Co z nas dělá pitomce 2 (trochu naopak)

 V minulém jsem postuloval, že pitomci se stáváme pro svoji uzavřenost (zabedněnost) a strach.
Je tedy na čase říci opačnou možnost, tedy že zblbneme, ochotně, pro otevřenost a odvahu! 
Znáte ty dobré (bez ironie!) lidi. Jsou laskaví, vstřícní. Milují dobro a nesnáší nespravedlnost či křivdu! 
Jsou otevření lidem, lásce, dobrotě! Nebojí se ozvat!
Báječné!
Jen mají vypnutou podezíravou skepsi, toto jinak často špatnou vlastnost.
Proto, když jim řeknete, že váš společný známý bije ženu, nebo ta žena jeho, vzplanou spravedlivým hněvem. Mají touhu pomoci napadenému a ztrestat hrubce (hrubkyni).
Ve svém upřímném nasazení si nepoloží otázku, zda informace je opravdu pravdivá, zda chápou  podstatu problému...atd
A stejně  mocně a ochotně ( de facto na požádání)  se rozhořčí, že Ukrajina napadla Rusko, kovid neexistoval a tají nám, že sem je placka.
Ti Frantové Dobrotové jsou hodní a spravedliví. Ale nepřemýšlí. A  klidně, pro dobro, lásku, mír, popraví mne, nebo vás.

Takže to máme ponejprv pitomce ze zabedněnosti, pak pitomce z důvěřivosti emocím. Ti jsou nesmírně snadno zmanipulovatelní.

A kdo nám schází? Pitomci ze zloby, malosti, hovadství. Ti jsou pitomí programově, snad už geneticky. 

co z nás dělá pitomce

Co z nás dělá pitomce?
 Asi nejvíc uzavřenost a strach. 
Což se potencuje, neb ustrašený člověk zalézá do ulity a v ulitě se člověk bojí.
Ustrašený tvoreček, s minimálním rozhledem, s minimálním povědomí o "těch druhých" je ideální materiál na oblbnutí a zařazení do tupé smečky poháněné nenávistí.

Jak se bránit? Jak bránit ostatní?
Možná takhle. Není to samospasitelné, má to i háčky, ale pomáhá to. Probatum est!
Tedy:
Sociální kontakty. Otevřenost a strach mírní kontakty s druhými. I když v případě hodně negativních zkušeností to může být naopak.
Mládí je přirozeně odvážné a otevřené novému, cizímu. I když se může radikalalizovat a zavřít do sekty. 
Vzdělání rozšiřuje obzory. Pokud tedy nesklouzne do fachidiocie.
Cestování samozřejmě, pokud to není do uzavřeného hotelu s vlastní partou.
Přiměřené (ne příliš veliké!) materiální zajištění může pomoci otevírat a chudoba (je-li velká) uzavřít.
Víra v toho či onoho, případně víra ateistická. Ty mohou zcela klidně člověka uzavřít, stejně tak, naopak, zbavit obav a otevřít.
Kultura může hodně pomoci! 

Každopádně tady máme dvě rozdílné bytosti.  Člověka otevřeného, hledajícího, primárně přátelského a nebo zapšklého, nenávistného. 

Není "spravedlivé nenávisti", nenávist je vždycky selhání a asociálnost je vždy porucha.

Vpřed do doby kamenné

Vzpomínám, jak jsme se smáli (nebo tedy ti zamindrákovaní z nás, co mají potřebu se někomu vysmívat) například černochům v Africe, že: "Spadli ze stromu do mercedesu". Hahaha, to bylo legrace, vždyť oni se báli doktorů, báli se nechat očkovat, aby do nich nevstoupil jehlou zlý duch, odmítali se necicmat s druhými i s mrtvými... No považte, chachacháááá, jak jsou NA ROZDÍL OD NÁS (!) zaostalí. 
Stačil půl rok covidu a byli jsme z velké části stejní. 
V očkování jsou přeci (na internetu to bylo!) nanoroboti! A vůbec, do roka po něm umřeme. Zakaz kontaktu ruší naše tradice a pod rouškou se udusíme. (Ne že by některá nařízení nebyla praštěná).

Myšlení z doby prvobytně pospolné je tady s námi, bez ohledu na kulturní vyspělost jedince, či společnosti.
Jak by se choval ten slušný pan inženýr, učitel, pokrývač... lékař, kdyby byl malér?
Vzal šutr, zabil jiného a sebral mu zásoby. Jak jinak.
Krom pár jedinců, přesně takhle.  
A ve válce? To je už vůbec jasné.

Jediná obrana je převézt etiku do podvědomí. Což znamená tabu, případně desatero vtloukané do hlav furt a furt.
Jenže tabu jsme, pyšní na svoji předpokládanou "úroveň" a "racionalitu" zavrhli. Stejně jako desaterou, coby "tmářství".

Takže je to ložené: Vítejte v době kamenné.
Ke všemu dnes, olysalé opice, řízené pudy mají v rukou kulomety, bomby, drony... AI. 

Velké říše a velké postavy

Takže jak to vlastně je?
Velké říše s "neporazitelnými armádami" většinou dost rychle, nebo i hodně rychle, končí. Poražené, rozložené. Viz historie (a viz minule Džigischán, Tamerlán, Napoleonova Francie, Třetí říše... 
"Velké postavy" dějin? 
Cesar ubodaný, Hitler se v bunkru střelí do hlavy a Stalin umírá hodiny, spíš asi dny, ochrnutý, ležící ve vlastních výkalech. Napoleon ve vyhnanství...
Velmoci prohrávají s malými. CCCP - Afganistan, První Čečenská... USA - Vietnam. Irák, Afganistan...

Primitivní úvaha o tom, kterak silné vítězí, není holt podporována empirickým pozorováním. 

Další primitivní úvaha, která stále straší v hlavách lidí, je, že "V jednotě je síla!".
Ale kdeže! Takoví Husité byli raubíři, ale úspěšný. A totálně rozhádaný. Totální přesile vzdorující Izrael, je pytel blech. Řím v době slávy? Mlátilo se to o trůn hlava nehlava, samá frakce.

A stabilita? To je synonymum pro smrt. 

A co myšlenkové proudy? Co křesťané. Jejich úspěšné tažení provází "krize církve" od dob, kdy ještě Ježíš chodil po zemi, až po dnešek. Permanentní spory. 
A jak dopadli hlasatelé síly? Nietzsche  s nadčlověkem v demencí a Klímova "Absolutní vůle" nestačila  ani na ten alkoholizmus a upil se. A tak dál.

Logika v tom je, ale jiná, než ta prvoplánová. 
Co vyroste do velké výše, síly a tvrdosti, to míří ke smrti (už Lao'C to věděl).
Společnost, která není živým organizmem a  je strnule, mrtvě jednotná,  je slabá.

Pragmatizmus, realizmus, Machiavelli a nepraktičtí idealisté a pravdoláskaři

 Snad neschopnost vidět déle, než pár let, způsobila, že lidé se domnívají, že "racionální" , bezskrupulózní a nízkoideová politika vede k úspěchu.
Za takového proroka tohoto přístupu je považován autor Vladaře, Niccolo Machivalli.
Ten ale sice třináct let pracoval jako úspěšný diplomat, leč pak byl zatčen. mučen, zavržen. Jeho geniální schopnost, být úspěšný v politice, zůstala jen v teorii.
Kupodivu, to jeho obdivovatelům nepřijde divné.

Kdo vlastně uspěl?
Nejdříve bychom si měli definovat "úspěch". Ale dobře, ať je po obecném vkusu, dáme za "úspěch" velikost a trvanlivost zářezu v té malinké části dějin, které se v naších zemích označuje jako "dějiny" . Co "existovalo doopravdy" (tak to mnozí říkají).
Tak! Záporná strana dějin? Dějin "hmatatelných",  měřitelných množstvím zavražděných  lidí. Měřitelných virtuální čarou hranice říše, množstvím otroků a podobné.
 Čchin, Džingischán, Tamerlán, Cesar, Napoleon, Hitler, Stalin, Mao... 
To byli všechno zvrhlí idealisté. Idea říše, moci! 
Vyhráli, ale moc dlouho jim to nevydrželo. U některých, když uděláme konečnou bilanci, to bude dělat víc jak milion mrtvých na rok vlády.

Po Shakespearovi toho zbylo víc. Ten zůstal v kolektivní pamětí. 
A Beethoven, Michelangelo...
No a pak:
Proroci a vynálezci. Každý jinak.
Vynálezce kola je s námi, přes svůj vynález, stále. Pasteur také. A další lékaři vynálezci, a samozzřejmě chemici, fyzici, psychologové... To jsou zářezy do dějin co trvají!
A je tu parta lidí, jako Konfucius, Lao c, Buddha, Mahávíra, Mojžíš, Ježíš, Mohamed.
Mohamed a Mojžíš byli vcelku lokálně akční. 
Další jen povídali a Ježíš dva roky kázal, byl nepochopený, pronásledovaný a zavražděný. Ovšem jeho vyznavači to nevzdali a když na svoji stranu získali vzdělaného managera a experta na PR Pavla, který s Apoštolem Petrem a dalšími udělali turné a když ještě vydrželi... tak vyhráli.
Obě úspěšné skupiny si pěstují myšlenky, ideály.  Ty uvádějí na svět.
Zajímavé, že jak věda tak duchovno jsou často zneužívány. Zbraně, manipulace u vědy. U každ víry  války, pronásledování.
Osobně nemyslím, že je proto třeba opouštět vědu nebo víru.
Zajímavé také je, že se věda a víra nemají moc v lásce. Jakoby pomíjí, že ani jedno nestačí.
Asi každý si všiml, že pokrok ve vědě přináší obrovské zpříjemnění našeho pobytu na zemi. Ale ne klid, pochopení ostatních a sebe a nakonec toho štěstí.
Neméně zjevné je, že víra, meditace či podobné, nezajístí jídlo, obranu. teplo a střechu nad hlavou. 
Nemohli bychom už jednou užívat obé, každé tam, kde má svoje místo?

Jo, ty dějiny! Nešlo by omezit  ty lokální, chvilkové události (panovníci, změny hranic...) a věnovat se tomu, co je v dějinách lidstva podstatné?  
Co to je, to asi netřeba psát. 

Kde Ho můžeme potkat a je lépe lovit lidi, nebo ryby?

 Evangelia nám vypráví, jak Ježíš před smrtí chodil po zemi a lidé poznávali, že je to On. Spousta lidí v něj rychle uvěřila, ti bystřejší hned, na první pohled.
Ovšem ve chvíli, kdy se vrací vzkříšený, po ukřižování, situace se mění a už tak zůstane, celých těch čtyřicet dní. 
Jeho nejbližší ho nepoznávají! Marii stačí napovědět tím, že jí osloví. S dalšími musí společně pojíst, případně ukázat své rány, tělesnost. 
Změnil se tím, jak sestoupil do pekel, vystoupil na nebesa a vrátil se na zem? 
Od té smrti na kříži holt musíme dávat velký pozor, abychom si všimli, že zrovna teď s námi mluví Bůh. Může nás oslovit  v hostii, ale také v kapce rosy v trávě. Může promluvit v uměleckém díle, ale můžeme ho zaslechnout i z prachu cesty.
Může se projevit všude, nebo také nikde.
Určitě bude ve skutcích milosrdenství, v našem soucitu, laskavosti, otevřenosti.
A záleží na nás, jestli Ho uvidíme, zaslechneme a pochopíme, že je tady s námi.

Když Ježíš začínal své působení, řekl rybářům, ať jej následují a stanou se rybáři lidí. Oni zahodili své sítě a šli a nim.
Po svém vzkříšení, dle Jana, vyzval stejné muže, aby nalovili ryby a zajistil dobrý úlovek k snídani. 
Pak je poslal hlásat evangelium.
Od té doby víme, že než se budeme věnovat duchovnu, je potřeba se "nasnídat". 
Ať už ten pokrm znamená cokoliv.

Pro mne všechna matoucí místa v Písmu vysvětluje: "Proč hledáte živého, mezi mrtvými?" ( Lk 24, 5-6)
Dogmata, naše představy, konstrukce, interpretace... to nám může pomoct. Ale je to mrtvé, už ve chvíli, kdy to vytvoříme. Je to jen pomůcka.
Důležitý je On. 
A ten je živý a přítomný.
Jen ho poznat!
Jen být ochotný ho poznat.
Jen být ochotný si připustit, že teď, teď právě, stojí vedle mne.
A že tam stál vždycky.

Slabost velmocí, aneb entropie je sviňa

 Kupecký předpoklad říká, že vítězí větší a silnější. Vítězí a pak vládne.

Ale je to tak? Asyrie, Mongolská říše, Řím... ve chvíli, kdy jejich armády poráželi každého, koho potkaly, začal jejich ústup ze slávy.
Tamerlán, Alexandr... Hitler. Čím větší a oslnivější nástup, tím rychlejší konec.

A hurá do posledních desítek let!
CCCP, kde je mu konec. V Afganistánu navíc dostali po držce a Čečna se nástupnickému Rusku bránila, ač malinká a nevyzbrojená, proklatě dlouho. 
A co nejsilnější, tedy USA? Vietnam, Afganistan, Irák. No comment.
A v Ukrajině jedněm a Iránu druhým, to také hrubě nevychází.
Zdá se, že jakmile není síla napadené země zcela zanedbatelná (Grenada třeba), papírové předpoklady technického účetnictví jdou do kytek. 

Nakonec je vlastně logické. Příliš velké se musí zhroutit a rozpadnout. 

Ono i v přírodě. Kdopak to vyhrál? 
Tyranosaurus nakonec prohrál s drobnou havětí. 
Obří a neporazitelní dravci jsou už dávno vyhynulí.  Hlodavci zdárně prosperují. 

Lao c` pravil: "Příčina toho, proč řeky a moře přijímají úctu stovek horských potoků, spočívá v tom, že leží pod nimi."
A ještě řekl: „Co je potlačováno, šíří se. Co je oslabováno, sílí. Co je ničeno, rozkvétá.“ 

Možná měl pravdu?

Otázka: Jak mohla padnout tak veliká, mocná říše s neporazitelnou armádou, možná ta otázka je nesmyslná? 
Možná říše padla proto, že byla tak veliká, mocná a že měla tak kvalitní armádu.
Stejně jako padl Tyranosaurus rex.