Dějinný optimizmus, Boží lid a my

 Na světě jsou dvě síly.
Ta, na straně života, světla, soucitu, laskavosti mírnosti, lásky
A ta druhá, na straně smrti, lži, sadismu, zloby a nenávisti.
Jistě jde, v pracovně či univerzitě, vytvářet brilantní  teorie o neexistenci zmíněného, o relativitě pojmů. Blábolit tam za potlesku jiných, hloubavých, však od světa odtržených tlachalů.
Leč, vyjdeme ven a vidíme. Někdy hned, jindy za chvíli. 
Jsou tady, ty dvě síly žádný sofistický trik s tím nic nezmůže.
Jsou v nás. Stále. Zlo lehce a triumfálně vyhraje kdejakou bitvu. Vše se zdá ztraceno. Ale po čase, často, najednou  dobro vyplave. A někdy už zůstane. 
Stejně tak ve světě.
V našem, evropském, si připomínáme stále dva tisíce let starý příběh, Ten muž říkal skandální věci! Všichni, fakt všichni, i ti z jiných národů, muži ženy, děti, vzdělaní negramotní, bohatí, chudí, svobodní i otroci... Jsou povolání aby "Milovali Boha a bližního svého". Bližní je pak opět každý.
Tady vsuvka! Důležitá! Může být součásti "Božího Lidu" neboli těch na straně světla, ateista? Za mne nevím, proč ne. Kdo je na straně dobra, musí cítit v sobě sílu dobrého, co jej přesahuje. Říká-li tomu "Humanita", "Slušnost", "Soucit", "Pravda"... a ne "Bůh", je to spíš sémantický problém. 
Ostatně viděl jsem tolik bezbožných (podle chování) "věřících" a tolik dokonale "ateistických" "Božích Lidí", že bych to měl za prokázané.
Co že to  k tomu řekl On? "Po ovoci poznáte je!" Ne, není tam nic o tom, kde strom ovoce dávající roste a jak se jmenuje a kam se hlásí.
Ten podivný kazatel byl hnusně popraven. Ale ať už věříme v jeho vzkříšení či ne,  učení žilo dál.
Moc zla, tenkrát personifikovaná Římem, rozpoutala peklo! Vítězila!
A pak zmizela a máme po nich hezké památky. 
Učení toho bezvýznamného, "poraženého" muže, zůstalo.
Zlo rafinovaně proniklo do církve, která se leckdy stávala nástrojem ďábla.
Nějak se z toho snad vyhrabala, tak jako my, kteří na čas podlehneme oslnivému a zdánlivě triumfujícímu zlu.
Přicházely další a další neporazitelné armády z pekla. Vznikal velké říše.
A kde jsou dnes?
Boží Lid si dnes takhle často neříká a dokonce se ani rozumem nehlásí k "Boží", ale se stejným programem života, pravdy a laskavosti (už třeba bez velkých písmen), jde dál.
A vyhraje!
Přes všechno peklo a utrpení, které rozpoutali sluhové tmy, je dnešní svět neskonale vlídnější, než býval. 
Ne, nebyla to kdysi idyla "Zlatého věku!" Ta je dnes!
A bude líp! 
Jen ty pekelné intermezza  mezi tím! Achjojo...

Občas také padne kosa zla na kámen hned v počátku.
Proč chodit do minulosti, jdeme na Ukrajinu.
To ruskému caru a jeho pomatencům zase jednou hráblo. Třetí Řím, sjednocení Evropy pod jednu vládu, samozřejmě Moskvy. Dějinný úkol! Bůh nás k tomu povolal (To určitě vy paka!).
Po rozcvičkách na Kavkaze a jinde, hurá na Ukrajinu! Vymazat! Zmasakrovat! Děti ukrást a převychovat! Všechnu znásilnit, zabít a ukrást! "Musíte být tvrdý! Čím tvrdší budete, tim víc vás budou milovat!" Pravil nějaký jejich dement v generálské hodnosti.
Počty byly jasné. Některé druhy zbraní Ukrajina ani neměla, v těch ostatních mělo Rusko  desetinásobnou převahu. Druhá nejsilnější armáda světa! Všem, na všech stranách, to bylo jasné.
Jenže Ukrajinci řekli ne! Totiž NE!
A vzali do rukou zbraně.
A maličký, nepopulární, nevýrazný prezident se sám možná divil, co se s nim stalo.
"Nepotřebuji  zachránit, potřebují munici!" Slova, co už z dějin nezmizí.
Slabá, korupcí (stejně jako Rusko) prolezlá, rozervaná zem a se najednou stala jednotnou.
Hostomel. Zničený ruský konvoj, Bitva u Kieva. A také Buča a nezměrné utrpení.
Ale Rusko narazilo.
Jednoznačné výpočty zase jednou narazily  na život.
Ďábel zkouší alespoň zmást solidární. Jeho metody jsou stejné, jako vždy, jen rafinovanějí používané. Zmatení, závist, strach, pomluva....

Rusko padne. 
Šílený "král" v největší velmoci padne. 
Nesežerou nás jedničky a nuly z krabic.
Nakonec...
...jako vždy...

A vůbec! Proč se učí o Napoleonovi? Jako o velkém? Vítězném? 
Pár let působil obrovské zlo, až všechno prohrál a zanechal Francii slabou, vylidněnou.
A co "Tisíciletá říše" co trvala ani ne deset let?
Proč se neučí víc o J. S. Bachovi, (svatém) Františkovi z Assisi? Ti vyhráli!

Jakoby by s dějinách jedince a světa byly dvoje dějiny? Ty lesklé, počítatelné, dějiny moci na povrchu.
A ty skutečně pod povrchem, neviditelné a nepočítatelné.

Politika, divadlo a Reel a Hook

 Za dávných časů se politik stylizoval do postavy z divadla, dramatu. Vědomě či podvědomě působil na okolí napodobováním oblíbených postav. 
Hráli moudrého krále, statečného válečníka, ochránce...
Nástup filmu to příliš nezměnil. Že kovboji Ronalde Reagane, že mysliteli z absurdního dramatu světa, Václave Havle. 
Ale i ostatní předváděli nějakým způsobem polohu divadelních a filmových hrdinů.
Jenže, dnes je doba krátkých, úderných a provokativních videí. 
Bavič Trump přenesl primitivní "shocking" zábavu, z druhořadé televizní  show pro prosté diváky, do vrcholné politiky.
U nás se styl z Reels a Hooks stal běžnou součástí parlamentní demokracie. Vrcholní politici se pitvoří, vykřikují primitivní, agresivní emoce bez vazby s realitou, jen a jen pro to, rychle zaujmout nepříliš bystré občany.
A ti to ocení.
A dokud nebudeme požadovat od svých zástupců určitou noblesu, lepší to nebude! 
A neskončí to dobře, protože fungovat v modu několikavteřinového šklebu lze na TikToku či síti X. Ale nejede tak spravovat zem.
Tedy jde, ale kam to pak i dojde, to není složitá otázka.

Vitěz a poražený

 Disclaimer: Nejedná se o "historickou studii" samozřejmě je to zjednodušené, ale jsem přesvědčený, že tohle se skutečně, pod povrchem vnější moci, děje.

Když skončila sláva Řecka, Řím se stal neomezeným vládcem středomořska a Řecko ztratilo... a právě že ne.
Řím od poražených převzal myšlení, kulturu a duchovno vůbec.
Řím se později rozpadl.
Leč řeckořímské myšlení  zase značně zformovalo nastupující germány.  V nastupujícím křesťanství prostoupilo helénství hebrejský základ.

Drsný a přímý germánský válečník se mísí s rafinovaným a úžasným  helénským myslitelem, ale také helénským úchylem vyžívajícím se v mučení porobených a  sexu všech se všemi. 
Mísí se v každém z nás a také v sobě máme hebrejského proroka konce a příchodu mesiáše.
Máme v sobě i jednoho Mesiáše, plného odpuštění, soucitu a lásky i přísnosti pro zatvrzele sluhy ďábla.
Kdy který z nich v nás mluví, to je takové hezké cvičení pro sebezpyt i druhýchzpyt.

Nojo! Výhra někdy nemusí být tím, čím se jeví.

A teď trochu jinak, stejné síly:
Vítěz  bude vždy poražen.  
Například liberalizmus a demokracie nemůžou totálně zvítězit, neb v nás jsou i jiné základy.  A když se zdá, že vítězí, kyvadlo udělá šup a je tady totalita, fašizmus... ten ale nemůže zvítězit, bude poražený, když ne zevně, tak bude rozežrán zevnitř..

Nojo! Výhra je začátkem prohry.

 Kdo v tom má ale žít?
No přeci my, tak, jako vždycky. Na nějaké houpačce, kde výhra je prohra a naopak.
Ovšem, osobně, jeden a my, si to často strašně odsereme... 

P. S. Pro chytré, možná cesta z kyvadla: Musíme nutně naprosto a totálně vyhrát a pak tančit na poraženém sokovi?

Ustupovat cvokům je sebevražda

 Když jeden značně odporný, americký figura vyhlásil válku Evropě, Evropa se zachovala "rozumně".
USA totiž potřebuje. Ekonomicky a hlavně vojensky. Amerika dodává zbraně, armádu a hlavně informace, pokrytí signálem a atomové odstrašení.
Rozumnost se ovšem, jako vždy, ukazuje nerozumná.
Psychicky nemocný stařec v úpadku sil, se sníženou schopností vnímat realitu a patologickou sebeláskou byl opečováván, hýčkán, ujišťován, že je milovaný, neomylný, vážený...
Tím byly jeho patologické vlastnosti potencovány za hranici příčetnosti.
Copak si vážně myslíte, že by Evropě pomohl? Nebo dokonce šel do jaderného konfliktu?
Tomu asi už nevěří ani největší trouba.
Takže obranu stejně nemáme a pomohli jsme k Donaldově změně z nebezpečného blba na monstrum.

Ustupovat zločincům, blbcům a psychopatům je sebevražda. Když neuhnete, možná vás zabijí, ale možná ne. Když ustoupíte, za vámi je propast a je to ložené.

Kdo se ujme iracionálna.

Bacha: "iracionálno" nepoužívám v negativním, ani pozitivním smyslu! 

S ohromujícím rozvojem vědy a techniky se člověku zazdálo, že iracionálno v člověku je překonané. Člověku rozumnému vládne logika, úvaha, objektivní skutečnost, hmatatelná realita.
Takto se stal přežilým i "Vládce z boží milosti", tento polobožský Náčelník.
Takto se stala přežilou církev, zástupce světa mimo tento vnímaný svět a prostředník (nástupce šamanů a dalších) se světem za světem.

Leč! Nějak jsme ignorovali a ignorujeme, že člověk je z větší částí bytost iracionální. 
Zatímco racionální část, v historii bohužel často zanedbávanou a  nekultivovanou, máme obslouženou neobyčejně kvalitně, s iracionálnem je to horší.

Panovníka z boží milosti se pokouší marně nahradit "obyčejní lidé" voleni z obyčejných lidí, obyčejnými lidmi. Je to báječné, ale něco schází. 
Král. 
A tak nakonec lid volí někoho, kdo se za krále, bohem vyvoleného Vůdce, prohlásí
Případně vzývá Národ, tu abstraktní iracionální množinu. 
Anglie to vyřešila nejlépe, krále má.

Poněkud skomírající církev se pokoušíme nahradit... Nepokoušíme, soudíme, že je to přeci zbytečné, moderní člověk nepotřebuje... 

Jenže potřebuje. Potřebuje   chytnout za ruku, když je tma, potřebuje se svěřit se svojí úzkostí a mnozí potřebují pojmenovat to, co vnímají že je, ač to nejde chytit, změřit ani řádně popsat.
Hledá a skončí sektách, ezo... a to je, i z hlediska čistě racionálního, mnohem horší, než nějaká zavedená, vyzkoušená církev.
A nebo mu hrábne.

A co na to církev? 
Místo aby vyšla vstříc  potřebám lidí po nějakém  "duchovnu", začala se vnucovat přízemnímu "racionálnu" (tedy souhlasu se současným stavem poznání "neduchovního" světa).
To samozřejmě moc úspěch nemá. Tohle není a nemá být její parketa.
Ale snaží se o to. 
O zázracích raději nemluví a když někdo začne, tváří se rozpačitě. 
Z Boha je takové "Něco", co je hrozně príma a má nás všechny rádo a my máme rádo jeho. 
A nic.
Z Ježíše Krista zůstal jen Ježíš. Príma chlapík, velice sociálně citlivý, proti rasizmu a nacionalizmu vystupující, ekologicky myslící a genderově korektní.
A? A nic!
Takhle   ateistu neurazí a teistu nenadchne.
Církev je najednou mimo.
Je mimo ve chvíli, kdy by jí, v nějaké formě, západní lidstvo tolik potřebovalo.

Proč dělat z mší, bohoslužeb a obřadů jen a jen přátelské posezení občanů (i když to posezení je důležitou součástí!) ? 
Proč se stydět říkat Bůh, zázrak, tajemství, Kristus, svatý... na plnou hubu?

Ještě podotek. Neříkám, že by lidstvo potřebovalo tu či onu Církev! Tvrdím, že by potřebovalo nějakou, zavedenou a vyzkoušenou. 
Jenže, implementovat k nám třeba buddhizmus, je krávovina. Těch 2000 let nejde minout, jsou s námi (v dobrém i ve zlém) v památkách, krajině, kultuře a jsou v našich hlavách.

2026

Tak jak jsme na tom, světe? 
V Číně vládne dědek a jeho parta, kteří chtějí ovládnout další a další země. Tlakem ekonomickým a vojenským. Zařadit je, jako podřízené a méněcenné (Číňané se cítí velice nadřazení), do své Věčné říše, řádně zaměstnat, pečlivě kontrolovat a kdo se znelíbí zmizí. Tak zhruba 2027 vyrazí do války.
V Rusku vládně dědek a jeho parta. Dědek je zamindrákovaný pošuk, blouznící o historicky slavném Rusku (tím míní pár set let existujícího následovníka Zlaté hordy) a touží, aby jeho armády táhly do dalších a dalších zemí. Tam to zmasakrovali, poznásilnili a vyrabovali. Ze zbytku budou otroci a otrokyně. Rusové se též cítí nadlidmi. Válčí už fest.
V Americe vládne dědek a jeho parta. Dědek, který je totální pošuk. Psychopat s demencí a mimo realitu. Ten chce zlatý trůn, neomezenou, na hrubé síle postavenou moc, ničit ty, co mu umenšují ego a silou ovládnout a vysát spojence, tedy i nás. Cítí se nadbohem. Co udělá, to neví sám. Jeho víceprezident je nácek klasického modelu.

No super! A co my?
Evropa jako celek není bezbranná. Klíčově je ovšem slovo "celek". Samotné země bezbranné docela jsou. Ty malé naprosto.
Naše malá  země si ale ví rady! Když se přestavuje světový řád a tři šílené země si dělí kořist, udělá co? No přeci postaví se mimo, do ničeho se nebude angažovat, společný postup a obranu bude ignorovat, nebo přímo bojkotovat. 
A když bude říkat "My chceme mír!" tak jí přeci  nikdo neublíží! Ha! To je geniální!
Do klopy si dáme vlaječku, a hlavně zajistit beztrestnost premiera a pak mu dodal státní zakázky. Jeho potraviny do škol, jeho potraviny zákonem přednostně do obchodů...
Tomu sekundují dvě malé strany, které mají program provokovat, exhibovat a rozesírat zbytky soudržnosti, což vyhovuje jejich voličům, kombinujících rozhled myšice polní s bájením ezopohádek.

Tak príma! Vítejte v roce 2026.

P. S.  Co ted, viz blog asi o čtyři pod tímhle.

Dvojí podstata

  Hypostatická unie, neboli Ježíš Kristus  plně  člověkem a plně Bohem.

A i my, jsme, jakkoliv zoufale nedokonale, dětmi Božími. Moc nám to nejde a mnozí se ani nesnaží, ale občas to v nás  zasvítí.
Ale všichni, i ti nejvyspělejší, jsou zároveň stále  i lidmi.
A člověk se rodí a umírá, je vázán prostorem a časem a také sám sebou. Vzteká se pro maličkosti, zapomíná klíče a kecá blbosti. Občas udělá menší či větší chybu, někdy přímo odpornost. 
A nebo je také, často,  laskavý a moudrý. To když naslouchá tomu "vyššímu" v nás.

A pak je tu ta druhá část. Tichá, světlá, radostná a plná. Vysvětlit to nejde, slova jsou lidská a pro lidské, tady  jde jen mlčet. Ale jde se tím nechat  prostoupit a povýšit své lidství.

Není proto překvapivé (jak mne to kdysi nesmírně mátlo), že i ten nejvyspělejší jedinec se občas chová jako kolosální pitomec a jeho poznání je oblasti lidského limitované.

A není ani překvapivé, že i ten nejtupější primitiv se občas projeví jako mudrc, nebo ohromí svým soucitem a laskavostí - tedy znaky, kterými je dána hodnota člověka.

Božská část je mimo kategorie pravdy a lži, dobra i zla. Svojí plností je ale navýsost pravdivá a dobrá.
S lidskou částí to je jinak. Dualita je u ní základní vlastností. Tady je mezi pravdou a lží, dobrem a zlem zásadní rozdíl.

Nejsou to dvě vrstvy, ani spor těla duše Je to tajemný zázrak. 

Lidství je nám dáno, abychom se rozhodli s kým a kam jít. Abychom vydali o sobě svědectví.
Je třeba být co nejlepším člověkem a  co nejvíc božím dítkem. Ufff!
Obé spojit!
Ono se  nám to moc dokonale  realizovat nepovede, ale každý, každý, i malý krok se počítá!