Dvojí podstata

  Hypostatická unie, neboli Ježíš Kristus je plně  člověkem a plně Bohem.

A i my, jsme, jakkoliv zoufale nedokonale, dětmi Božími. Moc nám to nejde a mnozí se ani nesnaží, ale občas to v nás  zasvítí.
Ale všichni, i ti nejvyspělejší, jsou zároveň stále  i lidmi.
A člověk se rodí a umírá, je vázán prostorem a časem a také sám sebou. Vzteká se pro maličkosti, zapomíná klíče a kecá blbosti. Občas udělá menší či větší chybu, někdy přímo odpornost. 
A nebo je také, často,  laskavý a moudrý. To když naslouchá tomu "vyššímu" v nás.

A pak je tu ta druhá část. Tichá, světlá, radostná a plná. Vysvětlit to nejde, slova jsou lidská a pro lidské, tady  jde jen mlčet. Ale jde se tím nechat  prostoupit a povýšit své lidství.

Není proto překvapivé (jak mne to kdysi nesmírně mátlo), že i ten nejvyspělejší jedinec se občas chová jako pitomec.

A není ani překvapivé, že i ten nejtupější primitiv se občas projeví jako mudrc, nebo ohromí svým soucitem a laskavostí - tedy znaky, kterými je dána hodnota člověka.

Božská část je mimo kategorie pravdy a lži, dobra i zla. Svojí plností je ale navýsost pravdivá a dobrá.
S lidskou částí to je jinak. Dualita je u ní základní vlastností. Tady je mezi pravdou a lží, dobrem a zlem zásadní rozdíl.

Nejsou to dvě vrstvy, ani spor těla duše Je to tajemný zázrak. 

Lidství je nám dáno, abychom se rozhodli s kým a kam jít. Abychom vydali o sobě svědectví.
Je třeba být co nejlepším člověkem a  co nejvíc božím dítkem.
Obé spojit!
Ono se  nám to dokonale realizovat nepovede, ale každý, každý, i malý krok se počítá!

Začátek, konec a začátek a otázky a Bible

Bible, jak známo, má dvě části. Starý zákon  a Nový zákon.
Starý zákon začíná zrozením života, pokračuje slávou Izraele, následuje pád a končí barvitým líčením hrůz a zániku téměř všeho.  Potom se už jen čeká, že přijde Mesiáš a bude fajn!
Nový zákon začíná zrozením Ježíše. Pokračuje jeho úspěchy, kdy davy jásají.  A dál?  Golgota, kříž a Eli, Eli Lama Sabachtani. Nový Zákon pak končí opět líčením hrůz apokalyptických, barvitých až běda, a očekáváním Jeho druhého  příchodu.
Průběh i konec obdobný,
Křesťané (a tím i já) se tak musí vyrovnat s tím, že Mesiáš už přišel, je alfa a omega, počátek a konec... jenže pak konec. 
Ale snad přijde ještě jednou a dokončí co začal! 
Cože? Proč a jak a kdy?
Když nic jiného, jsou to zajímavé otázky a otázky jsou to, na čem záleží. Ne odpovědi.

Co je snad také zajímavé, že jakoby se tady odrážel i lidský život od zrození až po často dramatický a nehezké konce. A pak...
A co ta podobnost značí?
Další otázka.

Starozákonné  putování, dlouhé a strastiplné k slávě Davida, Moudrosti Šalamouna a potom už jen úpadek doufání, že jednou přijde On.
Novozákonná cesta od narození v Betlémě, přes davy ctitelů až k opuštění všemi a smrti na kříži. A těch čtyřicet dní navíc?
A? 
Další otázka.

Cítím pod těmi příběhy cosi mimo čas a prostor, jsem jimi fascinovaný. 
Proč?
A to je možná nejkrásnější otázka.

Jak žít s vyhlídkou na temná léta

 Zatím je tady fajn. Ještě ulicemi netáhne vraždící lůza komunistů či fašistů (jiný název pro totéž), ani potomci Tatarů. 
Potopa světa je zatím jen v náznacích.
Vyhlídky však nic moc.
Světu vládnou klauni a klaun, to není legrace, to je horror. 
V USA máme Jokera. 
I nás panoptikum figurek ze Švejka,  s Balounem, Pepkem Vyskoč, oficíry a feldkuráty. Vyčůraně, přízemní postavy kombinující směšnost s odpudivostí.
Rusko je  Gogol a trochu Dostojevskij.
Ekologická krize už nabírá na obrátkách a šašci ještě přikládají (doslova) pod kotel.
Tohle tedy opravdu na spontánní veselí není.
Když se hroutí nějaká rovnováha, jako ta, která drží naší civilizaci, teče většinou hodně krve. Přejmenování ministerstva z "obrany" na "války" není náhoda, je to vyjádření směru.

Co s tím?
Jedna strategie velí obrátit se k národu a našim lidem, do ničeho se neplést, schovat se nabýt povšimnuti. To je hodně stupidní. Zejména ve středu Evropy. Hordy dobyvatelů, zdivočelá lůza, se sotva budou ptát, jestli "My chceme mír!" A ekologie také neklepe na vrata, ale vstoupí.  Ostatně, termínem "naši lidi", myslí, ti, co tohle plácají, jako "moji lidi", protože naši lidi by byli samozřejmě i ti, co s nimi vůbec nesouhlasí, naší lidi jsou množina značně nesourodá a rozhádaná o to, co chtít a co tedy je pro ně třeba dělat.
Druhá strategie radí se tvářit a říkat, že všechno bude dobré! Usmívat se a usmívat. Když to nejde samo, pomoci si nějakou drogou.
To tedy také moc nepomůže.
Třetí populární strategie radí se tomu poddat. Věnovat se doomscrollingu,  a z médií, které už tak, z podstaty, vybírají ze zpráv to nejhorší, vytáhnout ještě ty opravdu největší strašáky. K tomu si číst ty nejpesimističtější komentáře a pak to doplnit vlastními obavami, očekáváními hrůz a tím se celé dny zabývat, sdílet dál na sítích a přátelům.
To je takový útěk do beznaděje, která nakonec bolí méně, než zklamání, ale nepomůže.
Všechno to jsou útěku od reality, všechny tři.

Nojo, ale co tedy?
Luther na otázku: Co bys dělal, kdybys věděl, že zítra bude konec světa?" prý odpověděl: "Šel bych a zasadil jabloň!"
V mnoha verzích od mnohých je také známo, že "Naděje není to, že to dobře dopadne, ale to, že děláme něco, co má smysl!" 
Osobně se domnívám, že pokud už na Titaniku nebyly čluny a pumpy nefungovaly, byl ten  tanec na palubě vlastně dobrý nápad!

Pokud chcete žít smysluplný, nadějeplný život, tak ho žijte, co jen to dokážete! Protože nikdo to za vás neudělá! Spasitel už tady byl a přijde snad po konci věků. Ale teď je to na jednom každém z nás!
A k tomu patří dělat lepší život ostatním. 
V Terezíně za války, dokonce někdy v Osvětimi se někteří snažili provozovat hudbu, učit, malovat... pečovali o nemocné. V takových podmínkách!
Proč to vzdáváme předem my?

Každé ráno je dobré poděkovat za možnost prožít další den a každý večer poděkovat za to, že nám ten den byl dán!

Pokud a dokud to jen trochu jde! 

Stát jsem já

Donald Trump to říká jasně. Jen na něm záleží, co udělá Amerika, kam se pohne její armáda, jaká kde budou cla a kam pošle ozbrojence v samotných USA.  
Záleží to na jeho rozhodnutí a náladě. To znamená na jeho náladě.
A náladový je patologicky. 
Pokud vím, poslední tak arogantní vyhlášení své neomezené moc učinil Ludvík XIV. A to už je hodně dávno. 
Od té doby snad ani diktátoři nepoužívali tak explicitní prezentování své osobní moci. 
No, to pojmenovávání kdejakého rohu  po sobě , to známe. Přehlídky na své narozeniny?
A jak se to stalo? Jak se ta, přeci jenom hodně demokratická Amerika, sklonila před psychicky nemocným dědkem?
Naprosto normálně. Vyhrál volby a absolutní moc si prostě vzal!
Nepotřeboval převrat ani armádu.
Prostě jí vzal!

Část lidí nevěřícně zírá a druhá? Ta mu tleská! 

Zatím.

To sem zvědav, jestli ho zastaví, dokud to jde.
Pokud to ještě jde.
A asi nejsem zvědavý sám. 

Člověk ve středu vesmíru babtisteria

 První babtistéria byla stavěna s jasnou symbolikou. Například základna, stěny v  osmihranu - symbolu osmého dne vzkříšení.
A nad tím kulová klenba - nebesa. 
Uprostřed pak  piscina, samotný bazének.
Křest následoval po dlouhé přípravě. Pak katechumen vstoupil do babtisteria, které bylo chrámem jen pro tento obřad a jinak nepřípustné.
Stál nahý, bezbranný a čistý ve vodě - symbolu očisty a znovuzrození. Nad ním klenba a uprostřed klenby sám Bůh. Obraz, či symbol.
V tu chvíli byl centrem vesmíru. A navazoval dialog s Bohem.
Po křtu mu, už neofytovi, biskup vysvětli, že jeho výjímečnost jako člověka není k pýše, že je to závazek na celý život, každou vteřinu.
Hej! Krom jiného, co to muselo být za pocit pro otroka, nebo v té době bezprávnou ženu, když byla náhle centrem bytí, a zajímal se o ní, jeho, přímo On? (tohle krásně povídal pan Foletti).
Mne ještě napadá, jak to, když v centru byl třeba otrok, snášel tehdejší křesťan z "vyšších kruhů". Hmmm?
Zase tak dlouho to snášet nemusel. kolem roku 500 už měl narthex chrámu dva vchody, jeden pro muže a druhý pro ženy. A hierarchie kvetla i v samotné církvi. 
Za dalších 500 let už ženy nesměly být jáhenky a panovníci a zbohatlíci se nechávali zpodobnit do kostelů mezi světce.
Za dalších 500 snahy se vrátit k původní čistotě vedly k reformaci.
A co bude dnes, tedy dalších 500 let?
Uvidíme!

Ale zůstalo nám to, že každý, každý bez rozdílu. smí vstoupit do centra vesmíru, pozvednou hlavu a vést dialog s Bohem.
A nemusí to být ani v babtistériu.
A pak z toho centra vystoupit a uvědomit si, jaký je to závazek a jak je slabý, aby ho beze zbytku, nebo alespoň obstojně splnil. A obohatil svoji velikost a svobodu o nezbytnou pokoru a zodpovědnost.

 

O'Brien a opričnik

V románě  George Orwella, 1984 je postava  O'Briena. 
Je to vysoce inteligentní vykonavatel moci. Geniální manipulátor s dokonalými znalostmi lidské psychiky. Zrůda s eliminovanou morálkou, lidskostí. Člověk změněný na přesný nástroj.
V románě Vladimira Sorokina - Den Opričnika je jiný vykonavatel. Bezejmenný opričnik. Průměrný, hloupý. Nemá žádnou hlubokou znalost člověka, jako O,Brien. Jen tupě a bez soucitu i bez nadšení terorizuje, na příkaz, poddané. 
Automaticky a s nijak zvláštním nadšením se účastní orgií ostatních opričniků. Slouží carovi a carevně, protože... taková myšlenka u něj ani nemůže nastat, nemá  na ní aparát v hlavě. Ve funkci se mu dobře žije a tak se snaží si jí udržet, případně postoupit o hodnost dál.
V 84 demiurgové moci vyvinuli sofistikovaný, všeprostupující a formativní systém. 
Ve Dni opričnika systém spoléhá na tupou brutalitu opřenou o tradice poslušnosti.
Kdyby O'Brien žil tady a dnes, byl by asi nějakým top managerem a měli bychom ho možná rádi. 
Kdyby žil Opričnik tady a dnes, byl by asi milým strejdou, co se stará o zahrádku, venčí psa a pořádá grilovačky se sousedy a měli bychom ho možní rádi
Ten první dostal možnost realizovat své schopnosti, ten druhý možnost, uspokojit své naprosto přízemní potřeby.
Oba se vydali sloužit moci. 
Chyba není v jejich osobnosti, ta je asi normální směsí dobrého a zlého, chyba je, že zlu kývli. 
Zbytek šel samospádem.
Pokud nenaučíme lidstvo nekývat zlu, a také sebe samotné nekývat zlu, bude to takhle vždycky. 
Vždy a všude!
Možná si O'Brien a opričnik na začátku říkali jednu z těch klasických výmluv na počátcích kolaborace s Ďáblem. "Když to nevezmu já... Alespoň tam budu mít možnost něčemu pomoct..." Jenže tyhle, možná někdy upřímné předsevzetí vydrží stejně, jako ta novoroční, Člověk se v té funkci a práci hezky zabydlí a už nic dál neřeší, jen jak postupovat na žebříčku organizace.

Ještě je otázka: Hrozí nám, nebo už nastal, spíš 84 se sofistikovaným ovládáním myšlení, nebo brutalita opričtiny?
A nebo kombinace obého?
Jsou ve vedení světa zločinní géniové a nebo tupá hovada?
A nebo kombinace obého?

To jsou ale otázky!

Kam míří Rusko?

Kampak vykročilo, kráčí a chce dokráčet ve světě Rusko?

Myslím, že když si zopakujeme fakta, odpověď nám nedá moc práce.

2007 Putin přináší projev o tom, že Rusko není kamarád.

S dál?

Zabere  Osetii a Abcházi. 

Zaber Podněstří.

Dobude Krym a kus Ukrajiny.

Ruská televize a ostatní oficiální média militarizuji slovník, výpady a infiltrace mozků válkou je dennodenní.

Militarizace také míří do škol a kostelů. Opozice doslova vražděnà na ulici. 

Neustále se zde opakuje vize Třetího Říma, říše od Sibiře až k středozemnímu moři a Atlantiku. Prý historická, bohem posvěcena nutnost a poslání Ruska. Pro začátek Ukrajina a bývalé CCCP, pak bývalé satelity, pak...

Ekonomika přechází (oficiálně) na válečnou výrobu.

Tak! Otázka: Jak velká je naděje, že diplomatické úsilí zastaví toto, dnes už téměř dvacetileté, soustavné tažení na západ?

To není moc náročná hádanka...

P. S. Zdrojem toho, co zde uvádím, jsou Ruská oficiální média! Žádné dohady, ani pomluvy.

A co když dojde?

Poslouchejte samotné Rusy od vedení až k občanům. Nejsou to vůbec únosné vyhlídky.