Identita a víra

 Nemyslím, že to byl promyšlený plán. Možná to byl vlastně jen tlak evoluce.  Prostě, nějakého boha bylo třeba i (i!) na onu identitu.
Rod měl identitu jasnou. 
Ale bylo-li třeba spojit víc rodů v jedno?
Praotec! Bůh lidu, všech místních rodů!
Dodal jednotící prvek, slavnosti, kde se jednotící síla pěstovala, etické zákony, duchovní přesah i záminku k vyvražďování jiných.
Vše, co takové velká tlupa potřebuje!

Onen židovský byl navíc jeden. 
A moc se neprojevoval, lidí si to museli zařídit, ale zásluhy šly za Nim. "Hospodin dal zvítězit, Hospodin zatratil... " Blbý? Alespoň úspěšný vojevůdce, či kazatel, příliš nezpychl a neprohlásil se sám za boha. I Ježíš sám sebe prohlašuje za Syna Božího, což jsou  všichni. Bohem se stal, byl prohlášen, až později.
Ta naše, židokřestanská tlupa rostla a zahrnovala všechny, co se tady narodili. Světce i hříšníky, slušný i lumpy, chytrý i blbý. 
Představa co je ON vlastně zač, tak měla obrovský rozkmit.
Aby se vše nerozpadlo, bylo třeba udělat základní svorníky. Takže Vyznání víry a dogmata. mantinely hřiště, ve  kterých to myšlení hrajeme, nebo... ehm... se tváříme, že to hrajeme. 
Moderní doba osvobodila člověka od dogmat , bohů co kecají lidem do svobodného žití a svobodného myšlení i od těch zpuchřelých etických pravidel.
Sláva!
Možná existuje pár jedinců, co tuhle svobodu pozitivně využijí. Ale pro většinu je to malér!
Identitu pak lidé musí začít odvozovat třeba od národa. Ale dá vám národ duchovní útěchu v neštěstí, můžete se k němu modlit a nebo spekulovat o jeho transcendentální bytnosti mimo čas a prostor? Národní identita je na jedno použití, na válku.
Svátky? Ty dopadají víc než trapně a nakonec nejlepší jsou ty revivaly starých, pokud se  moc nemodernizují.
Duchovno? Nahradilo ho levný ezo.
Boha hledáme v politických vůdcích, filmových hvězdách a penězích.

V tom aplikovaném obecném křesťanství nejde o to, zda je Bůh trojjediný, zda byl či nebyl Mojžíš a kolik bylo apoštolů.
Jde o systém, co obslouží základní potřeby člověka (krom těch z  Maslowa pyramidy) na všemožných úrovních.  
Náhradu jsme za to nenašli a zdá se, že nenacházíme. 
Identita se vytrácí a mu se stáváme bezmocní vůči každému, kdo jí má. 

Rusko znovu v Evropě

Myslím Evropu střední.

Diskuze o tom, zda to Rusko myslí s invazí na západ vážně, se mi jeví irelevantní. 
Od památného projevu v 2007, vše co Putin a jeho lidé říkali, mysleli vážně a později udělali. 
A tohle, válce se západem a vším neruským, tohle říkají od začátku
Zkoušeli jsme se tomu bránit intenzivním tvrzením, že to vážně nemyslí, blufuje... Ale snad těch málem dvacet let by už na pochopení, že to je doopravdy, mělo stačit.

Fanoušci Ruska i jeho odpůrci si představují, že zábor Ruskem by byl v nejhorším jako ten 45 a 68, kdy většinou (většinou!!!) o život nešlo.
Soudím, že je to naivní optimismus. 

1) Poválečné Rusko potřebovalo v dobytých zemích zdání klidu. Atomovou bombu měli jen Američané a Rusko bylo vyčerpané.
Rusko 60 let už mělo dobu perverzních, sadistických a nekrofilních masových vrahů, architektů genocid národů,  Lenina a Stalina, za sebou. Povadlí funkcionáři se přežírali a prolejvali alkoholem za zdmi Kremlu a chtěli jen udržet imperium a klid.
Současná vládnoucí klika Ruska je ale něco jiného! Je to  směs tajných služeb a gangů. A to je víc než strašidelné.

2) V předchozích případech si Rusové "jen" přišli pro kořist. Obyvatelstvo bylo součástí, živým inventářem. A hodilo se zachovat zdání pokoje, přijetí.
V současné situaci je obyvatelstvo nepřítelem. Je potřeba trestat, vychovávat brutalitou. Navíc jsou domorodci zdrojem živé síly, děti jde sebrat a převychovat.
Teda zabíjení, rabování, znásilňování, únosy dětí. Tak jako začali hned na dobitých místech v Ukrajině.
Ne, jejich přátelé nebudeme ani při sebevětší servilitě! Protože nepřítele potřebují k motivaci doma! Ostatně, koukněte se někdy do ruských novin, poslechněte jejich televizi.
Buča, to je naše vesnice (město) po Ruském vpádu. To není strašení, to je realita.

Toužebné vyhlížení spásy v podobě Ruské invaze, to je už vyšší stádium stupidity. Pokud někdo v třicátých letech u nás obdivoval Hitlera, neznaje jeho budoucí chování, byla to jen obyčejná hloupost.
Dnešní proruskost je opravdu neomluvitelná ničím menším, než psychozou či IQ pod 70. 

Výchozí předpoklady, aneb proč, vybaveni mozkem, se rozhodujeme většinou stupidně

 Vycházíme z předpokladu, že člověk je racionální bytost,  nadaná logikou a schopností objektivně posuzovat realitu.
Bytost, která se rozhoduje na základě myšlenkového procesu,  úvahy, co je pro ní výhodnější. Případně co je výhodnější pro celek, ke kterému patří.
Ač se každý den v malých životech i mezinárodní politice ukazuje, že je to nesmysl, stále tomu většinově věříme a, co horšího, podle toho očekáváme,  přesvědčujeme.

Některé mýty:
1) Dokážeme-li někomu, racionálními argumenty a důkazy, že se mýlí, on pochopí a změní postoj.
Naprostý nesmyl! Jeho ego je uraženo a proto zuřivě, tím zuřivěji, čím víc je vidět, že se mýlí, bude stát na svém!
2) Přesvědčíme-li někoho jemnou, psychologickou a ego šetřící prací, že se mýlí a on to uzná, došlo u něj k změně postoje, názoru.
Ale kdepak. Nejpozději za tři dny je zpět. Dráhy v mozku jsou vymlety a tak, až se setká s probíraným, nenaskočí výsledek poslední debaty, ale mozek se rozjede v naučeném vzorci. 
3) Historická zkušenost je zdrojem poučení pro současnost.
Většinou ne. Historie je překryta vzpomínkovým sentimentem, konfabulacemi, sněním o ztraceném ráji. Nebývá zdrojem poučení, ale spíš útěkem z reality.
4) Člověk usiluje o to, aby se měl co nejlépe.
Tak to sice vypadá, protože člověk tvrdí, že to tak chce a i se podle toho chová. Jenže ve skutečnosti se snaží být tam, kam si myslí (je naučený) že patří. Honza králem je jen pohádka, Honza touží po lepší chalupě a větší peci, ze zámku uteče, nebo ho změní na chaloupku. Pokud Honza je přesvědčený, že všechno špatně dopadne, nedá si pokoj, bude blbnout, až to princezna nevydrží a uteče, království zkrachuje a on se bude sedět v šenku nešťastně, ale v harmonii s představou o sobě, a lkát nad  smůlou, co ho stále provází.
5) Člověk volí to, co je pro něj výhodnější. 
Ale kdeže! Onen zmatený (viz předchozí)  ani nevolí to, co by i mohl pochopit, že mu může přinést dobré. 
Volí to, čeho se méně bojí.
Volí to, c o si myslí (většinou je to nesmysl), že je to jeho (smečka, skupina...)
Volí i myslí podle toho, to, co myslí a  volí ostatní

Nevnímáme realitu, ale vnímáme projekci svých obav, přání, sebe sama. 
Nepříjemné popíráme, vytěsňujeme.

Svět plní lidem všechna jejich přání. Bohužel.

 Všechna vaše přání se splní, ó nešťastníci

V šedesátých lidé začali volat: Make Love, Not War! 
Éteričtí mladíci si nechali nerůst vlasy a éterické slečny zahodily podprsenky a spolu pěli písně plné lásky, tolerance a míru.'
A ten náš svět se podle toho začal měnit. A USA byla fakt že demokracie a začal tam mizet rasizmus a předsudky. Evropské státy, co spolu po staletí vedly války, se začaly spojovat k spolupráci!
Pomalu ale jistě to začalo vypadat docela fajn. nakonec padl i bolševický režim nenávisti!
Té pohody začalo být asi až moc? Či co?
Mladí muži ostříhali vlasy a začaly řvát či rapovat z pódií  svoji frustraci a nenávist. Slečny si vzaly pořádný vojenský boty a tvářily se drsně. Natáhly bojové obleky a jaly se likvidovat jiné lidi kopy do hlavy.
Kina začaly ovládat akční filmy, plné násilí a krve, nebo postapokalyptické, také plné mordování.
Ideálem člověka se stala po zuby ozbrojená hora svalů bez citů.
Nejpopulárnější sportem se stává zápas v kleci, málem na život a smrt. Zatím "málem", ale nedělám si iluze, že se nezačne zabíjet.
To je svět, který si sníme a který úspěšně přivoláváme. Svět nenávisti, boje a smrti, v kulisách zmaru.
Média nám vytváří představu o tom, co je člověk. A co má být člověk. 

Ale ano, ještě jsou lidé, co píší o tom že Omnia vincit amor, jsou ještě lidé, co chodí na koncert Vánočního oratoria a co podporují pomoc potřebným.
Ale je jich nějak málo, zoufale málo.

Bánbůh se snaží, ale co je mu to platný, když jsme blbý, proto vyděšený a proto zlý 
V životě lidském i společnosti celku, se zdá vypozorovat jedna věc.  Než nastane Velký Průser, začnou na nás dopadat malé, ale stále ze zvětšující varování, upozornění a výzvy. Když už děda z vousy a noční košili na obláčku viděl, jak to vedeme a že furt nedbáme, poslal fakt velké varování. Covid.
Lidé si uvědomili, že teď by měli nechat malicherných hádek a držet spolu. Společně se bránit epidemii, společně hledat léky, prevenci. 
To si lidé uvědomili a několik dní jim to vydrželo. 
Pak nastalo všeobecné šílení, rozdělení na dvě, vzájemně se nenávidějící skupiny a u leckoho navíc tvorba fantasmagorických teorií.
Sorry volám na obláček, není nám rady ani pomoci.

Orwelle, tys lidi podcenil! 
George jasnozřivě popsal společnost, ve které všemocný Velký Bratr pomocí teroru a sofistikovaným  metod formování psychiky, v do detailu kontrolovaném státě, zavede sledování na každém kroku a do hlav nacpe absurdity, že svoboda je otroctví, bída bohatství a válka mír.
Dnes nosíme sebou spoustu mašinek, co podávají zprávy o každém našem kroku firmám, vládám, a vlastně komukoliv. Kdo nás přinutil? My sami jsme si je, za pracně vydělané peníze koupili a neuděláme bez nich ani krok. 
Co hrozí, když bychom je nenosili? Vůbec nic, jen ztráta pohodlí.
Žijeme v míru a každý si kecá na sítích co chce. Průměrný věk dožití je o desítky let vyšší a prakticky nikdo (v našem euroamericku!) nemá hlad a má někde střechu nad hlavou.
Leč! Co slýchám a čtu: "Nikdy, ani za komunistu, v protektorátu či za třicetileté války nebylo tak zle, tolik útlaku a bídy!" To volají mnozí lidé.
Svobodně hulákají všude, že je strašlivá nesvoboda a dožadují se diktátorů, aby jim svobodu vrátili.
A tak dál.

Naděje. Láska, Víra 
Tady nemám co dodat, tohle je na každém jednom z nás, aby se pokusil nenávisti, rozkladu, poraženectví, zlu a smrti čelit. 
Ale ne nenávistí a rozkladem, ne dalším"anti" a dalším bojkotem, ne další volbou menšich zel. 
Volbou pro, volbou lepšího. Zlo je třeba jen odmítnout a nahradit dobrým. Pokud nebude nahrazeno dobrým, vrátí se a s ním pět dalších sedm,  ještě horších zel (viď Matouši, Lukáši)

Asi půjdu někam napsat: Mate Love, Not War!

Za co nechválit politiky a mezinárodní vztahy jsou jednoduché, jak rvačka v hospodě.

 Je to také zvláštní. Jemně řečeno. Za co chválíme své politiky.

Například: "Ale v něčem má pravdu!"
To má být pochvala? Takhle může znít argument učitele, když obhajuje, že toho naprosto dutého a neschopného žáka nenechá propadnout! Úplně všechno špatně nemá! 
Neměl by politik spíš mít nějakou komplexní představu, která je správná? Nikoliv úplně blbá. 

"Chodí mezi lidi!" A proč to dělá? Za svůj slušný plat a s teamem pomocníků má řeši bezpečnost země, makroekonomiku... ne provádět průzkum veřejného mínění navíc naprosto chybnou metodikou! 

"Alespoň tam nebudou (ty co nemám rád)" A ten kdo tam bude, ten bude lepší? Určitě? Víme že dno neexistuje? Víme, že to co nám přijde nejhorší možné takové zdaleka není?

A ještě malý manuál pro mezinárodní politiku si neodpustím:
Země světa neřídí geniové, naopak, většinou primitivové! Nemá cenu v nich hledat sofistikované plány a v jejich slovech rafinované jinotaje! 
Ríkají-li "Jste naši přátelé!" Může to znamenat leccos. Ale pokud říkají: "Jste nepřátelé a chceme vás ovládnou, zničit..." myslí to vážně! Opravdu vážně, tak vážně, že už se ani nenamáhají to skrývat.

Pokud někdo fyzicky útočí je agresor. Velice prosté, co je na tom k nepochopení?

Joseph Fouché - Vznešený idealista, nebo odporný deviant?

1759 se narodil do námořnické rodiny v malé vesnici ve Francii malý Pepíček Fouché!
Chlapec rostl a sílil. Vlastně moc nesílil, byl těla vetchého. A tak do dali na studia, neb inteligence byl naopak značné.
Mladý muž v sobě brzy pocítil ideál. Přímo Ideál a přímo ideály! Demokracie! Antiklerikářství!
Po revoluci se stává radikálním Jakobínem, zejména prosazuje popravu krále.
Demokratická revoluce záhy přešla na diktaturu a Fouché se  hned vrhl do akce. S radikalizmem a vášní. 
Popravoval a raboval, vyhlásil boj bohatství a chtěl zrušit peníze.
Vyhlásil "Kult rozumu", což  tehda, když vládla čirá magořina, bylo takové... takové jako vždy.
Přezdívku "Kat z Lyonu" si vysloužil za působení v onom městě, kde popravoval a popravoval. Šlechtu, bankéře, jeptišky... "Krev kriminálníků obohacuje půdu svobody a staví moc na pevných základech." pravil ten idealista.
V boji o moc, který  svedl idealista Joseph s idealistou Robespierrem vyhrál.
Robespierrova hlava byla za jásotu davu v koši a Fouché... ve vězení.
Zachránili ho Royalisté. Chacha! Jenže zůstal chudý a odstrčený. A to se mu nelíbilo. Nabídl své služby nejdříve   bývalým největším nepřátelům royalistům, pak zase Jakobínům a začal syslit peníze, které hlásal zrušit.
Foucheho vcelku nikdo neměl rád a tak se přilísal k Napoleonovi. Ten jim zřejmě částečně opovrhoval, hodně se ho, intrikána, bál, ale jeho znalosti a schopnosti se mu hodily.
Fouché hrál na všechny strany a dokázal všechny přesvědčit o své nepostradatelnosti.
Nepoleon ho jmenoval ministrem policie, odvolal a zase jmenoval. 
Intrikoval proti Bourbounum i s nimi, proti všem a s každým.
Byl upřímně nenáviděný lidem i vládci. A obávaný.
Nakonec se stal opět ministrem policie, tentokrát ve vládě krále, bratra toho, kterého tak vehementně hnal na popravu.
Pak už ovšem jeho kariera pomalu končí a umírá bez poct, slávy a moci.

A teď otázky:
Byl tohle přiliš prudký idealista, který se změnil?
Nebo to byl  zamindrákovaný deviant, uhranutý mocí nad lidmi a jejich životy? Spíš asi tohle, ty změny "ideálu" podle požadavku doby jsou příliš nápadné.
Kdyby ho na začátku revoluce zabila třeba ve vaně nějaká dáma a on se nestačil projevit, byl by dnes vnímaný jako hrdina revoluce, oběť boje za demokracii, Volnost, Rovnost a Bratrství, nikoliv jako ukázka bezcharakterního intrikánského zmetka?
Kdyby si nemohl svoji potřebu panovat nad životy druhých ukojit v politice, stal by se třeba seriovým vrahem?
A konečně, kolik takových máme v politice na celém světě? Úchylných sadistů posedlých mocí.

P.S.  O tomhle muži napsal značně lépe a celý román, Stefan Zweig 

Na velikosti nezáleží

Na velikosti nezáleží, ani když se tvoří dějiny ducha, který pak ovládá do velké míry i dějiny hmatatelné.

Židovský národ byl nejprve malý, v době kamenné zaostalý, pouštní kmen nomádů.  
Když křoví promluvilo, ozval se hlas co řekl: JSEM, kmen se dal na pochod.
Přežíval jak se dalo.
Během tří králů vytvořil a prošustroval jakési místně významnější království a pak dlouhá staletí trávil v otroctví, vyhnanství a za prakticky soustavného pronásledování.
Přežil a plodil další a další chytré a schopné lidi.
Snad přežije i naší dobu, která už ho zase veřejně nenávidí,

V tomhle národě se objevil, kolem roku 0, mladý muž. 
Asi tak tři roky kázal, pak ho chytli, mučili a zavraždili.
Ten muž se nenarodil v Římě, Alexandrii, nebo alespoň v  Jeruzalémě, ale v totální... vesnici. Neměl žádný učitelský, šlechtický či jiný titul a vlastní rodina ho jednou chtěla dát do cvokhauzu. 
Oficiálních vyznavačů má dnes, po dvou tisících letech po smrti, na světě zhruba dvě miliardy. Vliv na myšlení, často aniž to tušíme, zásadní.
A těch dva tisíce let je jeho odkaz formující silou v hloubce naší civilizace, v dobrém i zlém. Té civilizace, co sice nic moc, ale nejlepší z všech, co jsme kdy zkusili.
Věda i ohled na jednotlivce jsou u nás na zázračně vysoké úrovni! Stačí se kouknout jinam a nebo do dějin. I když prasáren jsme také zvládli a zvládáme šíleně moc!

Podobný kousek se podařil Mohamedovi. 

Na velikosti nezáleží.

Pro srovnání, jak dlouho vydržela tisíciletá říše, věčný CCCP i ten starý Řím.