Jak žít s vyhlídkou na temná léta

 Zatím je tady fajn. Ještě ulicemi netáhne vraždící lůza komunistů či fašistů (jiný název pro totéž), ani potomci Tatarů. 
Potopa světa je zatím jen v náznacích.
Vyhlídky však nic moc.
Světu vládnou klauni a klaun, to není legrace, to je horror. 
V USA máme Jokera. 
I nás panoptikum figurek ze Švejka,  s Balounem, Pepkem Vyskoč, oficíry a feldkuráty. Vyčůraně, přízemní postavy kombinující směšnost s odpudivostí.
Rusko je  Gogol a trochu Dostojevskij.
Ekologická krize už nabírá na obrátkách a šašci ještě přikládají (doslova) pod kotel.
Tohle tedy opravdu na spontánní veselí není.
Když se hroutí nějaká rovnováha, jako ta, která drží naší civilizaci, teče většinou hodně krve. Přejmenování ministerstva z "obrany" na "války" není náhoda, je to vyjádření směru.

Co s tím?
Jedna strategie velí obrátit se k národu a našim lidem, do ničeho se neplést, schovat se nabýt povšimnuti. To je hodně stupidní. Zejména ve středu Evropy. Hordy dobyvatelů, zdivočelá lůza, se sotva budou ptát, jestli "My chceme mír!" A ekologie také neklepe na vrata, ale vstoupí.  Ostatně, termínem "naši lidi", myslí, ti, co tohle plácají, jako "moji lidi", protože naši lidi by byli samozřejmě i ti, co s nimi vůbec nesouhlasí, naší lidi jsou množina značně nesourodá a rozhádaná o to, co chtít a co tedy je pro ně třeba dělat.
Druhá strategie radí se tvářit a říkat, že všechno bude dobré! Usmívat se a usmívat. Když to nejde samo, pomoci si nějakou drogou.
To tedy také moc nepomůže.
Třetí populární strategie radí se tomu poddat. Věnovat se doomscrollingu,  a z médií, které už tak, z podstaty, vybírají ze zpráv to nejhorší, vytáhnout ještě ty opravdu největší strašáky. K tomu si číst ty nejpesimističtější komentáře a pak to doplnit vlastními obavami, očekáváními hrůz a tím se celé dny zabývat, sdílet dál na sítích a přátelům.
To je takový útěk do beznaděje, která nakonec bolí méně, než zklamání, ale nepomůže.
Všechno to jsou útěku od reality, všechny tři.

Nojo, ale co tedy?
Luther na otázku: Co bys dělal, kdybys věděl, že zítra bude konec světa?" prý odpověděl: "Šel bych a zasadil jabloň!"
V mnoha verzích od mnohých je také známo, že "Naděje není to, že to dobře dopadne, ale to, že děláme něco, co má smysl!" 
Osobně se domnívám, že pokud už na Titaniku nebyly čluny a pumpy nefungovaly, byl ten  tanec na palubě vlastně dobrý nápad!

Pokud chcete žít smysluplný, nadějeplný život, tak ho žijte, co jen to dokážete! Protože nikdo to za vás neudělá! Spasitel už tady byl a přijde snad po konci věků. Ale teď je to na jednom každém z nás!
A k tomu patří dělat lepší život ostatním. 
V Terezíně za války, dokonce někdy v Osvětimi se někteří snažili provozovat hudbu, učit, malovat... pečovali o nemocné. V takových podmínkách!
Proč to vzdáváme předem my?

Každé ráno je dobré poděkovat za možnost prožít další den a každý večer poděkovat za to, že nám ten den byl dán!

Pokud a dokud to jen trochu jde! 

Člověk ve středu vesmíru babtisteria

 První babtistéria byla stavěna s jasnou symbolikou. Například základna, stěny v  osmihranu - symbolu osmého dne vzkříšení.
A nad tím kulová klenba - nebesa. 
Uprostřed pak  piscina, samotný bazének.
Křest následoval po dlouhé přípravě. Pak katechumen vstoupil do babtisteria, které bylo chrámem jen pro tento obřad a jinak nepřípustné.
Stál nahý, bezbranný a čistý ve vodě - symbolu očisty a znovuzrození. Nad ním klenba a uprostřed klenby sám Bůh. Obraz, či symbol.
V tu chvíli byl centrem vesmíru. A navazoval dialog s Bohem.
Po křtu mu, už neofytovi, biskup vysvětli, že jeho výjímečnost jako člověka není k pýše, že je to závazek na celý život, každou vteřinu.
Hej! Krom jiného, co to muselo být za pocit pro otroka, nebo v té době bezprávnou ženu, když byla náhle centrem bytí, a zajímal se o ní, jeho, přímo On? (tohle krásně povídal pan Foletti).
Mne ještě napadá, jak to, když v centru byl třeba otrok, snášel tehdejší křesťan z "vyšších kruhů". Hmmm?
Zase tak dlouho to snášet nemusel. kolem roku 500 už měl narthex chrámu dva vchody, jeden pro muže a druhý pro ženy. A hierarchie kvetla i v samotné církvi. 
Za dalších 500 let už ženy nesměly být jáhenky a panovníci a zbohatlíci se nechávali zpodobnit do kostelů mezi světce.
Za dalších 500 snahy se vrátit k původní čistotě vedly k reformaci.
A co bude dnes, tedy dalších 500 let?
Uvidíme!

Ale zůstalo nám to, že každý, každý bez rozdílu. smí vstoupit do centra vesmíru, pozvednou hlavu a vést dialog s Bohem.
A nemusí to být ani v babtistériu.
A pak z toho centra vystoupit a uvědomit si, jaký je to závazek a jak je slabý, aby ho beze zbytku, nebo alespoň obstojně splnil. A obohatil svoji velikost a svobodu o nezbytnou pokoru a zodpovědnost.

 

O'Brien a opričnik

V románě  George Orwella, 1984 je postava  O'Briena. 
Je to vysoce inteligentní vykonavatel moci. Geniální manipulátor s dokonalými znalostmi lidské psychiky. Zrůda s eliminovanou morálkou, lidskostí. Člověk změněný na přesný nástroj.
V románě Vladimira Sorokina - Den Opričnika je jiný vykonavatel. Bezejmenný opričnik. Průměrný, hloupý. Nemá žádnou hlubokou znalost člověka, jako O,Brien. Jen tupě a bez soucitu i bez nadšení terorizuje, na příkaz, poddané. 
Automaticky a s nijak zvláštním nadšením se účastní orgií ostatních opričniků. Slouží carovi a carevně, protože... taková myšlenka u něj ani nemůže nastat, nemá  na ní aparát v hlavě. Ve funkci se mu dobře žije a tak se snaží si jí udržet, případně postoupit o hodnost dál.
V 84 demiurgové moci vyvinuli sofistikovaný, všeprostupující a formativní systém. 
Ve Dni opričnika systém spoléhá na tupou brutalitu opřenou o tradice poslušnosti.
Kdyby O'Brien žil tady a dnes, byl by asi nějakým top managerem a měli bychom ho možná rádi. 
Kdyby žil Opričnik tady a dnes, byl by asi milým strejdou, co se stará o zahrádku, venčí psa a pořádá grilovačky se sousedy a měli bychom ho možní rádi
Ten první dostal možnost realizovat své schopnosti, ten druhý možnost, uspokojit své naprosto přízemní potřeby.
Oba se vydali sloužit moci. 
Chyba není v jejich osobnosti, ta je asi normální směsí dobrého a zlého, chyba je, že zlu kývli. 
Zbytek šel samospádem.
Pokud nenaučíme lidstvo nekývat zlu, a také sebe samotné nekývat zlu, bude to takhle vždycky. 
Vždy a všude!
Možná si O'Brien a opričnik na začátku říkali jednu z těch klasických výmluv na počátcích kolaborace s Ďáblem. "Když to nevezmu já... Alespoň tam budu mít možnost něčemu pomoct..." Jenže tyhle, možná někdy upřímné předsevzetí vydrží stejně, jako ta novoroční, Člověk se v té funkci a práci hezky zabydlí a už nic dál neřeší, jen jak postupovat na žebříčku organizace.

Ještě je otázka: Hrozí nám, nebo už nastal, spíš 84 se sofistikovaným ovládáním myšlení, nebo brutalita opričtiny?
A nebo kombinace obého?
Jsou ve vedení světa zločinní géniové a nebo tupá hovada?
A nebo kombinace obého?

To jsou ale otázky!

Kam míří Rusko?

Kampak vykročilo, kráčí a chce dokráčet ve světě Rusko?

Myslím, že když si zopakujeme fakta, odpověď nám nedá moc práce.

2007 Putin přináší projev o tom, že Rusko není kamarád.

S dál?

Zabere  Osetii a Abcházi. 

Zaber Podněstří.

Dobude Krym a kus Ukrajiny.

Ruská televize a ostatní oficiální média militarizuji slovník, výpady a infiltrace mozků válkou je dennodenní.

Militarizace také míří do škol a kostelů. Opozice doslova vražděnà na ulici. 

Neustále se zde opakuje vize Třetího Říma, říše od Sibiře až k středozemnímu moři a Atlantiku. Prý historická, bohem posvěcena nutnost a poslání Ruska. Pro začátek Ukrajina a bývalé CCCP, pak bývalé satelity, pak...

Ekonomika přechází (oficiálně) na válečnou výrobu.

Tak! Otázka: Jak velká je naděje, že diplomatické úsilí zastaví toto, dnes už téměř dvacetileté, soustavné tažení na západ?

To není moc náročná hádanka...

P. S. Zdrojem toho, co zde uvádím, jsou Ruská oficiální média! Žádné dohady, ani pomluvy.

A co když dojde?

Poslouchejte samotné Rusy od vedení až k občanům. Nejsou to vůbec únosné vyhlídky.

Rusko znovu v Evropě

Myslím Evropu střední.

Diskuze o tom, zda to Rusko myslí s invazí na západ vážně, se mi jeví irelevantní. 
Od památného projevu v 2007, vše co Putin a jeho lidé říkali, mysleli vážně a později udělali. 
A tohle, válce se západem a vším neruským, tohle říkají od začátku
Zkoušeli jsme se tomu bránit intenzivním tvrzením, že to vážně nemyslí, blufuje... Ale snad těch málem dvacet let by už na pochopení, že to je doopravdy, mělo stačit.

Fanoušci Ruska i jeho odpůrci si představují, že zábor Ruskem by byl v nejhorším jako ten 45 a 68, kdy většinou (většinou!!!) o život nešlo.
Soudím, že je to naivní optimismus. 

1) Poválečné Rusko potřebovalo v dobytých zemích zdání klidu. Atomovou bombu měli jen Američané a Rusko bylo vyčerpané.
Rusko 60 let už mělo dobu perverzních, sadistických a nekrofilních masových vrahů, architektů genocid národů,  Lenina a Stalina, za sebou. Povadlí funkcionáři se přežírali a prolejvali alkoholem za zdmi Kremlu a chtěli jen udržet imperium a klid.
Současná vládnoucí klika Ruska je ale něco jiného! Je to  směs tajných služeb a gangů. A to je víc než strašidelné.

2) V předchozích případech si Rusové "jen" přišli pro kořist. Obyvatelstvo bylo součástí, živým inventářem. A hodilo se zachovat zdání pokoje, přijetí.
V současné situaci je obyvatelstvo nepřítelem. Je potřeba trestat, vychovávat brutalitou. Navíc jsou domorodci zdrojem živé síly, děti jde sebrat a převychovat.
Teda zabíjení, rabování, znásilňování, únosy dětí. Tak jako začali hned na dobitých místech v Ukrajině.
Ne, jejich přátelé nebudeme ani při sebevětší servilitě! Protože nepřítele potřebují k motivaci doma! Ostatně, koukněte se někdy do ruských novin, poslechněte jejich televizi.
Buča, to je naše vesnice (město) po Ruském vpádu. To není strašení, to je realita.

Toužebné vyhlížení spásy v podobě Ruské invaze, to je už vyšší stádium stupidity. Pokud někdo v třicátých letech u nás obdivoval Hitlera, neznaje jeho budoucí chování, byla to jen obyčejná hloupost.
Dnešní proruskost je opravdu neomluvitelná ničím menším, než psychozou či IQ pod 70. 

Výchozí předpoklady, aneb proč, vybaveni mozkem, se rozhodujeme většinou stupidně

 Vycházíme z předpokladu, že člověk je racionální bytost,  nadaná logikou a schopností objektivně posuzovat realitu.
Bytost, která se rozhoduje na základě myšlenkového procesu,  úvahy, co je pro ní výhodnější. Případně co je výhodnější pro celek, ke kterému patří.
Ač se každý den v malých životech i mezinárodní politice ukazuje, že je to nesmysl, stále tomu většinově věříme a, co horšího, podle toho očekáváme,  přesvědčujeme.

Některé mýty:
1) Dokážeme-li někomu, racionálními argumenty a důkazy, že se mýlí, on pochopí a změní postoj.
Naprostý nesmyl! Jeho ego je uraženo a proto zuřivě, tím zuřivěji, čím víc je vidět, že se mýlí, bude stát na svém!
2) Přesvědčíme-li někoho jemnou, psychologickou a ego šetřící prací, že se mýlí a on to uzná, došlo u něj k změně postoje, názoru.
Ale kdepak. Nejpozději za tři dny je zpět. Dráhy v mozku jsou vymlety a tak, až se setká s probíraným, nenaskočí výsledek poslední debaty, ale mozek se rozjede v naučeném vzorci. 
3) Historická zkušenost je zdrojem poučení pro současnost.
Většinou ne. Historie je překryta vzpomínkovým sentimentem, konfabulacemi, sněním o ztraceném ráji. Nebývá zdrojem poučení, ale spíš útěkem z reality.
4) Člověk usiluje o to, aby se měl co nejlépe.
Tak to sice vypadá, protože člověk tvrdí, že to tak chce a i se podle toho chová. Jenže ve skutečnosti se snaží být tam, kam si myslí (je naučený) že patří. Honza králem je jen pohádka, Honza touží po lepší chalupě a větší peci, ze zámku uteče, nebo ho změní na chaloupku. Pokud Honza je přesvědčený, že všechno špatně dopadne, nedá si pokoj, bude blbnout, až to princezna nevydrží a uteče, království zkrachuje a on se bude sedět v šenku nešťastně, ale v harmonii s představou o sobě, a lkát nad  smůlou, co ho stále provází.
5) Člověk volí to, co je pro něj výhodnější. 
Ale kdeže! Onen zmatený (viz předchozí)  ani nevolí to, co by i mohl pochopit, že mu může přinést dobré. 
Volí to, čeho se méně bojí.
Volí to, c o si myslí (většinou je to nesmysl), že je to jeho (smečka, skupina...)
Volí i myslí podle toho, to, co myslí a  volí ostatní

Nevnímáme realitu, ale vnímáme projekci svých obav, přání, sebe sama. 
Nepříjemné popíráme, vytěsňujeme.

Svět plní lidem všechna jejich přání. Bohužel.

 Všechna vaše přání se splní, ó nešťastníci

V šedesátých lidé začali volat: Make Love, Not War! 
Éteričtí mladíci si nechali nerůst vlasy a éterické slečny zahodily podprsenky a spolu pěli písně plné lásky, tolerance a míru.'
A ten náš svět se podle toho začal měnit. A USA byla fakt že demokracie a začal tam mizet rasizmus a předsudky. Evropské státy, co spolu po staletí vedly války, se začaly spojovat k spolupráci!
Pomalu ale jistě to začalo vypadat docela fajn. nakonec padl i bolševický režim nenávisti!
Té pohody začalo být asi až moc? Či co?
Mladí muži ostříhali vlasy a začaly řvát či rapovat z pódií  svoji frustraci a nenávist. Slečny si vzaly pořádný vojenský boty a tvářily se drsně. Natáhly bojové obleky a jaly se likvidovat jiné lidi kopy do hlavy.
Kina začaly ovládat akční filmy, plné násilí a krve, nebo postapokalyptické, také plné mordování.
Ideálem člověka se stala po zuby ozbrojená hora svalů bez citů.
Nejpopulárnější sportem se stává zápas v kleci, málem na život a smrt. Zatím "málem", ale nedělám si iluze, že se nezačne zabíjet.
To je svět, který si sníme a který úspěšně přivoláváme. Svět nenávisti, boje a smrti, v kulisách zmaru.
Média nám vytváří představu o tom, co je člověk. A co má být člověk. 

Ale ano, ještě jsou lidé, co píší o tom že Omnia vincit amor, jsou ještě lidé, co chodí na koncert Vánočního oratoria a co podporují pomoc potřebným.
Ale je jich nějak málo, zoufale málo.

Bánbůh se snaží, ale co je mu to platný, když jsme blbý, proto vyděšený a proto zlý 
V životě lidském i společnosti celku, se zdá vypozorovat jedna věc.  Než nastane Velký Průser, začnou na nás dopadat malé, ale stále ze zvětšující varování, upozornění a výzvy. Když už děda z vousy a noční košili na obláčku viděl, jak to vedeme a že furt nedbáme, poslal fakt velké varování. Covid.
Lidé si uvědomili, že teď by měli nechat malicherných hádek a držet spolu. Společně se bránit epidemii, společně hledat léky, prevenci. 
To si lidé uvědomili a několik dní jim to vydrželo. 
Pak nastalo všeobecné šílení, rozdělení na dvě, vzájemně se nenávidějící skupiny a u leckoho navíc tvorba fantasmagorických teorií.
Sorry volám na obláček, není nám rady ani pomoci.

Orwelle, tys lidi podcenil! 
George jasnozřivě popsal společnost, ve které všemocný Velký Bratr pomocí teroru a sofistikovaným  metod formování psychiky, v do detailu kontrolovaném státě, zavede sledování na každém kroku a do hlav nacpe absurdity, že svoboda je otroctví, bída bohatství a válka mír.
Dnes nosíme sebou spoustu mašinek, co podávají zprávy o každém našem kroku firmám, vládám, a vlastně komukoliv. Kdo nás přinutil? My sami jsme si je, za pracně vydělané peníze koupili a neuděláme bez nich ani krok. 
Co hrozí, když bychom je nenosili? Vůbec nic, jen ztráta pohodlí.
Žijeme v míru a každý si kecá na sítích co chce. Průměrný věk dožití je o desítky let vyšší a prakticky nikdo (v našem euroamericku!) nemá hlad a má někde střechu nad hlavou.
Leč! Co slýchám a čtu: "Nikdy, ani za komunistu, v protektorátu či za třicetileté války nebylo tak zle, tolik útlaku a bídy!" To volají mnozí lidé.
Svobodně hulákají všude, že je strašlivá nesvoboda a dožadují se diktátorů, aby jim svobodu vrátili.
A tak dál.

Naděje. Láska, Víra 
Tady nemám co dodat, tohle je na každém jednom z nás, aby se pokusil nenávisti, rozkladu, poraženectví, zlu a smrti čelit. 
Ale ne nenávistí a rozkladem, ne dalším"anti" a dalším bojkotem, ne další volbou menšich zel. 
Volbou pro, volbou lepšího. Zlo je třeba jen odmítnout a nahradit dobrým. Pokud nebude nahrazeno dobrým, vrátí se a s ním pět dalších sedm,  ještě horších zel (viď Matouši, Lukáši)

Asi půjdu někam napsat: Mate Love, Not War!