Slabost velmocí, aneb entropie je sviňa

 Kupecký předpoklad říká, že vítězí větší a silnější. Vítězí a pak vládne.

Ale je to tak? Asyrie, Mongolská říše, Řím... ve chvíli, kdy jejich armády poráželi každého, koho potkaly, začal jejich ústup ze slávy.
Tamerlán, Alexandr... Hitler. Čím větší a oslnivější nástup, tím rychlejší konec.

A hurá do posledních desítek let!
CCCP, kde je mu konec. V Afganistánu navíc dostali po držce a Čečna se nástupnickému Rusku bránila, ač malinká a nevyzbrojená, proklatě dlouho. 
A co nejsilnější, tedy USA? Vietnam, Afganistan, Irák. No comment.
A v Ukrajině jedněm a Iránu druhým, to také hrubě nevychází.
Zdá se, že jakmile není síla napadené země zcela zanedbatelná (Grenada třeba), papírové předpoklady technického účetnictví jdou do kytek. 

Nakonec je vlastně logické. Příliš velké se musí zhroutit a rozpadnout. 

Ono i v přírodě. Kdopak to vyhrál? 
Tyranosaurus nakonec prohrál s drobnou havětí. 
Obří a neporazitelní dravci jsou už dávno vyhynulí.  Hlodavci zdárně prosperují. 

Lao c` pravil: "Příčina toho, proč řeky a moře přijímají úctu stovek horských potoků, spočívá v tom, že leží pod nimi."
A ještě řekl: „Co je potlačováno, šíří se. Co je oslabováno, sílí. Co je ničeno, rozkvétá.“ 

Možná měl pravdu?

Otázka: Jak mohla padnout tak veliká, mocná říše s neporazitelnou armádou, možná ta otázka je nesmyslná? 
Možná říše padla proto, že byla tak veliká, mocná a že měla tak kvalitní armádu.
Stejně jako padl Tyranosaurus rex.
 

Selhání člověka, aneb na čem záleží

 Jidáš a Petr zradili. 
Jeden Mistra udal a přivedl na něj zbrojnoše.
Druhý Mistra třikrát  zapřel.
Ten první byl zatracen, ten druhý byl povolám být "pastýřem "stádce", skálou, na které stane společenství - církev.
V čem byli rozdílní? 
V tom, že zapření je menší hřích? 
V tom, že Jidáše hnal zisk, Petra strach?

Nebo je důležité, co bylo pak?
Jidáš hodí peníze za zradu do tváří velerady, propadne zoufalství a oběsí se (podle verze "skutků" zemře pádem, ale to je fuk. 
Petr zapláče. A když pak vidí vzkříšeného Pána, skáče do vody a běží k němu.
Jeden vše vzdá a uteče do nebytí. 
Druhý lituje a snaží se znovu a znovu vydolovat ze sebe maximum dobrého, nejvíc co dokáže.

Když se setká, selhavší Petr a vzkříšený Ježíš, Ježíš se třikrát zeptá "Miluješ mne" (Tedy následuješ mne celým svým srdcem) .
A Petr třikrát, tak jako třikrát zapřel, řekne své ano.
Kristus mu pokaždé odpovědi znovu a znovu svěří  "své beránky!. 

Proč ta důvěra? Možná proto, že Petr ví, o své slabosti. Nehrozí tolik, že se bude vzhlížet v představě o své dokonalosti (a skutečně se nevzhlížel). 
Bude dělat chyby, bude znovu zbabělý. Ale vždy se vrátí a zkusí to, s plným nasazením chybujícího, slabého člověka, znovu.

A o to jde. Zkoušet to, naplno a upřímně, znova a znova! 

Sociálně adaptovaná paní Erna Petriová a my

 Když se jednoho dne vracela mladá paní Petriová kočárem domů, zahlédla v příkopě pět polonahých, hladových, zbědovaných dětí.
Vzala je k sobě do kočáru, odvezla domů a dala jim jídlo.
Pak je vzala do lesa k jámě, kde byl masový hrob a tam je zastřelila ranou do týla.
Bylo to během druhé světové a ty děti byly, jak se paní Erna dovtípila, uprchlí žide z transportu. A židy, jak dáma slýchala, je třeba zabíjet. Taťka nebyl doma, tak to vzala za něj, ať je na svou ženušku hrdý! A děti pyšné na maminku!
Paní byla manželka muže od SS.
Zbraň kterou střílela byla dárek od jejího tatínka, tatínek měl asi dceru rád.
Ta paní měla ráda svého muže a především své dvě děti. Nejspíš i rodinné přátele.
Paní Erna byla nejspíš výborně sociálně adaptovaná dáma! Běda, třikrát běda adaptovaná na prostředí, do kterého jí osud vrhl. To prostředí bylo zrůdné.
Je pravděpodobné, že kdyby se ta paní narodila jinde a jindy, byla by laskavou selkou. Nebo vlídnou ošetřovatelkou nemocných. Nebo jeptiškou. Nebo hrdinou partizánkou, nebo prostitutkou a nebo vědkyní.
Ona se však vyskytla tady a tak se stala vraždící zrůdou, odporným hnusem.

A my? My si nad ní právem odplivneme a pak?
Dáváme si velký, ale velký pozor, na co se adaptujeme? Opravdu? Fakt, vždy?
A co já? Hmmm... jsem se vážně nikdy nepřidal k něčemu nepěknému, co pořádala má parta, bublina?
Jasně že přidal, i když k vraždění dětí to naštěstí mělo hooodně daleko.
A dnes? Já? My?

Dávejme si pozor na to, kam nás vede přirozená a v zásadě zdravá schopnost akceptovat sociální skupinu, ve které žiji.
A važme si podivných exotů, kteří myslí a někdy i žijí, mimo, nebo i proti společnosti. Ukazují nám, možná past, do které míříme.

Milion chvilek není spasitel, jen velký úspěch

 Milionu Chvilek s Mikulášem Minářem v čele se podařilo neuvěřitelné! Během krátké doby uspořádat tři velice úspěšné manifestace!
Současná vláda by mohla mít obavy. Ale asi mít nemusí. Do boje s Chvilkaři za ně vyrazila názoroví souputníci samotných Chvilek.
Ti se usadil u svých PC a sepsali, proč byly manifestace blbý, špatný, bezzubý. Vždyť druhý den vláda napadla! Nevznikla strana, co má miliony členů!
Do jaké míry pisatele pohání uražená ješitnost, že samo nejsou hybateli děje, to nevím. Každopádně, pokud by chtěli jimi být, museli by nejprve od těch compů vstát a něco dělat.
Nekonečné žvanění po sítích a médiích má jen dva efekty. Přesvědčení si užijí souhlasu. Kritizovaným se citováním zvýší dosah.
Tedy je to značně kontraproduktivní. 

Manifestace nemají něco konkrétně měnit! Od toho jsou volby, strany.
Manifestace mají manifestovat (to je překvapení, co!) , že nějaký postoj má silnou podporu.
Mají udržovat společnost aktivních při životě a propojovat.

Na změnu poměrů je potřeba měnit poměry (opět nečekané!). Vstoupit do stran, zakládat spolky... snažit se!

Konkrétně a na živo, ne žvanit stále dokola!
A už vůbec ne likvidovat, dehonestovat ty, co se už snaží!  

 "Tak často slyšíme, jak lidé říkají: "Zlé časy, svízelná doba." Žijme dobře, pak bude i naše doba dobrá. My jsme ta doba. Jací jsme my, taková je doba.“
To řekl Augustín, řečený svatý. Už hodně dávno, ale je stále pravda.

 

Dějinný optimizmus, Boží lid a my

 Na světě jsou dvě síly.
Ta, na straně života, světla, soucitu, laskavosti mírnosti, lásky
A ta druhá, na straně smrti, lži, sadismu, zloby a nenávisti.
Jistě jde, v pracovně či univerzitě, vytvářet brilantní  teorie o neexistenci zmíněného, o relativitě pojmů. Blábolit tam za potlesku jiných, hloubavých, však od světa odtržených tlachalů.
Leč, vyjdeme ven a vidíme. Někdy hned, jindy za chvíli. 
Jsou tady, ty dvě síly žádný sofistický trik s tím nic nezmůže.
Jsou v nás. Stále. Zlo lehce a triumfálně vyhraje kdejakou bitvu. Vše se zdá ztraceno. Ale po čase, často, najednou  dobro vyplave. A někdy už zůstane. 
Stejně tak ve světě.
V našem, evropském, si připomínáme stále dva tisíce let starý příběh, Ten muž říkal skandální věci! Všichni, fakt všichni, i ti z jiných národů, muži ženy, děti, vzdělaní negramotní, bohatí, chudí, svobodní i otroci... Jsou povolání aby "Milovali Boha a bližního svého". Bližní je pak opět každý.
Tady vsuvka! Důležitá! Může být součásti "Božího Lidu" neboli těch na straně světla, ateista? Za mne nevím, proč ne. Kdo je na straně dobra, musí cítit v sobě sílu dobrého, co jej přesahuje. Říká-li tomu "Humanita", "Slušnost", "Soucit", "Pravda"... a ne "Bůh", je to spíš sémantický problém. 
Ostatně viděl jsem tolik bezbožných (podle chování) "věřících" a tolik dokonale "ateistických" "Božích Lidí", že bych to měl za prokázané.
Co že to  k tomu řekl On? "Po ovoci poznáte je!" Ne, není tam nic o tom, kde strom ovoce dávající roste a jak se jmenuje a kam se hlásí.
Ten podivný kazatel byl hnusně popraven. Ale ať už věříme v jeho vzkříšení či ne,  učení žilo dál.
Moc zla, tenkrát personifikovaná Římem, rozpoutala peklo! Vítězila!
A pak zmizela a máme po nich hezké památky. 
Učení toho bezvýznamného, "poraženého" muže, zůstalo.
Zlo rafinovaně proniklo do církve, která se leckdy stávala nástrojem ďábla.
Nějak se z toho snad vyhrabala, tak jako my, kteří na čas podlehneme oslnivému a zdánlivě triumfujícímu zlu.
Přicházely další a další neporazitelné armády z pekla. Vznikal velké říše.
A kde jsou dnes?
Boží Lid si dnes takhle často neříká a dokonce se ani rozumem nehlásí k "Boží", ale se stejným programem života, pravdy a laskavosti (už třeba bez velkých písmen), jde dál.
A vyhraje!
Přes všechno peklo a utrpení, které rozpoutali sluhové tmy, je dnešní svět neskonale vlídnější, než býval. 
Ne, nebyla to kdysi idyla "Zlatého věku!" Ta je dnes!
A bude líp! 
Jen ty pekelné intermezza  mezi tím! Achjojo...

Občas také padne kosa zla na kámen hned v počátku.
Proč chodit do minulosti, jdeme na Ukrajinu.
To ruskému caru a jeho pomatencům zase jednou hráblo. Třetí Řím, sjednocení Evropy pod jednu vládu, samozřejmě Moskvy. Dějinný úkol! Bůh nás k tomu povolal (To určitě vy paka!).
Po rozcvičkách na Kavkaze a jinde, hurá na Ukrajinu! Vymazat! Zmasakrovat! Děti ukrást a převychovat! Všechnu znásilnit, zabít a ukrást! "Musíte být tvrdý! Čím tvrdší budete, tim víc vás budou milovat!" Pravil nějaký jejich dement v generálské hodnosti.
Počty byly jasné. Některé druhy zbraní Ukrajina ani neměla, v těch ostatních mělo Rusko  desetinásobnou převahu. Druhá nejsilnější armáda světa! Všem, na všech stranách, to bylo jasné.
Jenže Ukrajinci řekli ne! Totiž NE!
A vzali do rukou zbraně.
A maličký, nepopulární, nevýrazný prezident se sám možná divil, co se s nim stalo.
"Nepotřebuji  zachránit, potřebují munici!" Slova, co už z dějin nezmizí.
Slabá, korupcí (stejně jako Rusko) prolezlá, rozervaná zem a se najednou stala jednotnou.
Hostomel. Zničený ruský konvoj, Bitva u Kieva. A také Buča a nezměrné utrpení.
Ale Rusko narazilo.
Jednoznačné výpočty zase jednou narazily  na život.
Ďábel zkouší alespoň zmást solidární. Jeho metody jsou stejné, jako vždy, jen rafinovanějí používané. Zmatení, závist, strach, pomluva....

Rusko padne. 
Šílený "král" v největší velmoci padne. 
Nesežerou nás jedničky a nuly z krabic.
Nakonec...
...jako vždy...

A vůbec! Proč se učí o Napoleonovi? Jako o velkém? Vítězném? 
Pár let působil obrovské zlo, až všechno prohrál a zanechal Francii slabou, vylidněnou.
A co "Tisíciletá říše" co trvala ani ne deset let?
Proč se neučí víc o J. S. Bachovi, (svatém) Františkovi z Assisi? Ti vyhráli!

Jakoby by s dějinách jedince a světa byly dvoje dějiny? Ty lesklé, počítatelné, dějiny moci na povrchu.
A ty skutečně pod povrchem, neviditelné a nepočítatelné.

Politika, divadlo a Reel a Hook

 Za dávných časů se politik stylizoval do postavy z divadla, dramatu. Vědomě či podvědomě působil na okolí napodobováním oblíbených postav. 
Hráli moudrého krále, statečného válečníka, ochránce...
Nástup filmu to příliš nezměnil. Že kovboji Ronalde Reagane, že mysliteli z absurdního dramatu světa, Václave Havle. 
Ale i ostatní předváděli nějakým způsobem polohu divadelních a filmových hrdinů.
Jenže, dnes je doba krátkých, úderných a provokativních videí. 
Bavič Trump přenesl primitivní "shocking" zábavu, z druhořadé televizní  show pro prosté diváky, do vrcholné politiky.
U nás se styl z Reels a Hooks stal běžnou součástí parlamentní demokracie. Vrcholní politici se pitvoří, vykřikují primitivní, agresivní emoce bez vazby s realitou, jen a jen pro to, rychle zaujmout nepříliš bystré občany.
A ti to ocení.
A dokud nebudeme požadovat od svých zástupců určitou noblesu, lepší to nebude! 
A neskončí to dobře, protože fungovat v modu několikavteřinového šklebu lze na TikToku či síti X. Ale nejede tak spravovat zem.
Tedy jde, ale kam to pak i dojde, to není složitá otázka.

Vitěz a poražený

 Disclaimer: Nejedná se o "historickou studii" samozřejmě je to zjednodušené, ale jsem přesvědčený, že tohle se skutečně, pod povrchem vnější moci, děje.

Když skončila sláva Řecka, Řím se stal neomezeným vládcem středomořska a Řecko ztratilo... a právě že ne.
Řím od poražených převzal myšlení, kulturu a duchovno vůbec.
Řím se později rozpadl.
Leč řeckořímské myšlení  zase značně zformovalo nastupující germány.  V nastupujícím křesťanství prostoupilo helénství hebrejský základ.

Drsný a přímý germánský válečník se mísí s rafinovaným a úžasným  helénským myslitelem, ale také helénským úchylem vyžívajícím se v mučení porobených a  sexu všech se všemi. 
Mísí se v každém z nás a také v sobě máme hebrejského proroka konce a příchodu mesiáše.
Máme v sobě i jednoho Mesiáše, plného odpuštění, soucitu a lásky i přísnosti pro zatvrzele sluhy ďábla.
Kdy který z nich v nás mluví, to je takové hezké cvičení pro sebezpyt i druhýchzpyt.

Nojo! Výhra někdy nemusí být tím, čím se jeví.

A teď trochu jinak, stejné síly:
Vítěz  bude vždy poražen.  
Například liberalizmus a demokracie nemůžou totálně zvítězit, neb v nás jsou i jiné základy.  A když se zdá, že vítězí, kyvadlo udělá šup a je tady totalita, fašizmus... ten ale nemůže zvítězit, bude poražený, když ne zevně, tak bude rozežrán zevnitř..

Nojo! Výhra je začátkem prohry.

 Kdo v tom má ale žít?
No přeci my, tak, jako vždycky. Na nějaké houpačce, kde výhra je prohra a naopak.
Ovšem, osobně, jeden a my, si to často strašně odsereme... 

P. S. Pro chytré, možná cesta z kyvadla: Musíme nutně naprosto a totálně vyhrát a pak tančit na poraženém sokovi?