějinný úkol! Bůh nás k tomu povolal (To určitě vy paka!).
Po rozcvičkách na Kavkaze a jinde, hurá na Ukrajinu! Vymazat! Zmasakrovat! Děti ukrást a převychovat! Všechnu znásilnit, zabít a ukrást! "Musíte být tvrdý! Čím tvrdší budete, tim víc vás budou milovat!" Pravil nějaký jejich dement v generálské hodnosti.
Počty byly jasné. Některé druhy zbraní Ukrajina ani neměla, v těch ostatních mělo Rusko  desetinásobnou převahu. Druhá nejsilnější armáda světa! Všem, na všech stranách, to bylo jasné.
Jenže Ukrajinci řekli ne! Totiž NE!
A vzali do rukou zbraně.
A maličký, nepopulární, nevýrazný prezident se sám možná divil, co se s nim stalo.
"Nepotřebuji  zachránit, potřebují munici!" Slova, co už z dějin nezmizí.
Slabá, korupcí (stejně jako Rusko) prolezlá, rozervaná zem a se najednou stala jednotnou.
Hostomel. Zničený ruský konvoj, Bitva u Kieva. A také Buča a nezměrné utrpení.
Ale Rusko narazilo.
Jednoznačné výpočty zase jednou narazily  na život.
Ďábel zkouší alespoň zmást solidární. Jeho metody jsou stejné, jako vždy, jen rafinovanějí používané. Zmatení, závist, strach, pomluva....

Rusko padne. 
Šílený "král" v největší velmoci padne. 
Nesežerou nás jedničky a nuly z krabic.
Nakonec...
...jako vždy...

A vůbec! Proč se učí o Napoleonovi? Jako o velkém? Vítězném? 
Pár let působil obrovské zlo, až všechno prohrál a zanechal Francii slabou, vylidněnou.
A co "Tisíciletá říše" co trvala ani ne deset let?
Proč se neučí víc o J. S. Bachovi, (svatém) Františkovi z Assisi? Ti vyhráli!

Jakoby by s dějinách jedince a světa byly dvoje dějiny? Ty lesklé, počítatelné, dějiny moci na povrchu.
A ty skutečně pod povrchem, neviditelné a nepočítatelné.