Kdo se ujme iracionálna.

Bacha: "iracionálno" nepoužívám v negativním, ani pozitivním smyslu! 

S ohromujícím rozvojem vědy a techniky se člověku zazdálo, že iracionálno v člověku je překonané. Člověku rozumnému vládne logika, úvaha, objektivní skutečnost, hmatatelná realita.
Takto se stal přežilým "Vládce z boží milosti", tento polobožský Náčelník.
Takto se stala přežilou církev, zástupce světa mimo tento vnímaný svět a prostředník (nástupce šamanů a dalších) se světem za světem.

Leč! Nějak jsme ignorovali a ignorujeme, že člověk je z větší částí bytost iracionální. 
Zatímco racionální část, v historii bohužel často zanedbávanou a  nekultivovanou, máme obslouženou neobyčejně kvalitně, s iracionálnem to je horší.

Panovníka z boží milosti se pokouší marně nahradit "obyčejní lidé" voleni z obyčejných lidí obyčejnými lidmi. Je to báječné, ale něco schází. 
Král. 
A tak nakonec lid volí někoho, kdo se za krále, bohem vyvoleného Vůdce, prohlásí
Případně vzývá Národ, tu abstraktní iracionální množinu. 
Anglie to vyřešila nejlépe, krále má.

Poněkud skomírající církev se pokoušíme nahradit... Nepokoušíme, soudíme, že je to přeci zbytečné, moderní člověk nepotřebuje... 

Jenže potřebuje. Potřebuje   chytnout za ruku, když je tma, potřebuje se svěřit se svojí úzkostí a mnozí potřebují pojmenovat to, co vnímají že je, ač to nejde chytit, změřit ani řádně popsat.
Hledá a skončí sektách, ezu... a to je, i z hlediska čistě racionálního, mnohem horší, než nějaká zavedená, vyzkoušená církev.
A nebo mu hrábne.

A co na o církev? 
Místo aby vyšla vstříc  potřebám lidí po "duchovnu", začala se vnucovat přízemnímu "racionálnu" (tedy souhlasu se současným stavem poznání "neduchovního" světa).
To samozřejmě moc úspěch nemá. Tohle není a nemá být její parketa.
Ale snaží se o to. 
O zázracích raději nemluví a když někdo začne, tváří se rozpačitě. 
Z Boha je takové "Něco", co je hrozně príma a má nás všechny rádo a my máme rádo jeho. 
A nic.
Z Ježíše Krista zůstal jen Ježíš. Príma chlápík, velice sociálně citlivý, proti rasizmu a nacionalizmu vystupující, ekologicky myslící a genderově korektní.
A? A nic!
Takhle   ateistu neurazí a teistu nenadchne.
Církev je prostě najednou mimo.
Ve chvíli, kdy by jí, v nějaké formě, západní lidstvo tolik potřebovalo.

Proč dělat z mší, bohoslužeb a obřadů jen a jen přátelské posezení občanů ("jen" je důležité,  to posezení je důležitou součástí!) ? 
Proč se stydět říkat Bůh, zázrak, tajemství, Kristus, svatý... na plnou hubu?

Ještě podotek. Neříkám, že by potřebovalo tu či onu Církev! Tvrdím, že by potřebovalo nějakou, zavedenou a vyzkoušenou. 
Jenže implementovat třeba buddhizmus je krávovina, Těch 2000 let nejde minout, jsou (v dobrém i ve zlém) v památkách, krajině, kultuře a jsou v našich hlavách.

2026

Tak jak jsme na tom, světe? 
V Číně vládne dědek a jeho parta, kteří chtějí ovládnout další a další země. Tlakem ekonomickým a vojenským. Zařadit je, jako podřízené a méněcenné (Číňané se cítí velice nadřazení), do své Věčné říše, řádně zaměstnat, pečlivě kontrolovat a kdo se znelíbí zmizí. Tak zhruba 2027 vyrazí do války.
V Rusku vládně dědek a jeho parta. Dědek je zamindrákovaný pošuk, blouznící o historicky slavném Rusku (tím míní pár set let existujícího následovníka Zlaté hordy) a touží, aby jeho armády táhly do dalších a dalších zemí. Tam to zmasakrovali, poznásilnili a vyrabovali. Ze zbytku budou otroci a otrokyně. Rusové se též cítí nadlidmi. Válčí už fest.
V Americe vládne dědek a jeho parta. Dědek, který je totální pošuk. Psychopat s demencí a mimo realitu. Ten chce zlatý trůn, neomezenou, na hrubé síle postavenou moc, ničit ty, co mu umenšují ego a silou ovládnout a vysát spojence, tedy i nás. Cítí se nadbohem. Co udělá, to neví sám. Jeho víceprezident je nácek klasického modelu.

No super! A co my?
Evropa jako celek není bezbranná. Klíčově je ovšem slovo "celek". Samotné země bezbranné docela jsou. Ty malé naprosto.
Naše malá  země si ale ví rady! Když se přestavuje světový řád a tři šílené země si dělí kořist, udělá co? No přeci postaví se mimo, do ničeho se nebude angažovat, společný postup a obranu bude ignorovat, nebo přímo bojkotovat. 
A když bude říkat "My chceme mír!" tak jí přeci  nikdo neublíží! Ha! To je geniální!
Do klopy si dáme vlaječku, a hlavně zajistit beztrestnost premiera a pak mu dodal státní zakázky. Jeho potraviny do škol, jeho potraviny zákonem přednostně do obchodů...
Tomu sekundují dvě malé strany, které mají program provokovat, exhibovat a rozesírat zbytky soudržnosti, což vyhovuje jejich voličům, kombinujících rozhled myšice polní s bájením ezopohádek.

Tak príma! Vítejte v roce 2026.

P. S.  Co ted, viz blog asi o čtyři pod tímhle.

Dvojí podstata

  Hypostatická unie, neboli Ježíš Kristus  plně  člověkem a plně Bohem.

A i my, jsme, jakkoliv zoufale nedokonale, dětmi Božími. Moc nám to nejde a mnozí se ani nesnaží, ale občas to v nás  zasvítí.
Ale všichni, i ti nejvyspělejší, jsou zároveň stále  i lidmi.
A člověk se rodí a umírá, je vázán prostorem a časem a také sám sebou. Vzteká se pro maličkosti, zapomíná klíče a kecá blbosti. Občas udělá menší či větší chybu, někdy přímo odpornost. 
A nebo je také, často,  laskavý a moudrý. To když naslouchá tomu "vyššímu" v nás.

A pak je tu ta druhá část. Tichá, světlá, radostná a plná. Vysvětlit to nejde, slova jsou lidská a pro lidské, tady  jde jen mlčet. Ale jde se tím nechat  prostoupit a povýšit své lidství.

Není proto překvapivé (jak mne to kdysi nesmírně mátlo), že i ten nejvyspělejší jedinec se občas chová jako kolosální pitomec a jeho poznání je oblasti lidského limitované.

A není ani překvapivé, že i ten nejtupější primitiv se občas projeví jako mudrc, nebo ohromí svým soucitem a laskavostí - tedy znaky, kterými je dána hodnota člověka.

Božská část je mimo kategorie pravdy a lži, dobra i zla. Svojí plností je ale navýsost pravdivá a dobrá.
S lidskou částí to je jinak. Dualita je u ní základní vlastností. Tady je mezi pravdou a lží, dobrem a zlem zásadní rozdíl.

Nejsou to dvě vrstvy, ani spor těla duše Je to tajemný zázrak. 

Lidství je nám dáno, abychom se rozhodli s kým a kam jít. Abychom vydali o sobě svědectví.
Je třeba být co nejlepším člověkem a  co nejvíc božím dítkem. Ufff!
Obé spojit!
Ono se  nám to moc dokonale  realizovat nepovede, ale každý, každý, i malý krok se počítá!

Začátek, konec a začátek a otázky a Bible

Bible, jak známo, má dvě části. Starý zákon  a Nový zákon.
Starý zákon začíná zrozením života, pokračuje slávou Izraele, následuje pád a končí barvitým líčením hrůz a zániku téměř všeho.  Potom se už jen čeká, že přijde Mesiáš a bude fajn!
Nový zákon začíná zrozením Ježíše. Pokračuje jeho úspěchy, kdy davy jásají.  A dál?  Golgota, kříž a Eli, Eli Lama Sabachtani. Nový Zákon pak končí opět líčením hrůz apokalyptických, barvitých až běda, a očekáváním Jeho druhého  příchodu.
Průběh i konec obdobný,
Křesťané (a tím i já) se tak musí vyrovnat s tím, že Mesiáš už přišel, je alfa a omega, počátek a konec... jenže pak konec. 
Ale snad přijde ještě jednou a dokončí co začal! 
Cože? Proč a jak a kdy?
Když nic jiného, jsou to zajímavé otázky a otázky jsou to, na čem záleží. Ne odpovědi.

Co je snad také zajímavé, že jakoby se tady odrážel i lidský život od zrození až po často dramatický a nehezké konce. A pak...
A co ta podobnost značí?
Další otázka.

Starozákonné  putování, dlouhé a strastiplné k slávě Davida, Moudrosti Šalamouna a potom už jen úpadek doufání, že jednou přijde On.
Novozákonná cesta od narození v Betlémě, přes davy ctitelů až k opuštění všemi a smrti na kříži. A těch čtyřicet dní navíc?
A? 
Další otázka.

Cítím pod těmi příběhy cosi mimo čas a prostor, jsem jimi fascinovaný. 
Proč?
A to je možná nejkrásnější otázka.

Jak žít s vyhlídkou na temná léta

 Zatím je tady fajn. Ještě ulicemi netáhne vraždící lůza komunistů či fašistů (jiný název pro totéž), ani potomci Tatarů. 
Potopa světa je zatím jen v náznacích.
Vyhlídky však nic moc.
Světu vládnou klauni a klaun, to není legrace, to je horror. 
V USA máme Jokera. 
I nás panoptikum figurek ze Švejka,  s Balounem, Pepkem Vyskoč, oficíry a feldkuráty. Vyčůraně, přízemní postavy kombinující směšnost s odpudivostí. Malost bez konce.
Rusko je  Gogol a trochu Dostojevskij.
Ekologická krize už nabírá na obrátkách a šašci ještě přikládají (doslova) pod kotel.
Tohle tedy opravdu na spontánní veselí není.
Když se hroutí nějaká rovnováha, jako ta, která drží naší civilizaci, teče většinou hodně krve. Přejmenování ministerstva z "obrany" na "války" není náhoda, je to vyjádření směru.

Co s tím?
Jedna strategie velí obrátit se k národu a našim lidem, do ničeho se neplést, schovat se nabýt povšimnuti. To je hodně stupidní. Zejména ve středu Evropy. Hordy dobyvatelů, zdivočelá lůza, se sotva budou ptát, jestli "My chceme mír!" A ekologie také neklepe na vrata, ale vstoupí.  Ostatně, termínem "naši lidi", myslí, ti, co tohle plácají, jako "moji lidi", protože naši lidi by byli samozřejmě i ti, co s nimi vůbec nesouhlasí, naší lidi jsou množina značně nesourodá a rozhádaná o to, co chtít a co tedy je pro ně třeba dělat.
Druhá strategie radí se tvářit a říkat, že všechno bude dobré! Usmívat se a usmívat. Když to nejde samo, pomoci si nějakou drogou.
To tedy také moc nepomůže.
Třetí populární strategie radí se tomu poddat. Věnovat se doomscrollingu,  a z médií, které už tak, z podstaty, vybírají ze zpráv to nejhorší, vytáhnout ještě ty opravdu největší strašáky. K tomu si číst ty nejpesimističtější komentáře a pak to doplnit vlastními obavami, očekáváními hrůz a tím se celé dny zabývat, sdílet dál na sítích a přátelům.
To je takový útěk do beznaděje, která nakonec bolí méně, než zklamání, ale nepomůže.
Všechno to jsou útěku od reality, všechny tři.

Nojo, ale co tedy?
Luther na otázku: Co bys dělal, kdybys věděl, že zítra bude konec světa?" prý odpověděl: "Šel bych a zasadil jabloň!"
V mnoha verzích od mnohých je také známo, že "Naděje není to, že to dobře dopadne, ale to, že děláme něco, co má smysl!" 
Osobně se domnívám, že pokud už na Titaniku nebyly čluny a pumpy nefungovaly, byl ten  tanec na palubě vlastně dobrý nápad!

Pokud chcete žít smysluplný, nadějeplný život, tak ho žijte, co jen to dokážete! Protože nikdo to za vás neudělá! Spasitel už tady byl a přijde snad po konci věků. Ale teď je to na jednom každém z nás!
A k tomu patří dělat lepší život ostatním. 
V Terezíně za války, dokonce někdy v Osvětimi se někteří snažili provozovat hudbu, učit, malovat... pečovali o nemocné. V takových podmínkách!
Proč to vzdáváme předem my?

Každé ráno je dobré poděkovat za možnost prožít další den a každý večer poděkovat za to, že nám ten den byl dán!

Pokud a dokud to jen trochu jde! 

Stát jsem já

Donald Trump to říká jasně. Jen na něm záleží, co udělá Amerika, kam se pohne její armáda, jaká kde budou cla a kam pošle ozbrojence v samotných USA.  
Záleží to na jeho rozhodnutí a náladě. To znamená na jeho náladě.
A náladový je patologicky. 
Pokud vím, poslední tak arogantní vyhlášení své neomezené moc učinil Ludvík XIV. A to už je hodně dávno. 
Od té doby snad ani diktátoři nepoužívali tak explicitní prezentování své osobní moci. 
No, to pojmenovávání kdejakého rohu  po sobě , to známe. Přehlídky na své narozeniny?
A jak se to stalo? Jak se ta, přeci jenom hodně demokratická Amerika, sklonila před psychicky nemocným dědkem?
Naprosto normálně. Vyhrál volby a absolutní moc si prostě vzal!
Nepotřeboval převrat ani armádu.
Prostě jí vzal!

Část lidí nevěřícně zírá a druhá? Ta mu tleská! 

Zatím.

To sem zvědav, jestli ho zastaví, dokud to jde.
Pokud to ještě jde.
A asi nejsem zvědavý sám. 

Člověk ve středu vesmíru babtisteria

 První babtistéria byla stavěna s jasnou symbolikou. Například základna, stěny v  osmihranu - symbolu osmého dne vzkříšení.
A nad tím kulová klenba - nebesa. 
Uprostřed pak  piscina, samotný bazének.
Křest následoval po dlouhé přípravě. Pak katechumen vstoupil do babtisteria, které bylo chrámem jen pro tento obřad a jinak nepřípustné.
Stál nahý, bezbranný a čistý ve vodě - symbolu očisty a znovuzrození. Nad ním klenba a uprostřed klenby sám Bůh. Obraz, či symbol.
V tu chvíli byl centrem vesmíru. A navazoval dialog s Bohem.
Po křtu mu, už neofytovi, biskup vysvětli, že jeho výjímečnost jako člověka není k pýše, že je to závazek na celý život, každou vteřinu.
Hej! Krom jiného, co to muselo být za pocit pro otroka, nebo v té době bezprávnou ženu, když byla náhle centrem bytí, a zajímal se o ní, jeho, přímo On? (tohle krásně povídal pan Foletti).
Mne ještě napadá, jak to, když v centru byl třeba otrok, snášel tehdejší křesťan z "vyšších kruhů". Hmmm?
Zase tak dlouho to snášet nemusel. kolem roku 500 už měl narthex chrámu dva vchody, jeden pro muže a druhý pro ženy. A hierarchie kvetla i v samotné církvi. 
Za dalších 500 let už ženy nesměly být jáhenky a panovníci a zbohatlíci se nechávali zpodobnit do kostelů mezi světce.
Za dalších 500 snahy se vrátit k původní čistotě vedly k reformaci.
A co bude dnes, tedy dalších 500 let?
Uvidíme!

Ale zůstalo nám to, že každý, každý bez rozdílu. smí vstoupit do centra vesmíru, pozvednou hlavu a vést dialog s Bohem.
A nemusí to být ani v babtistériu.
A pak z toho centra vystoupit a uvědomit si, jaký je to závazek a jak je slabý, aby ho beze zbytku, nebo alespoň obstojně splnil. A obohatil svoji velikost a svobodu o nezbytnou pokoru a zodpovědnost.