Za co nechválit politiky a mezinárodní vztahy jsou jednoduché, jak rvačka v hospodě.

 Je to také zvláštní. Jemně řečeno. Za co chválíme své politiky.

Například: "Ale v něčem má pravdu!"
To má být pochvala? Takhle může znít argument učitele, když obhajuje, že toho naprosto dutého a neschopného žáka nenechá propadnout! Úplně všechno špatně nemá! 
Neměl by politik spíš mít nějakou komplexní představu, která je správná? Nikoliv úplně blbá. 

"Chodí mezi lidi!" A proč to dělá? Za svůj slušný plat a s teamem pomocníků má řeši bezpečnost země, makroekonomiku... ne provádět průzkum veřejného mínění navíc naprosto chybnou metodikou! 

"Alespoň tam nebudou (ty co nemám rád)" A ten kdo tam bude, ten bude lepší? Určitě? Víme že dno neexistuje? Víme, že to co nám přijde nejhorší možné takové zdaleka není?

A ještě malý manuál pro mezinárodní politiku si neodpustím:
Země světa neřídí geniové, naopak, většinou primitivové! Nemá cenu v nich hledat sofistikované plány a v jejich slovech rafinované jinotaje! 
Ríkají-li "Jste naši přátelé!" Může to znamenat leccos. Ale pokud říkají: "Jste nepřátelé a chceme vás ovládnou, zničit..." myslí to vážně! Opravdu vážně, tak vážně, že už se ani nenamáhají to skrývat.

Pokud někdo fyzicky útočí je agresor. Velice prosté, co je na tom k nepochopení?

Joseph Fouché - Vznešený idealista, nebo odporný deviant?

1759 se narodil do námořnické rodiny v malé vesnici ve Francii malý Pepíček Fouché!
Chlapec rostl a sílil. Vlastně moc nesílil, byl těla vetchého. A tak do dali na studia, neb inteligence byl naopak značné.
Mladý muž v sobě brzy pocítil ideál. Přímo Ideál a přímo ideály! Demokracie! Antiklerikářství!
Po revoluci se stává radikálním Jakobínem, zejména prosazuje popravu krále.
Demokratická revoluce záhy přešla na diktaturu a Fouché se  hned vrhl do akce. S radikalizmem a vášní. 
Popravoval a raboval, vyhlásil boj bohatství a chtěl zrušit peníze.
Vyhlásil "Kult rozumu", což  tehda, když vládla čirá magořina, bylo takové... takové jako vždy.
Přezdívku "Kat z Lyonu" si vysloužil za působení v onom městě, kde popravoval a popravoval. Šlechtu, bankéře, jeptišky... "Krev kriminálníků obohacuje půdu svobody a staví moc na pevných základech." pravil ten idealista.
V boji o moc, který  svedl idealista Joseph s idealistou Robespierrem vyhrál.
Robespierrova hlava byla za jásotu davu v koši a Fouché... ve vězení.
Zachránili ho Royalisté. Chacha! Jenže zůstal chudý a odstrčený. A to se mu nelíbilo. Nabídl své služby nejdříve   bývalým největším nepřátelům royalistům, pak zase Jakobínům a začal syslit peníze, které hlásal zrušit.
Foucheho vcelku nikdo neměl rád a tak se přilísal k Napoleonovi. Ten jim zřejmě částečně opovrhoval, hodně se ho, intrikána, bál, ale jeho znalosti a schopnosti se mu hodily.
Fouché hrál na všechny strany a dokázal všechny přesvědčit o své nepostradatelnosti.
Nepoleon ho jmenoval ministrem policie, odvolal a zase jmenoval. 
Intrikoval proti Bourbounum i s nimi, proti všem a s každým.
Byl upřímně nenáviděný lidem i vládci. A obávaný.
Nakonec se stal opět ministrem policie, tentokrát ve vládě krále, bratra toho, kterého tak vehementně hnal na popravu.
Pak už ovšem jeho kariera pomalu končí a umírá bez poct, slávy a moci.

A teď otázky:
Byl tohle přiliš prudký idealista, který se změnil?
Nebo to byl  zamindrákovaný deviant, uhranutý mocí nad lidmi a jejich životy? Spíš asi tohle, ty změny "ideálu" podle požadavku doby jsou příliš nápadné.
Kdyby ho na začátku revoluce zabila třeba ve vaně nějaká dáma a on se nestačil projevit, byl by dnes vnímaný jako hrdina revoluce, oběť boje za demokracii, Volnost, Rovnost a Bratrství, nikoliv jako ukázka bezcharakterního intrikánského zmetka?
Kdyby si nemohl svoji potřebu panovat nad životy druhých ukojit v politice, stal by se třeba seriovým vrahem?
A konečně, kolik takových máme v politice na celém světě? Úchylných sadistů posedlých mocí.

P.S.  O tomhle muži napsal značně lépe a celý román, Stefan Zweig 

Na velikosti nezáleží

Na velikosti nezáleží, ani když se tvoří dějiny ducha, který pak ovládá do velké míry i dějiny hmatatelné.

Židovský národ byl nejprve malý, v době kamenné zaostalý, pouštní kmen nomádů.  
Když křoví promluvilo, ozval se hlas co řekl: JSEM, kmen se dal na pochod.
Přežíval jak se dalo.
Během tří králů vytvořil a prošustroval jakési místně významnější království a pak dlouhá staletí trávil v otroctví, vyhnanství a za prakticky soustavného pronásledování.
Přežil a plodil další a další chytré a schopné lidi.
Snad přežije i naší dobu, která už ho zase veřejně nenávidí,

V tomhle národě se objevil, kolem roku 0, mladý muž. 
Asi tak tři roky kázal, pak ho chytli, mučili a zavraždili.
Ten muž se nenarodil v Římě, Alexandrii, nebo alespoň v  Jeruzalémě, ale v totální vesnici. Neměl žádný učitelský, šlechtický či jiný titul a vlastní rodina ho jednou chtěla dát do cvokhauzu. 
Oficiálních vyznavačů má dnes, po dvou tisících letech po smrti, na světě zhruba dvě miliardy. Vliv na myšlení, často aniž to tušíme, zásadní.
A těch dva tisíce let je jeho odkaz zásadní formující silou, v dobrém i zlém, naší civilizace. Té, která je sice nic moc, ale nejlepší z všech, co jsme kdy zkusili.
Věda i ohled na jednotlivce jsou u nás na zázračně vysoké úrovni! Stačí se kouknout jinam a nebo do dějin. I když prasáren jsme také zvládli a zvládáme šíleně moc!

Podobný kousek se podařil Mohamedovi. 

Na velikosti nezáleží.

Pro srovnání, jak dlouho vydržela tisíciletá říše, věčný CCCP i ten starý Řím.  

A řekl Bůh: Zařiďte si to sami

 Jak si všiml například Milan Machovec, Bůh izraelitů měl, krom jiných známých specifik, ještě jednu. 
Sám, krom činů z knihy genezis, nedělal nic!
Teda dělal. Radil, žádal, sliboval, trestal... ale v dialogu (u brodu Jabok i rvačce) s člověkem.
A hlavně se hádal. 
Ale sám nekonal. To musel člověk!
Později sice bylo vyhlížení mesiáše, který "To" pod vedením  JHWH zařídí, ale tohle nastane, až lidé nebudou hovada. Opět začít musí člověk sám! 
Na to navázal ježíš, který říkal, že příjde Syn Člověka a... a až se obrátíte, od základů změníte sami sebe, jeden každý sám sebe!

A pak že prej víra vede k pasivitě! 

Víru v B..hy nahradila víra v techniku, "Která přinese lidstvu..." Nebo v proletářskou revoluci, co sama, z dějinné nutnosti osvobodí člověka. Případně víru v spásu z  velkého národa... etc
Požadavky na člověka, krom technikálií zákona, nula! (Přesněji: požadavky nejprve  0, ale pak: Obětuj život za národ, stranu...)
Možná byl biblický požadavek na svěcení soboty, oběti oltáři a podobné směšný. Ale něco se po člověku chtělo, něco z jeho nitra (odepřít si, obrátit se k něčemu nade mnou).
Někomu se mohou zdát nevhodné, nebo vágní nároky pana Ježíše z Nazaretu, ale...

...ale my dnes po člověku nic, krom loajality,  nechceme. A mesiášů, co bez jakékoliv "oběti" zařídí ráj, těch je dvanáct do tuctu.  
Může z toho být něco jiného než nárokující občané? Jasně že nemůže!
Jde to dál a dál. Zdraví zajišťuje lékař a mé zdraví je jeho zodpovědnost. Jsem blbej jak troky? Za to může učitel! Mé bohatství zařídí stát a duchovní rozvoj sjedu přes YouTube!

Vlastně! Kdyby, lidé šli lidé opravdu, dle návodu, do sebe, a jeden každý udělal revoluci sám v sobě a přestal být stupidním,  ukázalo by se, že příchodu vyšších sil na zem není zapotřebí! 
Že tyto Síly mohou zůstat na nebesích a chystat na stůl, až exnem (pro jiné čistit převozní lodku, vyšůrovat v šunijatá okna, proškolit v sexu davy panen... nebo vytřít podlahu v nicotě, ať je tam útulno!).
Outsoursing za B.ha.

Svoboda je omezení, morálka a kázeň

 Ne, to svoboda sice není, ale tohle vyžaduje! I když se to možná nezdá. 
Vyžaduje jedince na vysoké mravní, úrovni s empatií inteligencí, kulturou a ohleduplností.
Fakt!
Zcela nesvobodné prostředí, třeba armáda, pokud možno ruského typu, takové nároky na neofrčkované jednotlivce neklade. Voják má vše rozkazem, bez dovolení velitele nesmí nic. Ani promluvit.
Naproti tomu prostředí svobodné, třeba nějaký koncert, ať už hudby klasické či rockové, klade na jednotlivé účastníky nemalé nároky. 
Musí pohybovat ve vymezeném prostoru, nesmí využívat tlačenice ke krádežím, nebo osahávání druhých. Musí chodit na toaletu na vymezená místa. Nesmí nenapadat agresivně ostatní, fyzicky, ani slovně. Musí uzpůsobit i své projevy nadšení prostředí, zejména tomu klidnějšímu. 
Na koncertu klasické hudby nehážeme v "kotli" paroháče na účinkující. 
Na punkovém sedět v obleku a tiše poslouchat jde o něco lépe, ale také to není ono.
Člověk tohle všechno dodržuje, tedy měl by, pokud není blbej. 
Aby to mohlo fungovat.
I hudebníci, i v chvílich nejsvobodnější improvizace, musí držet základní formu!
V čem je tedy ona svoboda?
V tom, že se svobodně rozhodnu na ten koncert jít nebo nejít, svobodně z něj odejdu kdy budu chtít a svobodně řeknu své hodnocení.
A když budu chtít, uspořádám si svůj koncert. 
A budu očekávat, že návštěvníci toho mého se budou chovat opět "na úrovni".
Svoboda není "dělat si, co mi napadne", svoboda je dobrovolná sebekázeň tak, aby i druzí mohli svodně žít. Svobodně,  omezeni vlastními ohledy k svobodě druhých a s zodpovědností k společnosti. 
Chováme se (měli bychom)  tak, aby mohly být další a další "koncerty"

Když národ hebrejský vyrazil z Egypta za svobodou, dal mu Mojžíš důkladný a dosti drsný zákoník. Národ negramotných otroků nebyl schopný dobrovolně seberegulace.
Pozdější společnosti to již  uměly. To přineslo  velké benefity. Člověk zodpovědně svobodný nemůže být debil. Musí myslet, musí myslet nad rámec první signální soustavy. Musí chápat druhé, musí chápat potřeby celku! 
Svoboda tak přinesla pokrok a blahobyt.
Fungovalo to tak dobře, že trochu svobod, s úspěchem, zařadily do svého systému i některé armády.

Leč, co udělá negramotný, nekulturní otrok na "svobodném koncertě"? Ukradne peněženku v tlačenici, osahává sexualně přitažlivé, vykaká se uprostřed sálu a porve se.
A při tom řve, že je přeci svobodáááá! A on svobodný!
Není svobodný, je jenom debil!

A také máme nemálo těch, co tyhle nároky na mozek, které svoboda sebou nese, značně frustrují. A chtěji raději vojnu - to je pořádek a člověk má jasno a nemusí chápat druhé, ani sebe!
Ach jo!

Dějiny církve dle JDP

 Když byl syn tesaře mrtvý, zmrtvýchvstalý a nanebevstoupený, tak  se tenhle Ježíš Kristus zjevil jistému Saulovi a dal mu angažmá.
Vybral si dobře. Pan Saul byl muž vzdělaný, světaznalý a s talentem vést lidi svými slovy i skutky.
Saul se stal Pavlem a psal, protože to uměl.
Pánové Matouš, Marek, Lukáš a Jan posbírali vzpomínky na Mistra, toho,  který jim změnil životy.
Změnil životy svým, značně revolučním, učením.
Učení bylo revoluční i v tom, že nehlásalo nějakou změnu změnou druhých, ale dožadovalo se proměny osobní u jednoho každého.
Chtělo po lidech, aby vystoupili ze svých malých ohrádek víry, rasy, národa, sociální vrstvy, věku či pohlaví a otevřeli své životy. 
Všichni, ať už našinci, nenašinci, muži, ženy i děti, ti všichni byli pozváni "ke stolu".
Měli milovat a ctít Boha. A také být laskaví k druhým lidem.

Učení bylo tak populární, až si ho všimla tehdejší moc.  
A už se popravovalo, mučilo. Kati měli namožený ruce, lvi v arénách říhali od přežrání, ale křesťané vytrvali.
Moc už moc nemohla a tak v zoufalství z pronásledovaného učení udělala státní náboženství.
Z příslušnosti k církvi už najednou nekoukala nepříjemná smrt ve lví tlamě, ale společenský úspěch.
Tím se v ní dostali do popředí jiní lidé a také jiná témata. Bylo by lehké se šklebit nad úpadkem idee, která se přeměnila v uřad a dogmatické spory, ale jak jinak řídit ten obrovský kolos? Už Pavlovi, který vše šéfoval neustálými inspekcemi, psaním listů, prosením, se to vymykalo z ruky.
Jenže!
Jenže najednou se mocí obdařeným křesťanům  zdálo, že použít meče  na šíření lásky, není špatný nápad! A vyřešit dogmatické spory upálením odpůrců? je to takové jednoduché a rychlé.

Leč v evangeliích, když si je někdo četl pozorně z nezůstal u detailů, ono původní stále bylo. 
A tak v oné církvi přicházeli stále a stále tací, co chtěli opět ono čisté, laskavé učení Mistra.
Bylo jich mnoho. S některými zametli, s jinými ne a někteří založili řády.
A řády se po založení stabilizovali, vytvořily strukturu moci a...
...a tak přišli další a zase reformovali.
V období reformace se reformovalo tak z gruntu, že vznikly další a další církve, které se vrátili k původnímu učení a... pak potřebovaly nějakou formu, potřebovaly oslovit co nejvíc lidí a ... samozřejmě, opět moc, úřad, dekrety... tresty...

A není to tak vlastně v pořádku (krom trestů, ty ok nejsou!)? Copak jde ustrnout v nějakém prvotním stavu? Není ten věčný pohyb od: Vpřed návratem k počátku, až ke konzervování stávajícího stavu a zase znovu, vlastně nejlepší možný způsob existence společenství v tomhle světě?
Asi jo, když to vydrželo 2000 let? 

Jen ten úřad by asi chtělo omezit, co to dá a moci se nechytat. Koneckonců, největší úspěch mělo učení tehdá, když mělo moci pramálo. 

Může mít diskuze kladný přínos?

 Já, vím, "demokracie je diskuze" . Jenže...
V praxi vede často k tomu, že diskutující se radikalizují a zastávají čím dál extrémnější stanoviska.
Proč?
Si myslím teda: Jsou tady, pro smysluplnou debatu, podmínky nutné, nikoliv vždy dostačující. 
Možná úplně první je vzájemný respekt diskutujících. To je nejdůležitější!
Je také dobré, když stanoviska nejsou příliš daleko od sebe.
Velmi vhodné je, aby obě strany měly co největší vzdělání v problematice (světe div se!)  a nějaké to IQ se také hodí.
Takto,  zejména je-li splněna podmínka první, jde dojít ke konsenzu, nebo alespoň k vzájemné slušné a uctivé toleranci.
Pak má diskuze smysl.
Pokud nastane vzdalování, je čas se od sebe vzdálit. Pokračování jinak skončí dvěma zabetonovanými, extrémními názory a nenávistí. Už si ani nepodají ruku.

A co jde dělat, když nejde přesvědčit v diskuzi?
Ale samozřejmě, vrátit se k bodu prvnímu. Začít se chovat tak, aby si mne ten druhý začal vážit!

A je to!
Vlastně prosté a jednoduché!
Ehmmm...