Kterak ďábel svojí prohru zase odložil

 Takhle v někdy v letech 300 po narození, bylo v pekle pozdvižení.
Čertici v panice, mlátili zoufale rohama o stěny, nebo se je snažili upilovat, sehnat bílé řízy a zmizet někde v davu.
"Co blbnete vy pitomci?" Tázal se jich šéf, pan satan.
"Jeho satanská milosti, což to nevidíte? Prohráli jsme! Nechali jsme Ho ukřižovat - nepomohlo to! Jeho následovníky vraždíme, mučíme - a jej jich čim dál víc!" "A furt prej láska, bližní, soucit...!"
Pán much se jen usmál: "Vidím, že se musíte ještě hodně učit! Teror platí jen na slabé. Ďáblu díky, máme ještě jiné metody."
"Jeho dábelská milosti, neráčíte být poněkud kognitivně indisponován? Co nám ještě zbývá?" Tázali se čerti.
"Co? Přeci moc, vy blbečci!"
"Dáme jim moc, hodně moc moci!"
I učinil satan křesťanství státním náboženstvím.
Pak už nemusel ani hnout prstem. Náboženství státní potřebuje hierarchii, zákony. Potřebuje k uplatnění moci další a další moc. Potřebuje peníze. Armádu. Potřebuje spolupracovat s vládci, ať jsou jací jsou. Potřebuje eliminovat (to je hezký eufemizmus) rozkladné elementy.
Ambice členů vedou k hádkám, tu o filioque, tu o víno k večeři, hlavně o funkce.
Rozdělení společenství na další  a další znepřátelené frakce je nevyhnutelné.
Ďábel si může objednat popcorn, sledovat a dobře se bavit.

Morálka, Pravda a Láska, lež a nenávist a ďábel

 Prý že nepraktické, naivně idealistické, jsou požadavky na Pravdu a Morálku.
Prý je zásadní zisk, prospěch, který se s morálkou vylučuje!
Fakt? Opravdu? Tak se koukněte kolem sebe!
Všude možně volíme "šikovné", "pragmatické. Nemorální. Takové, co se na humanistickou veteš zvysoka vykašlou.
Takové, co slibují "pragmaticky", bez ohledů na lidskou kulturnost, zajistit blahobyt, prosperitu a mír a vůbec.
Ale oni, jak se ukazuje, zařídí jen chaos, ekonomickou krizi, rozdělí společnost příkopy nenávisti a pozvolna nás vedou k diktatuře a válce.
Dobře je jen tam, kde vládne prvním místě Morálka a Pravda. Pseudofilozofické kecy, že morálka a pravda jsou relativní patří buď postmoderním filozofům, nebo ťulpasům, což bývá leckdy totéž.
Jakmile politik jednou krade a neomluví se, provede lumpárnu a nepřizná se a nesnaží věc napravit, jakmile štve davy proti bohatým nebo chudým, imigrantům, na Capitol, nebo jinověrce, nebo jiné národy a rasy, je neviditelný! Žádné "ale! Žádné "když". Žádné že  ty druhý jsou divný, žádné že alespoň udělá pořádek.
Ne! Je to sluha ďábla!
Ďábla.
Ve vězení (jenom ze dvou nejhorších té doby) za bolševika lámali estébáci Ivana Martina Magora Jirouse ke spolupráci. Za podpis volnost. Pustili by ho z  pekla Valdic na svobodu!
Magor musel svézt strašný zápas o vlastni integritu.
Vyhrál! Poklona až k zemi a úcta!
A napsal kratičkou básničku, kterou pak návštěvník, v puse, na motáku, vynesl ven:

„Píseň si zpívám, má jeden takt,
s ďáblem se nesmí sjednat pakt"

Tak je to jednoduché!
My nemusíme, jako on, ďábla odmítnout a trpět. My můžeme dnes ďábla odmítnout a ještě, jako bonus, se utrpení vyhnout!

Proč nám to nejde?

Protože ďábel je krásný, půvabný jak sám římský místodržící Pilát a členové velerady.
Bůh je na první pohled nepůvabný, plný ran a poplivaný.
Leč, jeden nás vede do pekla druhý do nebe. Už tady na zemi to tak je!
Už tady, na zemi!

Díra v trhu pro altruizmus

V člověku je samozřejmě potřeba přežít.  Je tu i Eros a Thanatos. Také potřeba smečky.
V člověku je ale i touha pomoci jinému, tvořit kulturu, ptát se po smyslu a pravdě, ptát se, co je Pravdou a ne jen názorem. Humanismus, láska k bližnímu, víra v přesahující.
Že je v nás zviřátko i člověk, to se může každý přesvědčit sám v sobě, v nejbližším okolí i v politice.
Dlouhá desetiletí Euroamerika zvířátko v nás popírala. Popírala, nekultivovala.
V posledních letech se zvířátko probudilo, rostlo a sílilo. Bylo to vidět v kultuře. Film ovládli rváči.
Zvířátko rostlo, živené zájmem, který byl možná reakcí na neustále řeči o lidských právech, někdy až zbožnění humanity, někdy až absurdní předaltruizmus.

Kyvadlo se zhouplo, z humanity jsme v temnu pralesa. Nadýmající se ega nedospělých vládců velmocí,  rozkopávající architekturu svobodného  světa, jen a jen pro osobní potěchu, jsou toho obrazem.

Tak jako nebylo prezentováno zviřátko, dnes ve veřejném prostoru téměř nevidět lidské. Humanita, láska k bližnímu... to jsou dnes málem neslušné výrazy.

Ale kyvadlo nikdo nezastaví! Člověkovost začne být zase moderní, sexy, in!
A my ho můžeme propagovat, nejlépe vlastním příkladem, každý den!
Humanisté se zase mohou stát hrdiny davů.
Církve všeho druhu mají šanci se zase stát vysoce žádoucí. Mohou být nesmírně důležité (pokud to ale umí!).

Je tu šance!

Teda, pokud po tomhle období ještě někdo na zemi bude.

P.S. Jistě, je tady otázka, proč nedokážeme udržovat obě, obě potřebné, složky v rovnováze. Proč musí pragmatizmus a idealizmus (velice zjednodušeně označeno) vždycky válcovat jeden druhého, když přitom potřebujeme oba.
Jo, tak to je fakt otázka!

Šalamoun v Evropě

 Cesta k Izraelskému království byla těžká. Krvavá. Boje, mordy, genocidy. Fanatický boj vyznavačů toho, či onoho, či bezejmenného.
Leč, nakonec byl stát! Něco zvládl spojit Saul, David to dokončil. Juda a Izrael se spojili a... král už nechtěl bydlet ve stanu, ale postavil si palác. Prosadil (no, téměř) jednu víru.
Jeho syn, Šalamoun, postavil náááádhernýější rezidenci!
Také měl obrovský harém, také Jeruzalém vyfešákoval a  konečně postavil chrám a Hospodin nemusel bydlet ve stanu a bejt tahanej nomády po cestách.
Šalamoun  vedl učené debaty, psal knihy a duchovní život oživil (dalo by se říct obohatil) o všemožná další náboženství.
Bylo to fajn? Bylo! Jo!
Jenže, někdo to musel platit a tak zavedl daně, větší dané, kus království prodal.
Jak to, po jeho smrti skončilo? Severní část se rozpadla a jedenáct z původních kmenů zmizelo. Juda chvíli vzdorovala a pak padla. Obyvatelé šli do otroctví.
Další, vlastní stát, je až po stovkách, dokonce tisících let, dnešní Izrael. 

Podobnost s historií Evropy se mi jeví značná. V relativním bezpečí a luxusu se usadili a chtěli jen, aby to bylo čím dál lepší. Jednotící idea (víra) se vytratila míst ní byl beztvarý eintopf. Ten je sice chutný a zajímavý, ale nespojuje, bohužel. Daně a odtržení vládnoucí vrstvy zkázu dodělaly, motivace cíl nikde nic.
Okolni diktatury si je potom rozebraly.

Šlo tomu zabránit? Jde tomu zabránit?
Asi ano, ale ne tím, že to vysedíme, vyjednáme a vyškemráme, outsourcingujeme .

Ten dobrý lid

 Vyprávějí se příběhy o tom, jak zlá ideologie a zlý diktátor se zmocnili vlády. A lid to nechtěl, lid trpěl, lid se vzepřel a nakonec zvítězil.
Lidé byli prý OK, to jen ten zlý Hitler a fašizmus, Stalin a komunizmus, Mao...
Vážně?
Hitler přišel k vládě jako vítěz voleb. A jen s největším vypětím se daří zabránit jeho obdivování. Alespoň na veřejnosti.
Stalin a Mao se sice ujali vlády silou, ale láska, kterou získali byla téměř nekonečná. I když byl ještě lepší vyvražďovači než ten Hitler.
Lid je miloval až do konce!

Ideologie? Jen jiný název pro smečku.

Objeví-li se "Silný Vůdce" (nemusí být silný, nemusí ani silně vypadat, stačí když to dost nahlas o sobě říká)  lid za ním půjde, bude ho milovat!
Že Milovaný Vůdce, lže? Že ty jeho sliby někam vyšuměly? Že nás vede po propastí?
To si nepřipustíme, budeme o to víc volat "Sláva Vůdci!"

A to je ten malér, ne ideologie, ne ty vřeštící opice v čele států.

Co s tím? Kdo byli oblíbení hrdinové poválečného západu, který se pozvolna mírumilovnil? Hippies, Buddha, Ježíš, Beat Generation...
A dnes?
Koho pak ten "Lid" následuje?

Hospodin pravil: Howgh

 Z cyklu: V Bibli je všechno

Když Eliáš vyvraždí konkurenční proroky a prchá před královnou Jezabéle, prchá čtyřicet dní a nocí (jak jinak, čtyřicet dní je klasika a všude).
Až doprchá k hoře (Ch)oreb.
To není jen tak nějaká hora! Tam se zjevil Mojžíšovi Hospodin a řekl mu z hořícího keře: "Jsem který Jsem!". Tam také, v spektakulárním show blesků a hromů, dal lidem Desatero.
A další události.
Tak na tohle horu šel onen prorok. Eliáš se totiž ve snu dověděl od Hospodina, že Hospodin tudy bude mít cestu. 
A ono jo! Přišel silný vítr, který rval skály. Ale Hospodin v něm nebyl. Ani v následném zemětřesení a ohni.
Potom se ozval tichý hlas a v něm On Byl.

Sledujeme-li Biblí od Genezis dál verbální projev JHWH, je čim dál méně explicitní, žeáno.
A těmi doprovodnými projevy čim dál víc šetří.
Prvním prorokům stál více-méně za zadkem.
S Mojžíšem vedli debaty i spory.
Eliašovi sice předvede nějaký rachot, ale pak naznačí: "Takhle už ne, teď se musíte snažit naslouchat, být tiší a pozorní!"
A dál a dál.
Ani se svým synem toho veřejně moc nenakecá!

Proč? Došla Mu inspirace? Pochopil, že to je s námi marný a rezignoval?
Napadá mi: Otec. U malého dítěte je stále s ním a vychovává a mluví a ukazuje a trestá a odměňuje.
Ale dítě vyroste a úloha otce je jiná. Můžeme se mu svěřit, požádat o radu a snad i o pomoc. Ale za zadkem už není a být nemá. Ani těm dospívajícím do toho není dobré moc kecat.
I když je to těžký, neb ty jeho fakani dělají průser za průserem.
A jeho syn, teda Syn? To je přeci náš brácha! Ostatně mladej říká, že všichni jsou jeho bratry a sestrami. On je vlastně nejmladší? Nebo ne, neb je od věků? Každopádně brácha.
To jsme tada pěkná famílie!

A my bychom už měli fakt dospět!

A že nevíme, co a jak máme dělat?
Ale víme! Mladej, Syn, to řekl velmi jasně. I o co jak můžeme a máme žádat Tatínka.
A ještě poslal Přímluvce.

Spravedliví kontra svině

Tentokrát ne Bible. Tentokrát něco s muzea v synagoze v Plzni. Dovolil jsem si ofotit, snad to nevadí:

 O panu Košvanci nic dalšího nevím. Možná to byl úžasný Člověk (velké písmeno není překlep) vždycky a všude? Nebo měl spoustu nectností, podléhal, jako každý, všemožným malým i větším pokušením? Třeba byl vlídný a nebo byl někdy nevlídný. Třeba i občas "ujel"! Třeba... v tom běžném životě, když šlo o málo.
Ale měl v sobě jistě empatii, soucit, hlubokou laskavost a velikost. Měl rád lidi, respektive lidství.  Možná to nebylo vidět, Doopravdy hluboce dobří lidé svojí dobrotu často ukrývají.
Jenže pak šlo o hodně! Ne jemu, ale těm nešťastníků, co kolem něj projížděli v dobytčákách. A tak vzal ranec a pašoval. Mrznul, riskoval život svůj i celé rodiny. A nechlubil se tím.
Umřel.
Svině komunistický tedy alespoň zavřeli jeho manželku.
Jeho dceru pak udal svině soused. Ten soused, byl možná milý pán! Možná vzorný otec a manžel, pečoval o zvířátka a vlídně každého pozdravil. Dost možná byl moc "hodný" když o nic nešlo, svině se rádi předvádí jako  ti hodní a dobří a často o své dobrotě hovoří. Svině vědomě i podvědomě svoji svini v sobě schovávají  za prezentaci levného dobra.
Leč soused měl v sobě závist, nenávist, ukřivděnost, sobectví, malost. Lidi rád neměl, společnost dost možná ano.
Když přijde Ta Chvíle, ukáží se lidé dobra a zla zcela zřetelně.
Do té doby se je musíme snažit rozeznat podle vcelku nenápadných projevů.
A podle toho si vybrat společnost. A také koho podporovat. Dobro a zlo nejsou relativní pojmy! Ne, nejsou! I když v každém z nás je obé. Leč, jednoho víc a připravenějšího.
A my se, když na to přijde, staneme  někým, jako Pan Košvanec a nebo je z nás ta bezejmenná svině!