Proč se (ne)bouřit

Naši představu o světě našich předků vytváří směs mýty, romantiky, sentimentu a projekcí přání.
Ale ano, na zámcích se tančilo. Ale to byla opravdu jen malá část společnosti. 
V podzámčí nebyly čisťounké  a úhledné chaloupky, které obývali sytí, moudří lidé a jejich elegantní a bystré a morálné vyspělé děti, které to záhy dotáhly na ten zámek. 
Ve špíně, v jedné místnosti se snažili přežít rodiče s hromadou dětí a dobytkem, pokud měli to štěstí a nějaký měli. Otec se snažil sehnat jídlo a žena rodila a rodila, aby měli naději, že až budou staří (to bylo cca 35 let) se o ně někdo postará. 
Cílem bylo přežít další zimu.
Do toho každou chvíli mor a ještě častěji válka spojená s drancováním, vražděním... 

Pak přišly technologie, převaha západu, továrny. Chudoba se ze zatuchlých chalup přenesla do zatuchlých městských činžáků. Jedna světová a druhá.

Po druhé světové opět hlad a bída, jako vždy. 
Jenže pak to přišlo. Výroba zboží byla čim dál levnější. Otevřením světa se otevřely trhy a zaostalejší země pracovaly pro nás téměř zadarmo a pak nakupovali naše výrobky. 

Chudina bohatla.  Stěhoval se do hezkých bytů a se zkracováním pracovní doby získala volný čas. 
Vyrábělo se dál, prodávalo se dál, produktivita s technologiemi rostla. Volné soboty a dovolená v cizině se staly právem člověka. Stejně jako školy, nemocnice a sociální podpora. 
Už nebylo třeba rodit děti, stát dodal důchod a ženy mohly do práce, roztočit další a další...
Hrůza z poslední války a hrůza z atomových zbraní zajistila mír

...a další. 
Až se ony zaostalé země naučily technologie také a často lépe než my a karta se obracela.
Letadlo růstu už nepoháněla produktivita, začalo se žít na dluh. Ten rostl, až začal rdousit  HDP.
V rozmachu jsme zplundrovali zem natolik, že bychom potřebovali obrovské prostředky na zachování samé udržitelnosti podmínek pro život.
Barbaři se vzpamatovali a začínají válku. Potřebujeme urychleně zbrojit. 

Historická anomálie prosperity a míru končí. Tedy, ona skončila, ale my si to odmítáme přiznat. Zvyšujeme dluhy finanční, ekologické i obrané. 

Lid zcela správně soudí, že bude hůř. 
Lid zcela pochopitelně soudí, že je to vůči němu, hlavně mladému, nespravedlivé. 
Má pravdu!

Ale svět není spravedlivý a nadává nám automatický nárok na nic, krom té smrti na konci. 

Historie náš učí, že řešení krizí revolucí, nebo vládou pevné ruky, vede do ještě větších sr.ek.

Schází politik, co řekne pravdu: "Bude hůř, jde o to, o kolik". 

 

Stále žijeme v historicky bezprecedentním blahobytu a míru! Školy, nemocnice a sociální systém fungují tak, že v jiných dobách, či dnes na jiných místech planety, by to považovali za ráj.
Samozřejmě, že život s vyhlídkou, že neseženu svoje bydlení je setsakra náročný
Jenže, jsou občané zemí, kde mají desetkrát větší platy desetkrát šťastnější? Nejsou, možná jsou i nešťastnější.
Proč páry spolu šťastně žijí v sklepě či pokoji v pronájmu a když si pořídí vysněný byt se rozvádějí? 
Nehledáme vlastně stále jen smysl své existence?
 

. 

Ten malý svítící Velký Bratr

 Co kdybychom od nějakého státu, organizace vyfasovali dohled? 
Byl by s námi 24/7. 
Neustále nás sledoval a ukládal si vše do paměti.
Měl by přístup k našim penězům, nenápadně ale důsledné řídil, za co je kde utratíme.
Vybíral by nám přátele a kontroloval a řídil, o čem se budeme bavit.
Nenápadně rozhodoval o našem volném čase. Zejména trval na tom, že musí být stále s námi.
Měl by hlavní slovo i v našem citovém a intimním životě.
Svoji moc by neustále zvyšoval, v poslední době řádově. 
Odvedl nás od našich koníčků, zájmů... lidí... života.

Blbý co? 

A přitom stačí jen vypnout přístup k internetu. 

Vztahy II. aneb determinováni vzory

Dítě se doma v rodině učí, jak se chovat k budoucímu partnerovi a co od budoucího partnera očekávat.
Jasně, je tady množství neúplných rodin, dětské domovy... kde se vzory berou odjinud, nebo hůře (?) nejsou.  Ale o tom je toho napsáno hafo. 
Ale mějmež, dnes už unikát, úplnou a fungující rodinu.
Príma, príma! Ale!
Dítko se opartněří a očekává že:
Partner bude mít stejné priority a reakce a bude komunikovat stejně, jako jeho rodič.
A tak  pan manžel řekne: "Ty náno, jak to mačkáš tu zubní pastu", což tatínek mamince říkával a oba se tomu +- smáli. A teď je třeba zle, partnerka uražená, protože tak tatínek na maminku nemluvil, to je pro ní šokující hulvátství..
Jenže jiný jiné řekne: "Milá ženo, možná by stálo ze to, zvážit zda..." A ona to vůbec nezaznamená, vůbec tu žádost v tom neslyší, protože očekává ten první případ, partnerovi nerozumí, přestává brát ho vážně, vztah se rozpadá.
Ve sporu někdo očekává od partnera třeba konstruktivní, klidné řešení. A místo toho slzy, odchody do hospody...
A nebo očekáváme slzy a rozbíjení talířků a on(a) reaguje klidně, což je mimo očekávání, tedy matoucí, nepochopitelné, divné, zvyšující napětí, které chtělo ven. 
Krizi řešíme rozhovorem, nebo kytkou, nebo sexem... tak, jak jsme to viděli doma. Jenže ten druhý nebyl s námi doma, ale byl doma v jiné rodině a tam se učil jiné věci.
Naše partnerka není naše maminka, náš partner není náš tatínek.
Ale my automaticky očekáváme, že jimi jsou! A podle toho se i chováme.
Ani my nejsme, nemusíme být,  svůj tatínek a svoje maminka, ale stále se  v nás objevují.

Až mi napadá rouhání, jestli ta "funkční rodina" je až takové výhra.  

Vztahy, tahy, hihi, hy

 Z generace na generaci jsou vkládány do myslí žen a  mužů nejedny stupidity.
Jedna z nejvýraznějších je ta, že muži se učí opovrhovat ženami a ženy nenávidět muže.
Stupidita je zde diagnóza, ne nadávka,  používám definici Carlo Mario Cipolly (1922-2000): "Stupidní člověk je ten, který způsobí ztráty jinému člověku, nebo skupině osob, aniž z toho má jakýkoliv užitek; dokonce může i sám utrpět ztrátu."
Opovrhování ženami nutně vede k jejich další nenávisti k mužům ("všichni jsou stejný a je třeba s nimi neustále bojovat") a také ona nenávist vytváří další a další opovržení ("blbá zlá slepice"). 
Kruh se uzavřel.
Výhody to nepřináší nikomu (vynechám-li ukojení perverzních pudů), ztráty jsou tragické pro všechny,
Tento poklad stupidity předávají otcové synům, matky dcerám, kamarádky kamarádkám a kamarádi kamarádům.

Zdálo by se tedy, že dlouhodobý vztah muže a ženy je nemožný. 
A také to tak v praxi vypadá. Dlouhodobě funkční vztah je žádný vztah.

Jenže to není ještě všechno!
Každému z nás někdy ubližovali nezájmem, podceňováním,  ponižováním i fyzickým násilím (které je vždy i psychické, jistě).
Je to hluboko v nás, je to temná bažina, plná odpudivých skřetů.

A hle!  A přece! Náhle se dva potkají a je to prostě fajn! Super!
 Jejich lepší je osloveno! Poznají spolu porozumění, vstřícnost, úctu, laskavost a lásku.
A už jsou spolu!
A jestli neumřeli...
...jestli neumřeli, skřeti z bažin minulých traumat, horrorů... vylezou a začnou škodit. "Pomstít se! Dát mu/jí to sežrat za..." ...za něco, s čím dotyč(ný/á) vůbec nesouvisí a často ani o tom neví, takže nechápe, co se děje.
K tomu ony vztahové "moudré rady" a odpozorované modely, debilních (tohle je to nadávka) rodičů a kamarádů. 

A kde je naděje?

No, hledejmež, hledejmež! 

P. S, Vztah není místem kde bydlí láska, vztah není ani místem, kde je boj, vztah... vztah je jen prázdný prostor, kde jsme se potkali a už zůstali. Čím ho naplníme, to je na nás.
Nejsme otroky nějaké "dějinné nutnosti", tím jen omlouváme vlastní egoismus, lenost změnit jedovaté vnitřní nastavení.   

P.S, II Tenhle zápisek je vytažen a lehce doupraven z minula, někdy z roku 2012. Není to aktuální reakce :-). 

Dobyvatelé ze Starého Zákona, anarchistka a natírání

 "Spatřili město, žijící si v bezpečí a v něm klidný a bezstarostný lid. ... Viděli jsme tu zem, je velmi dobrá. Vy otálíte? ... Bůh vám ji vydal do rukou. ... Pobili je ostřím meče a město vypálili."
(Kniha Soudců kapitola 18)

Pohoršuje vás to? Mne ano! Ale tenhle přístup: "Je tu někdo, kdo je mírumilovný a bezbranný, zabme ho!" je normální u zvířat, i u lidí.
Není to proto, že zvířátka jsou ošklivá, nebo lidé ošklivý, ono to tak v přírodě je.
V přírodě. U části lidstva, se na základě židovsko - helensko - křesťanském, se vyvinula civilizace (ona fakt není tak strašná, jak se někdy domníváme). Morálka. Empatie... 
Trvalo to stovky let (už v tom SZ se objevuje počínající humanita) a je to takový slabý nátěr na tom zvířeti v nás, ale je tady.
U někoho, pravda, velice neznatelný nátěr.
A ono  to je i ve vztazích, včetně partnerských. 
Slabý nátěr, který je třeba obnovovat.

Ovšem nátěr není celoplošný a jsou jedinci a  kultury, které ho nemají vůbec a humanitu omezují na plnění ohledů ke "svým" přikázanou jejich kmeny.
Ti uvidí mírumilovný lid a usoudí, že Hospodin, Aláh, kdokoliv a cokoliv, jim je předhodil za pokrm, nebo že sežrání onoho lidu je povinnost vůči bohu, Národu, Straně... Revoluci...
Nemají vděčnost za poskytnutou pomoc, vidí v dobrotě slabost a povel k útoku ve jménu... čehokoliv, co personifikuje zvíře v nich.

Občas se hádávám s jednou mladou dámou. Jsou to krásné hádky a užívám si je.
Z a) Jsou to ty milé, předsíťové hádky, které neobsahují zlobu ani opovržení, jen cvičí a tříbí myšlení o tématu.
b) Říká přesně to, co jsem hlásal před lety i já.
Hlásal, ale pak prohlédl/zesenilněl, zmoudřel/zblbl a nějak se mi to zpochybnilo. 
Už nevěřím, že samotným  odstraněním "zlého" krále nastanou zlaté časy. Že jen samotným odstraněním "zlého a nespravedlivého" zřízení nastane ráj.
Ne, na místo zlého krále se nahrnou další a z nich zvítězí největší, nejkrutejší hajzlík a bude ještě hůř.
Na místo prohnilého systému se vecpe hrubozrnná tyranie.
Nátěr spadne a jsme zase zpět.
Jediná cesta, myslím, je natírat a natírat humanitou kde se dá. Ostatně, tak jsme dospěli k historicky bezprecedentně příjemného stavu tady a dnes. Nedokonalému, ale stále lepšímu, než cokoliv, co bylo.
Veškeré revoluce vedly jen k návratu zpět - lak se loupal.

Jo, vlastně jsem zapomněl oné (vážně bez ironie velmi chytré)  diskutérce, položit základní otázku: "Kdyby jsi se narodila jako panovnice v nějaké zemi, co bys dělala? Jak zajistila, aby tvou zemi nenapadli a nepobili lidi ostřím meče? Jak by jsi lid, neschopný samostatně hospodařit, rozhodovat se (a takový lid skutečně je!) všechno nerozkradl a neskončil v hladomoru?
Já odpověď neznám!
Já si jen tuhle otázku kladl tak dlouho, až... až jsem se octl v názoru - viz výše. Natírat je třeba!
 

Marta, Marie a rovnoprávnost a povinnost

 "Marto, Marto, fajn, pečlivá jsi a staráš se o mnoho věcí, ale Maruška dobře dělá, že poslouchá co učím, neb to potřeba jest v první řadě!"
Volně, tedy drze, cituji z Lukášova evangelia. 
Co o tom čtu a poslouchám, vykládá se tenhle příběh, jako spor mezi praktickou a duchovní činností.
Ale jo, leč, není to hlavně o tomhle: Jsme v Izraeli cca 30 a.d. Žena nesmí do synagogy, žena se nesmí účastnit duchovního života. 
Jasně že ne, nemá pinďoura, řádně obřezaného a bez něj to nejde, to dá rozum, neasi woe!
A tady je scéna. Vylidněná (asi záměrně pro názornost). Učedníci tady zde nejsou, není tady ani bratr sester, Lazar.
Je tady jen Mistr a dvě ženy. a dva přístupy
Marta plní "povinnost ženy" a stará se o pohoštění hosta jídlem, službou.
Marie  si sedne k Mistrovi a snaží se pochopit slova, která mohou změnit její život, dostat jí výš.
Ježíš Martu (myslím) chválí, za její milou péči. Ale zároveň říká, že v novém světě, který přináší, je prvotním úkolem ženy totéž, co je prvotní i pro muže. Teda postarat se o svojí spásu, tedy změnit životní postoj. Tedy se učit a  naslouchat.

Jen Ježíš a dvě ženy. Jedna ještě ve Starém Zákoně, druhá už nahlíží do Nového. 

Jojo, ale s právem vydat se na Cestu se objevuje? Jasně, povinnost vůči sobě samému a světu, se na tu Cestu také skutečně vydat. 

P. S. A ještě, pokud možno, na tu cestu připravit svačinu! Tak!

Starý Zákon kontra Kája Mařík a pán prstenů

 Každý, kdo z jakéhokoliv důvodu má, nebo chce mít rád, Starý Zákon, má problém.
Ti hrdinové se chovají podivně. Oni se chovají hnusně! Vraždí, loupí, znásilňují. Smilní, krvesmilní a kupčí s dcerami i manželkami. Vyhlazují jiné jen proto, že překáží jejich rozmachu či egu. 
Nad tím Bůh, který je vzteklý, žárlivý a, no... je to nacionalista jak řemen.
Hrůza!
Hrůza, nebo příprava na život a hlubší přemýšlení?

Dejme tomu, že by tahle kniha byla jiná. Třeba jako mnohé krásné příběhy z literatury a filmů.
Měli bychom dobro a zlo hezky separované. Kdyby někdo hranici zla a dobra překročil na druhou stranu, za chvíli by se vše vysvětlilo.
Nad tím by bylo  transcendentno v libovolné formě, však vždy varianta na všedobrotivého, milého dědečka na obláčku s armádou strážných andělů. Ten by pečlivě chránil hodné a dělal "Tytyty!" na zlé. 
Príma! V tom se dobře žije!
Jenže, co až vylezu do světa, který je za dveřmi:
A co tak asi vymyslím, když nemusím nic řešit, nic složitého chápat, nic hledat, všechno je tak průzračně jasné.

To čtenář Starého Zákona iluze nezíská! 
Zato má přetěžký úkol a potravu pro mozek i srdce. 
Pochopit, že zdánlivě samozřejmé zrušení lidských obětí a krevní msty byl, v té době a na tom místě, akt revolučního humanizmu, ne samozřejmost. 
Žasnout nad náznaky péče o nejslabší ve společnosti (vdovy, sirotci...) .
Přijmout, že slitovnost Boží je třeba v tom, že nás, svobodnou vůli používající značně zrůdně, neopouští, dává nám naději a ukazuje směr. 
Že modlitba je dialog s tím, co nás přesahuje, ne smlouvání na tržišti to to, co za co dostaneme.

Vyrovnáváme se s tím textem všelijak.
Někdy se snažíme, pravda až přesofistikovaně, ten Starý zákon "polidštit" na současnou úroveň lidskosti, pokusit se vysvětlit.
Hlavně že se snažíme chápat, Protože když pochopíme to panoptikum pochybných existencí tak, můžeme pochopit panoptikum našeho světa.
Můžeme pak i ve Starém Zákoně konečně najít i to krásné a velice povzbudivé. Ona tam ta Naděje a Láska a Víra je, jenže není nijak prvoplánově, na povrchu dějů.
Ono, opět, zázrak je už to, že přežijeme další týden, nebo že v poušti na útěku a v permanentní válce se všemi, se zrodily i jiné příkazy, než ty tvrdé, že někdo vůbec vynalezl něco jako soucit.

A možná, že vyrovnávání se starozákonním  biblickým textem a přemýšlení o něm, dalo židovskému národu tu zázračnou schopnost přežít a hluboce myslet. 

A ještě něco: Osobně si myslím, že Bible nás varuje nejen před všemi těmi hříchy, co tam ctihodní patriarchové a králové předvádí, ale i před snahou, omlouvat si své vraždění "Boží Vůlí". 
Ale to nevím, možná opravdu Bůh chtěl, či  občas chce, abychom zabíjeli jiné,  jako klaté?
Věřím, že nechce!