Co z nás dělá pitomce 3 - trochu jinak a líp

 Ještě je potřeba se na to kouknout takhle:

1. Člověk je nastavený souhlasit (věřit), přijmout a bránit přijaté před zpochybněním.
Tedy, když zaslechne, že Fanda začal chodit s Mařkou, nebo že je uzavřená silnice do Kotěhůlek, či že "Brusel" zakázal jíst mrkev - uvěří
Jsme tak uzpůsobený.  Kdysi to byla evoluční výhoda.
Uvěříme, neptáme se, zde to tak doopravdy je.
Přijmeme slyšené jako Fakt, jako přímo zjevenou pravdu s velkým P.
A budeme, ono neověřené, bránit jako své dítě.
Inteligence je tady bezmocná, nezapojí se, leda až ve fází, kdy ten žvást bude sami vehementně hlásat. 
Jen trpělivě a urputně naučený zvyk ověřování nedůvěry k slyšenému, i k sobě samému, nás může chránit. Ptát se pokaždé, zda je to pravda (nemusí jít o vědomou lež!). Ptát se i u vlastních vzpomínek a vývodů.

2. Člověk je vybaven silnou potřebou seberealizace. Potřebou se angažovat. Bojovat. Nadchnout se! 
A v tom nadšení vypíná mozek. 

 Čtyři typy, dle (ne)schopností dotyčného:
Pokud člověk umí pochybovat, a také dokáže ovládat své tvořivo-ničivé pudy, tak hurá.
Na druhém konci stojí kombinace automatického přijímače slyšeného a  osoby se spoustou mindráků v jednom. Pryč od něj!
A mezi tím?
Dvě možnosti:
Člověk co sežere kdejakou blbost, protože to slyšel, četl (to není věc inteligence, to funguje mimo ní), ale je třeba myslitel, umělec, vědec... tvoří. A protože tvoří, tak jeho potřeba akce, tvorby, je uspokojená. Takže sice  plácá pitomosti, ale je to "jen" verbální hnus. Kopat do dětí nepřátel nepůjde. Tedy většinou.
Pak je tady další: Člověk co se ptá, pochybuje a hledá pravdu, jenže je ve vleku vlastní potřeby seberealizace. Tak se urve a začne šířit pravdu klidně ohněm a mečem. Odmítá už dále pochybovat, stává se dogmatickým fanatikem. Nevidí proporce důležitosti tématu, souvislosti, pasti. Přestává ověřovat, už jen se stále větší zaťatostí bojuje. Neuvažuje o následcích. 
 Stává se často nakonec... inu Francouzská revoluce, nebezpečným fanatikem. 
Na začátku může být (a bývá) sebelepší a sebeušlechtilejší téma. Potřeba zvítězit stvoří nebezpečného blba.
Tenhle poslední typ ze čtyř... ajvaj... to jsem býval celý já.

Na alespoň minimální korekci lidské agresivity vymysleli lidé desatero a podobné. Zde se jedná také o přijetí slyšeného bez patřičného zkoumání, ale přijímáme osvědčené, vyzkoušené, za nás, předky. 
Určité kladné výsledky to má. I když bychom chtěli, a máme chtít, větší.

P. S. Tohle napsané, to nejsou "Oni"! To jsme my, to jsi ty a to jsem já! Všech se nás to týká! 

 

Soumrak rozumu

 Léta se naše civilizace opírala o tři sloupy: Víru (idee, matafyzika), morálku a rozum (věda).
Ty tři hodnoty spolu neměly  vždy harmonické vztahy. Občas chtěl někdo vysvětlit morálku a rozum jen z víry, či rozumově pochopit zbylé dvě, či jinak a podobně.
Ale ty tři sloupy tu byly a držely nás, alespoň trochu, někdy, nad vodou zmaru.
Jenže víra byla vytlačena a morálka také. Takzvaně pragmaticky, ve skutečnost idiotsky.
Zbyl rozum.
Jenže v myšlenkové komplikovaném světě, kde se navíc rozum snažil plnit úlohu morálky a víry, se člověk ztrácel a rozum s ním.
Nastoupili experti, kteří rozuměli jednomu koutku světa a ten pak vysvětlovali a řídili. 
Občas ho řídili špatně, občas mu nerozuměli, občas to byli fachidioti.
Lidé zavrhli i experty a s nimi rozum a vědu.
Nechali si názory, nárok na vydávání pocitu a relevantní pravdu, emoce.

Jásající rozum, co potřel své dva souputníky, Víru a morálku, to neustál. Nepochopil, že sám stát nemůže, že bez zbylých dvou nohou padne.

A padl. 

Co z nas dělá pitomce 2 (trochu naopak)

 V minulém jsem postuloval, že pitomci se stáváme pro svoji uzavřenost (zabedněnost) a strach.
Je tedy na čase říci opačnou možnost, tedy že zblbneme, ochotně, pro otevřenost a odvahu! 
Znáte ty dobré (bez ironie!) lidi. Jsou laskaví, vstřícní. Milují dobro a nesnáší nespravedlnost či křivdu! 
Jsou otevření lidem, lásce, dobrotě! Nebojí se ozvat!
Báječné!
Jen mají vypnutou podezíravou skepsi, toto jinak často špatnou vlastnost.
Proto, když jim řeknete, že váš společný známý bije ženu, nebo ta žena jeho, vzplanou spravedlivým hněvem. Mají touhu pomoci napadenému a ztrestat hrubce (hrubkyni).
Ve svém upřímném nasazení si nepoloží otázku, zda informace je opravdu pravdivá, zda chápou  podstatu problému...atd
A stejně  mocně a ochotně ( de facto na požádání)  se rozhořčí, že Ukrajina napadla Rusko, kovid neexistoval a tají nám, že sem je placka.
Ti Frantové Dobrotové jsou hodní a spravedliví. Ale nepřemýšlí. A  klidně, pro dobro, lásku, mír, popraví mne, nebo vás.

Takže to máme ponejprv pitomce ze zabedněnosti, pak pitomce z důvěřivosti emocím. Ti jsou nesmírně snadno zmanipulovatelní.

A kdo nám schází? Pitomci ze zloby, malosti, hovadství. Ti jsou pitomí programově, snad už geneticky. 

co z nás dělá pitomce

Co z nás dělá pitomce?
 Asi nejvíc uzavřenost a strach. 
Což se potencuje, neb ustrašený člověk zalézá do ulity a v ulitě se člověk bojí.
Ustrašený tvoreček, s minimálním rozhledem, s minimálním povědomí o "těch druhých" je ideální materiál na oblbnutí a zařazení do tupé smečky poháněné nenávistí.

Jak se bránit? Jak bránit ostatní?
Možná takhle. Není to samospasitelné, má to i háčky, ale pomáhá to. Probatum est!
Tedy:
Sociální kontakty. Otevřenost a strach mírní kontakty s druhými. I když v případě hodně negativních zkušeností to může být naopak.
Mládí je přirozeně odvážné a otevřené novému, cizímu. I když se může radikalalizovat a zavřít do sekty. 
Vzdělání rozšiřuje obzory. Pokud tedy nesklouzne do fachidiocie.
Cestování samozřejmě, pokud to není do uzavřeného hotelu s vlastní partou.
Přiměřené (ne příliš veliké!) materiální zajištění může pomoci otevírat a chudoba (je-li velká) uzavřít.
Víra v toho či onoho, případně víra ateistická. Ty mohou zcela klidně člověka uzavřít, stejně tak, naopak, zbavit obav a otevřít.
Kultura může hodně pomoci! 

Každopádně tady máme dvě rozdílné bytosti.  Člověka otevřeného, hledajícího, primárně přátelského a nebo zapšklého, nenávistného. 

Není "spravedlivé nenávisti", nenávist je vždycky selhání a asociálnost je vždy porucha.

Vpřed do doby kamenné

Vzpomínám, jak jsme se smáli (nebo tedy ti zamindrákovaní z nás, co mají potřebu se někomu vysmívat) například černochům v Africe, že: "Spadli ze stromu do mercedesu". Hahaha, to bylo legrace, vždyť oni se báli doktorů, báli se nechat očkovat, aby do nich nevstoupil jehlou zlý duch, odmítali se necicmat s druhými i s mrtvými... No považte, chachacháááá, jak jsou NA ROZDÍL OD NÁS (!) zaostalí. 
Stačil půl rok covidu a byli jsme z velké části stejní. 
V očkování jsou přeci (na internetu to bylo!) nanoroboti! A vůbec, do roka po něm umřeme. Zákaz kontaktu ruší naše tradice a pod rouškou se udusíme. (Ne že by některá nařízení nebyla praštěná).

Myšlení z doby prvobytně pospolné je tady s námi, bez ohledu na kulturní vyspělost jedince, či společnosti.
Jak by se choval ten slušný pan inženýr, učitel, pokrývač... lékař, kdyby byl malér?
Vzal šutr, zabil jiného a sebral mu zásoby. Jak jinak.
Krom pár jedinců, přesně takhle.  
A ve válce? To je už vůbec jasné.

Jediná obrana je převézt etiku do podvědomí. Což znamená tabu, případně desatero vtloukané do hlav furt a furt.
Jenže tabu jsme, pyšní na svoji předpokládanou "úroveň" a "racionalitu" zavrhli. Stejně jako desatero, coby "tmářství".

Takže je to ložené: Vítejte v době kamenné.
Ke všemu dnes, olysalé opice, řízené pudy mají v rukou kulomety, bomby, drony... AI. 

Velké říše a velké postavy (k předchozímu)

Takže jak to vlastně je?
Velké říše s "neporazitelnými armádami" většinou dost rychle, nebo i hodně rychle, končí. Poražené, rozložené. Viz historie (a viz minule Džigischán, Tamerlán, Napoleonova Francie, Třetí říše... 
"Velké postavy" dějin? 
Cesar ubodaný, Hitler se v bunkru střelí do hlavy a Stalin umírá hodiny, spíš asi dny, ochrnutý, ležící ve vlastních výkalech. Napoleon ve vyhnanství...
Velmoci prohrávají s malými. CCCP - Afganistan, První Čečenská... USA - Vietnam. Irák, Afganistan...

Primitivní úvaha o tom, kterak silné vítězí, není holt podporována empirickým pozorováním. 

Další primitivní úvaha, která stále straší v hlavách lidí, je, že "V jednotě je síla!".
Ale kdeže! Takoví Husité byli raubíři, ale úspěšný. A totálně rozhádaný. Totální přesile vzdorující Izrael, je pytel blech. Řím v době slávy? Mlátilo se to o trůn hlava nehlava, samá frakce.

A stabilita? To je synonymum pro smrt. 

A co myšlenkové proudy? Co křesťané. Jejich úspěšné tažení provází "krize církve" od dob, kdy ještě Ježíš chodil po zemi, až po dnešek. Permanentní spory. 
A jak dopadli hlasatelé síly? Nietzsche  s nadčlověkem v demencí a Klímova "Absolutní vůle" nestačila  ani na ten alkoholizmus a upil se. A tak dál.

Logika v tom je, ale jiná, než ta prvoplánová. 
Co vyroste do velké výše, síly a tvrdosti, to míří ke smrti (už Lao'C to věděl).
Společnost, která není živým organizmem a  je strnule, mrtvě jednotná,  je slabá.

Pragmatizmus, realizmus, Machiavelli a nepraktičtí idealisté a pravdoláskaři

 Snad neschopnost vidět déle, než pár let, způsobila, že lidé se domnívají, že "racionální" , bezskrupulózní a nízkoideová politika vede k úspěchu.
Za takového proroka tohoto přístupu je považován autor Vladaře, Niccolo Machivalli.
Ten ale sice třináct let pracoval jako úspěšný diplomat, leč pak byl zatčen. mučen, zavržen. Jeho geniální schopnost, být úspěšný v politice, zůstala jen v teorii.
Kupodivu, to jeho obdivovatelům nepřijde divné.

Kdo vlastně uspěl?
Nejdříve bychom si měli definovat "úspěch". Ale dobře, ať je po obecném vkusu, dáme za "úspěch" velikost a trvanlivost zářezu v té malinké části dějin, které se v naších zemích označuje jako "dějiny" . Co "existovalo doopravdy" (tak to mnozí říkají).
Tak! Záporná strana dějin? Dějin "hmatatelných",  měřitelných množstvím zavražděných  lidí. Měřitelných virtuální čarou hranice říše, množstvím otroků a podobné.
 Čchin, Džingischán, Tamerlán, Cesar, Napoleon, Hitler, Stalin, Mao... 
To byli všechno zvrhlí idealisté. Idea říše, moci! 
Vyhráli, ale moc dlouho jim to nevydrželo. U některých, když uděláme konečnou bilanci, to bude dělat víc jak milion mrtvých na rok vlády.

Po Shakespearovi toho zbylo víc. Ten zůstal v kolektivní pamětí. 
A Beethoven, Michelangelo...
No a pak:
Proroci a vynálezci. Každý jinak.
Vynálezce kola je s námi, přes svůj vynález, stále. Pasteur také. A další lékaři vynálezci, a samozzřejmě chemici, fyzici, psychologové... To jsou zářezy do dějin co trvají!
A je tu parta lidí, jako Konfucius, Lao c, Buddha, Mahávíra, Mojžíš, Ježíš, Mohamed.
Mohamed a Mojžíš byli vcelku lokálně akční. 
Další jen povídali a Ježíš dva roky kázal, byl nepochopený, pronásledovaný a zavražděný. Ovšem jeho vyznavači to nevzdali a když na svoji stranu získali vzdělaného managera a experta na PR Pavla, který s Apoštolem Petrem a dalšími udělali turné a když ještě vydrželi... tak vyhráli.
Obě úspěšné skupiny si pěstují myšlenky, ideály.  Ty uvádějí na svět.
Zajímavé, že jak věda tak duchovno jsou často zneužívány. Zbraně, manipulace u vědy. U každé víry  války, pronásledování.
Osobně nemyslím, že je proto třeba opouštět vědu nebo víru.
Zajímavé také je, že se věda a víra nemají moc v lásce. Jakoby pomíjí, že ani jedno nestačí.
Asi každý si všiml, že pokrok ve vědě přináší obrovské zpříjemnění našeho pobytu na zemi. Ale ne klid, pochopení ostatních a sebe a nakonec toho štěstí.
Neméně zjevné je, že víra, meditace či podobné, nezajístí jídlo, obranu. teplo a střechu nad hlavou. 
Nemohli bychom už jednou užívat obé, každé tam, kde má svoje místo?

Jo, ty dějiny! Nešlo by omezit  ty lokální, chvilkové události (panovníci, změny hranic...) a věnovat se tomu, co je v dějinách lidstva podstatné?  
Co to je, to asi netřeba psát.