Vpřed do doby kamenné

Vzpomínám, jak jsme se smáli (nebo tedy ti zamindrákovaní z nás, co mají potřebu se někomu vysmívat) například černochům v Africe, že: "Spadli ze stromu do mercedesu". Hahaha, to bylo legrace, vždyť oni se báli doktorů, báli se nechat očkovat, aby do nich nevstoupil jehlou zlý duch, odmítali se necicmat s druhými i s mrtvými... No považte, chachacháááá, jak jsou NA ROZDÍL OD NÁS (!) zaostalí. 
Stačil půl rok covidu a byli jsme z velké části stejní. 
V očkování jsou přeci (na internetu to bylo!) nanoroboti! A vůbec, do roka po něm umřeme. Zakaz kontaktu ruší naše tradice a pod rouškou se udusíme. (Ne že by některá nařízení nebyla praštěná).

Myšlení z doby prvobytně pospolné je tady s námi, bez ohledu na kulturní vyspělost jedince, či společnosti.
Jak by se choval ten slušný pan inženýr, učitel, pokrývač... lékař, kdyby byl malér?
Vzal šutr, zabil jiného a sebral mu zásoby. Jak jinak.
Krom pár jedinců, přesně takhle.  
A ve válce? To je už vůbec jasné.

Jediná obrana je převézt etiku do podvědomí. Což znamená tabu, případně desatero vtloukané do hlav furt a furt.
Jenže tabu jsme, pyšní na svoji předpokládanou "úroveň" a "racionalitu" zavrhli. Stejně jako desaterou, coby "tmářství".

Takže je to ložené: Vítejte v době kamenné.
Ke všemu dnes, olysalé opice, řízené pudy mají v rukou kulomety, bomby, drony... AI. 

Velké říše a velké postavy

Takže jak to vlastně je?
Velké říše s "neporazitelnými armádami" většinou dost rychle, nebo i hodně rychle, končí. Poražené, rozložené. Viz historie (a viz minule Džigischán, Tamerlán, Napoleonova Francie, Třetí říše... 
"Velké postavy" dějin? 
Cesar ubodaný, Hitler se v bunkru střelí do hlavy a Stalin umírá hodiny, spíš asi dny, ochrnutý, ležící ve vlastních výkalech. Napoleon ve vyhnanství...
Velmoci prohrávají s malými. CCCP - Afganistan, První Čečenská... USA - Vietnam. Irák, Afganistan...

Primitivní úvaha o tom, kterak silné vítězí, není holt podporována empirickým pozorováním. 

Další primitivní úvaha, která stále straší v hlavách lidí, je, že "V jednotě je síla!".
Ale kdeže! Takoví Husité byli raubíři, ale úspěšný. A totálně rozhádaný. Totální přesile vzdorující Izrael, je pytel blech. Řím v době slávy? Mlátilo se to o trůn hlava nehlava, samá frakce.

A stabilita? To je synonymum pro smrt. 

A co myšlenkové proudy? Co křesťané. Jejich úspěšné tažení provází "krize církve" od dob, kdy ještě Ježíš chodil po zemi, až po dnešek. Permanentní spory. 
A jak dopadli hlasatelé síly? Nietzsche  s nadčlověkem v demencí a Klímova "Absolutní vůle" nestačila  ani na ten alkoholizmus a upil se. A tak dál.

Logika v tom je, ale jiná, než ta prvoplánová. 
Co vyroste do velké výše, síly a tvrdosti, to míří ke smrti (už Lao'C to věděl).
Společnost, která není živým organizmem a  je strnule, mrtvě jednotná,  je slabá.

Pragmatizmus, realizmus, Machiavelli a nepraktičtí idealisté a pravdoláskaři

 Snad neschopnost vidět déle, než pár let, způsobila, že lidé se domnívají, že "racionální" , bezskrupulózní a nízkoideová politika vede k úspěchu.
Za takového proroka tohoto přístupu je považován autor Vladaře, Niccolo Machivalli.
Ten ale sice třináct let pracoval jako úspěšný diplomat, leč pak byl zatčen. mučen, zavržen. Jeho geniální schopnost, být úspěšný v politice, zůstala jen v teorii.
Kupodivu, to jeho obdivovatelům nepřijde divné.

Kdo vlastně uspěl?
Nejdříve bychom si měli definovat "úspěch". Ale dobře, ať je po obecném vkusu, dáme za "úspěch" velikost a trvanlivost zářezu v té malinké části dějin, které se v naších zemích označuje jako "dějiny" . Co "existovalo doopravdy" (tak to mnozí říkají).
Tak! Záporná strana dějin? Dějin "hmatatelných",  měřitelných množstvím zavražděných  lidí. Měřitelných virtuální čarou hranice říše, množstvím otroků a podobné.
 Čchin, Džingischán, Tamerlán, Cesar, Napoleon, Hitler, Stalin, Mao... 
To byli všechno zvrhlí idealisté. Idea říše, moci! 
Vyhráli, ale moc dlouho jim to nevydrželo. U některých, když uděláme konečnou bilanci, to bude dělat víc jak milion mrtvých na rok vlády.

Po Shakespearovi toho zbylo víc. Ten zůstal v kolektivní pamětí. 
A Beethoven, Michelangelo...
No a pak:
Proroci a vynálezci. Každý jinak.
Vynálezce kola je s námi, přes svůj vynález, stále. Pasteur také. A další lékaři vynálezci, a samozzřejmě chemici, fyzici, psychologové... To jsou zářezy do dějin co trvají!
A je tu parta lidí, jako Konfucius, Lao c, Buddha, Mahávíra, Mojžíš, Ježíš, Mohamed.
Mohamed a Mojžíš byli vcelku lokálně akční. 
Další jen povídali a Ježíš dva roky kázal, byl nepochopený, pronásledovaný a zavražděný. Ovšem jeho vyznavači to nevzdali a když na svoji stranu získali vzdělaného managera a experta na PR Pavla, který s Apoštolem Petrem a dalšími udělali turné a když ještě vydrželi... tak vyhráli.
Obě úspěšné skupiny si pěstují myšlenky, ideály.  Ty uvádějí na svět.
Zajímavé, že jak věda tak duchovno jsou často zneužívány. Zbraně, manipulace u vědy. U každ víry  války, pronásledování.
Osobně nemyslím, že je proto třeba opouštět vědu nebo víru.
Zajímavé také je, že se věda a víra nemají moc v lásce. Jakoby pomíjí, že ani jedno nestačí.
Asi každý si všiml, že pokrok ve vědě přináší obrovské zpříjemnění našeho pobytu na zemi. Ale ne klid, pochopení ostatních a sebe a nakonec toho štěstí.
Neméně zjevné je, že víra, meditace či podobné, nezajístí jídlo, obranu. teplo a střechu nad hlavou. 
Nemohli bychom už jednou užívat obé, každé tam, kde má svoje místo?

Jo, ty dějiny! Nešlo by omezit  ty lokální, chvilkové události (panovníci, změny hranic...) a věnovat se tomu, co je v dějinách lidstva podstatné?  
Co to je, to asi netřeba psát. 

Kde Ho můžeme potkat a je lépe lovit lidi, nebo ryby?

 Evangelia nám vypráví, jak Ježíš před smrtí chodil po zemi a lidé poznávali, že je to On. Spousta lidí v něj rychle uvěřila, ti bystřejší hned, na první pohled.
Ovšem ve chvíli, kdy se vrací vzkříšený, po ukřižování, situace se mění a už tak zůstane, celých těch čtyřicet dní. 
Jeho nejbližší ho nepoznávají! Marii stačí napovědět tím, že jí osloví. S dalšími musí společně pojíst, případně ukázat své rány, tělesnost. 
Změnil se tím, jak sestoupil do pekel, vystoupil na nebesa a vrátil se na zem? 
Od té smrti na kříži holt musíme dávat velký pozor, abychom si všimli, že zrovna teď s námi mluví Bůh. Může nás oslovit  v hostii, ale také v kapce rosy v trávě. Může promluvit v uměleckém díle, ale můžeme ho zaslechnout i z prachu cesty.
Může se projevit všude, nebo také nikde.
Určitě bude ve skutcích milosrdenství, v našem soucitu, laskavosti, otevřenosti.
A záleží na nás, jestli Ho uvidíme, zaslechneme a pochopíme, že je tady s námi.

Když Ježíš začínal své působení, řekl rybářům, ať jej následují a stanou se rybáři lidí. Oni zahodili své sítě a šli a nim.
Po svém vzkříšení, dle Jana, vyzval stejné muže, aby nalovili ryby a zajistil dobrý úlovek k snídani. 
Pak je poslal hlásat evangelium.
Od té doby víme, že než se budeme věnovat duchovnu, je potřeba se "nasnídat". 
Ať už ten pokrm znamená cokoliv.

Pro mne všechna matoucí místa v Písmu vysvětluje: "Proč hledáte živého, mezi mrtvými?" ( Lk 24, 5-6)
Dogmata, naše představy, konstrukce, interpretace... to nám může pomoct. Ale je to mrtvé, už ve chvíli, kdy to vytvoříme. Je to jen pomůcka.
Důležitý je On. 
A ten je živý a přítomný.
Jen ho poznat!
Jen být ochotný ho poznat.
Jen být ochotný si připustit, že teď, teď právě, stojí vedle mne.
A že tam stál vždycky.

Slabost velmocí, aneb entropie je sviňa

 Kupecký předpoklad říká, že vítězí větší a silnější. Vítězí a pak vládne.

Ale je to tak? Asyrie, Mongolská říše, Řím... ve chvíli, kdy jejich armády poráželi každého, koho potkaly, začal jejich ústup ze slávy.
Tamerlán, Alexandr... Hitler. Čím větší a oslnivější nástup, tím rychlejší konec.

A hurá do posledních desítek let!
CCCP, kde je mu konec. V Afganistánu navíc dostali po držce a Čečna se nástupnickému Rusku bránila, ač malinká a nevyzbrojená, proklatě dlouho. 
A co nejsilnější, tedy USA? Vietnam, Afganistan, Irák. No comment.
A v Ukrajině jedněm a Iránu druhým, to také hrubě nevychází.
Zdá se, že jakmile není síla napadené země zcela zanedbatelná (Grenada třeba), papírové předpoklady technického účetnictví jdou do kytek. 

Nakonec je vlastně logické. Příliš velké se musí zhroutit a rozpadnout. 

Ono i v přírodě. Kdopak to vyhrál? 
Tyranosaurus nakonec prohrál s drobnou havětí. 
Obří a neporazitelní dravci jsou už dávno vyhynulí.  Hlodavci zdárně prosperují. 

Lao c` pravil: "Příčina toho, proč řeky a moře přijímají úctu stovek horských potoků, spočívá v tom, že leží pod nimi."
A ještě řekl: „Co je potlačováno, šíří se. Co je oslabováno, sílí. Co je ničeno, rozkvétá.“ 

Možná měl pravdu?

Otázka: Jak mohla padnout tak veliká, mocná říše s neporazitelnou armádou, možná ta otázka je nesmyslná? 
Možná říše padla proto, že byla tak veliká, mocná a že měla tak kvalitní armádu.
Stejně jako padl Tyranosaurus rex.
 

Selhání člověka, aneb na čem záleží

 Jidáš a Petr zradili. 
Jeden Mistra udal a přivedl na něj zbrojnoše.
Druhý Mistra třikrát  zapřel.
Ten první byl zatracen, ten druhý byl povolám být "pastýřem "stádce", skálou, na které stane společenství - církev.
V čem byli rozdílní? 
V tom, že zapření je menší hřích? 
V tom, že Jidáše hnal zisk, Petra strach?

Nebo je důležité, co bylo pak?
Jidáš hodí peníze za zradu do tváří velerady, propadne zoufalství a oběsí se (podle verze "skutků" zemře pádem, ale to je fuk. 
Petr zapláče. A když pak vidí vzkříšeného Pána, skáče do vody a běží k němu.
Jeden vše vzdá a uteče do nebytí. 
Druhý lituje a snaží se znovu a znovu vydolovat ze sebe maximum dobrého, nejvíc co dokáže.

Když se setká, selhavší Petr a vzkříšený Ježíš, Ježíš se třikrát zeptá "Miluješ mne" (Tedy následuješ mne celým svým srdcem) .
A Petr třikrát, tak jako třikrát zapřel, řekne své ano.
Kristus mu pokaždé odpovědi znovu a znovu svěří  "své beránky!. 

Proč ta důvěra? Možná proto, že Petr ví, o své slabosti. Nehrozí tolik, že se bude vzhlížet v představě o své dokonalosti (a skutečně se nevzhlížel). 
Bude dělat chyby, bude znovu zbabělý. Ale vždy se vrátí a zkusí to, s plným nasazením chybujícího, slabého člověka, znovu.

A o to jde. Zkoušet to, naplno a upřímně, znova a znova! 

Sociálně adaptovaná paní Erna Petriová a my

 Když se jednoho dne vracela mladá paní Petriová kočárem domů, zahlédla v příkopě pět polonahých, hladových, zbědovaných dětí.
Vzala je k sobě do kočáru, odvezla domů a dala jim jídlo.
Pak je vzala do lesa k jámě, kde byl masový hrob a tam je zastřelila ranou do týla.
Bylo to během druhé světové a ty děti byly, jak se paní Erna dovtípila, uprchlí žide z transportu. A židy, jak dáma slýchala, je třeba zabíjet. Taťka nebyl doma, tak to vzala za něj, ať je na svou ženušku hrdý! A děti pyšné na maminku!
Paní byla manželka muže od SS.
Zbraň kterou střílela byla dárek od jejího tatínka, tatínek měl asi dceru rád.
Ta paní měla ráda svého muže a především své dvě děti. Nejspíš i rodinné přátele.
Paní Erna byla nejspíš výborně sociálně adaptovaná dáma! Běda, třikrát běda adaptovaná na prostředí, do kterého jí osud vrhl. To prostředí bylo zrůdné.
Je pravděpodobné, že kdyby se ta paní narodila jinde a jindy, byla by laskavou selkou. Nebo vlídnou ošetřovatelkou nemocných. Nebo jeptiškou. Nebo hrdinou partizánkou, nebo prostitutkou a nebo vědkyní.
Ona se však vyskytla tady a tak se stala vraždící zrůdou, odporným hnusem.

A my? My si nad ní právem odplivneme a pak?
Dáváme si velký, ale velký pozor, na co se adaptujeme? Opravdu? Fakt, vždy?
A co já? Hmmm... jsem se vážně nikdy nepřidal k něčemu nepěknému, co pořádala má parta, bublina?
Jasně že přidal, i když k vraždění dětí to naštěstí mělo hooodně daleko.
A dnes? Já? My?

Dávejme si pozor na to, kam nás vede přirozená a v zásadě zdravá schopnost akceptovat sociální skupinu, ve které žiji.
A važme si podivných exotů, kteří myslí a někdy i žijí, mimo, nebo i proti společnosti. Ukazují nám, možná past, do které míříme.