Marta, Marie a rovnoprávnost a povinnost

 "Marto, Marto, fajn, pečlivá jsi a staráš se o mnoho věcí, ale Maruška dobře dělá, že poslouchá co učím, neb to potřeba jest v první řadě!"
Volně, tedy drze, cituji z Lukášova evangelia. 
Co o tom čtu a poslouchám, vykládá se tenhle příběh, jako spor mezi praktickou a duchovní činností.
Ale jo, leč, není to hlavně o tomhle: Jsme v Izraeli cca 30 a.d. Žena nesmí do synagogy, žena se nesmí účastnit duchovního života. Jasně že ne, nemá pinďoura, řádně obřezaného a bez něj to nejde, to dá rozum, neasi woe!
A tady je scéna. Vylidněná. Učedníci tady zde nejsou, není tady ani bratra sester, Lazar.
Je tady jen Mistr a dvě ženy. a dva přístupy
Marta plní "povinnost ženy" a stará se o pohoštění hosta jídlem, službou.
Marie  si sedne k Mistrovi a snaží se pochopit slova, která mohou změnit její bytí, dostat jí výš.
Ježíš Martu (myslím) chválí, za její milou péči. Ale zároveň říká, že v novém světě, který přináší, je prvotním úkolem ženy totéž, co je prvotní i pro muže. Teda postarat se o svojí spásu, tedy změnit životní postoj. Tedy i učit, se naslouchat.

Jen Ježíš a dvě ženy. Jedna ještě ve Starém Zákoně, druhá už nahlíží do Nového. 

Jojo, ale s právem vydat se na Cestu se objevuje? Jasně, povinnost vůči sobě samému a světu, se na tu Cestu také skutečně vydat. 

P. S. A ještě, pokud možno, na tu cestu připravit svačinu! Tak!

Starý Zákon kontra Kája Mařík a pán prstenů

 Každý, kdo z jakéhokoliv důvodu má, nebo chce mít rád, Starý Zákon, má problém.
Ti hrdinové se chovají podivně. Oni se chovají hnusně! Vraždí, loupí, znásilňují. Smilní, krvesmilní a kupčí s dcerami i manželkami. Vyhlazují jiné jen proto, že překáží jejich rozmachu či egu. 
Nad tím Bůh, který je vzteklý, žárlivý a, no... je to nacionalista jak řemen.
Hrůza!
Hrůza, nebo příprava na život a hlubší přemýšlení?

Dejme tomu, že by tahle kniha byla jiná. Třeba jako mnohé krásné příběhy z literatury a filmů.
Měli bychom dobro a zlo hezky separované. Kdyby někdo hranici zla a dobra překročil na druhou stranu, za chvíli by se vše vysvětlilo.
Nad tím by bylo  transcendentno v libovolné formě, však vždy varianta na všedobrotivého, milého dědečka na obláčku s armádou strážných andělů. Ten by pečlivě chránil hodné a dělal "Tytyty!" na zlé. 
Príma! V tom se dobře žije!
Jenže, co až vylezu do světa, který je za dveřmi:
A co tak asi vymyslím, když nemusím nic řešit, nic složitého chápat, nic hledat, všechno je tak průzračně jasné.

To čtenář Starého Zákona iluze nezíská! 
Zato má přetěžký úkol a potravu pro mozek i srdce. 
Pochopit, že zdánlivě samozřejmé zrušení lidských obětí a krevní msty byl, v té době a na tom místě, akt revolučního humanizmu, ne samozřejmost. 
Žasnout nad náznaky péče o nejslabší ve společnosti (vdovy, sirotci...) .
Přijmout, že slitovnost Boží je třeba v tom, že nás, svobodnou vůli používající značně zrůdně, neopouští, dává nám naději a ukazuje směr. 
Že modlitba je dialog s tím, co nás přesahuje, ne smlouvání na tržišti to to, co za co dostaneme.

Vyrovnáváme se s tím textem všelijak.
Někdy se snažíme, pravda až přesofistikovaně, ten Starý zákon "polidštit" na současnou úroveň lidskosti, pokusit se vysvětlit.
Hlavně že se snažíme chápat, Protože když pochopíme to panoptikum pochybných existencí tak, můžeme pochopit panoptikum našeho světa.
Můžeme pak i ve Starém Zákoně konečně najít i to krásné a velice povzbudivé. Ona tam ta Naděje a Láska a Víra je, jenže není nijak prvoplánově, na povrchu dějů.
Ono, opět, zázrak je už to, že přežijeme další týden, nebo že v poušti na útěku a v permanentní válce se všemi, se zrodily i jiné příkazy, než ty tvrdé, že někdo vůbec vynalezl něco jako soucit.

A možná, že vyrovnávání se starozákonním  biblickým textem a přemýšlení o něm, dalo židovskému národu tu zázračnou schopnost přežít a hluboce myslet. 

A ještě něco: Osobně si myslím, že Bible nás varuje nejen před všemi těmi hříchy, co tam ctihodní patriarchové a králové předvádí, ale i před snahou, omlouvat si své vraždění "Boží Vůlí". 
Ale to nevím, možná opravdu Bůh chtěl, či  občas chce, abychom zabíjeli jiné,  jako klaté?

 

Humanizace v evangeliích

 Jak víme, za schopností jinak milých, slušných, laskavých a soucitných lidí, vraždit jiné, je z velké části  dehumanizace oběti.
Ostatně lovec, chovatel, řezník, zabíjejí zvířata, která přitom trpí a umírají a nepřijde jim to divné a zůstávají "slušnými lidmi" neb jsou to jen zvířata - tvorové k zabití stvořená. Jakmile by se zvíře stalo rovnoprávným, bylo by jinak.
S lidmi je to stejné.

V evangeliích se lidská bytost humanizuje  až obsesivně.  Všechny z plnohodnotného a plnoprávného bytí vyloučené lidi. 
Už v Matušovi uvedený rodokmen Ježíše! Objevují se v něm ženy. Krom Marie to jsou čtyři další:  Tamara, Raab, Rut a Batšeba. Dvě nejsou z "vyvoleného národa" a tři mají na triku "smilstvo"  a zbylé dvě jsou ze smilstva podezírané.
Co jsi tím chtěl naznačit, Matouši?
A dál. V době, kdy vyšší ambice byly výhradně doménou dospělých mužů správné národnosti a obřezanosti, Ježíš v Matoušovi volá, ať malé děti od něj neodhání, ale nechají  přistoupit a brát podíl z jeho slov a činů. 
V Janovi se zase dává do hovoru s osamělou ženou (!) u studně, která je navíc z národa samarského (!) a ještě navíc, opět pochybné morální pověsti (!). Učedníci jsou z toho značně nesví, ale Ježíš ne, ještě to stupňuje a  posílá jí do vsi hlásat evangelium.
Další člověk,  ze Samarska, tentokrát kupec (v Lukášovi), opatruje okradeného a zbitého žida a stane se tak opravdovým bližním, hodným podílu na věčném životě. Na rozdíl od vzdělaných, vyvolených, ale mravně otrlých "našich".
První, komu se ukáže nad smrtí vítězný Ježíš je opět žena, Marie z Magdaly. A hned jí posílá svědčit, že je zase tady. Tohle udělá (asi natruc?)  v systému, který svědectví žen neuznává.
No a dál! Učedníci jsou rybáři (žádná honorace), nenávidění celníci (výběrčí daní pro okupanty)... 
Ježíš možná vzal inspiraci u svého otce (vlastně nevlastního, i když vlastně vlastního), Josefa. Ten přijat těhotnou snoubenku a potom narozené dítě. Z toho mohl možná usoudit, že když lidsky otec projevil tolik soucitu, pochopení a lásky, že přeci Otec na Nebesích nemůže byt horší.
Nakonec i ten slušný, úspěšný mladý muž dostane šanci. I boháč má naději, bude-li silné víry v milosrdenství.
Ovšem hříšníci to mají, zdá se, lehčí. Proč, to částečně vysvětluje Ježíš na návštěvě u farizeje, když se dostaví kající hříšnice, v podobenství o dlužníkovi (Lukášovo evangelium)
A v tom soucitu s hříšnými  je i moje naděje! Ha! 

 

Soumrak rozumu

 Léta se naše civilizace opírala o tři sloupy: Morálku, úctu k člověku a rozum (věda). Dědictví desatera, křesťanství a antického dotazovaní se.
Ač to nevypadá, někde v nás tuhle hodnoty jsou, nebo možná byly a přeci jen malililinko korigují agresivního primáta v nás.
Ty tři hodnoty spolu neměly  vždy harmonické vztahy. Občas chtěl někdo vysvětlit morálku a rozum jen z víry, či rozumově pochopit zbylé dvě, či jinak a podobně.
Ale ty tři sloupy tu byly a držely nás, alespoň trochu, někdy, nad vodou zmaru.
Jenže víra byla vytlačena a morálka také. Takzvaně pragmaticky, ve skutečnost idiotsky.
Zbyl rozum.
Jenže v myšlenkové komplikovaném světě, kde se navíc rozum snažil plnit úlohu morálky a víry, se člověk ztrácel a rozum s ním.
Nastoupili experti, kteří rozuměli jednomu koutku světa a ten pak vysvětlovali a řídili. 
Občas ho řídili špatně, občas mu nerozuměli, občas to byli fachidioti.
Lidé zavrhli i experty a s nimi rozum a vědu.
Nechali si názory, nárok na vydávání pocitu za  pravdu, emoce.

Jásající rozum, co potřel své dva souputníky, Víru a morálku, to neustál. Nepochopil, že sám stát nemůže, že bez zbylých dvou nohou padne.

A padl. 

co z nás dělá pitomce

Co z nás dělá pitomce?
 Asi nejvíc uzavřenost a strach. 
Což se potencuje, neb ustrašený člověk zalézá do ulity a v ulitě se člověk bojí.
Ustrašený tvoreček, s minimálním rozhledem, s minimálním povědomí o "těch druhých" je ideální materiál na oblbnutí a zařazení do tupé smečky poháněné nenávistí.

Jak se bránit? Jak bránit ostatní?
Možná takhle. Není to samospasitelné, má to i háčky, ale pomáhá to. Probatum est!
Tedy:
Sociální kontakty. Otevřenost a strach mírní kontakty s druhými. I když v případě hodně negativních zkušeností to může být naopak.
Mládí je přirozeně odvážné a otevřené novému, cizímu. I když se může radikalalizovat a zavřít do sekty. 
Vzdělání rozšiřuje obzory. Pokud tedy nesklouzne do fachidiocie.
Cestování samozřejmě, pokud to není do uzavřeného hotelu s vlastní partou.
Přiměřené (ne příliš veliké!) materiální zajištění může pomoci otevírat a chudoba (je-li velká) uzavřít.
Víra v toho či onoho, případně víra ateistická. Ty mohou zcela klidně člověka uzavřít, stejně tak, naopak, zbavit obav a otevřít.
Kultura může hodně pomoci! 

Každopádně tady máme dvě rozdílné bytosti.  Člověka otevřeného, hledajícího, primárně přátelského a nebo zapšklého, nenávistného. 

Není "spravedlivé nenávisti", nenávist je vždycky selhání a asociálnost je vždy porucha.

Velké říše a velké postavy (k předchozímu)

Takže jak to vlastně je?
Velké říše s "neporazitelnými armádami" většinou dost rychle, nebo i hodně rychle, končí. Poražené, rozložené. Viz historie (a viz minule Džigischán, Tamerlán, Napoleonova Francie, Třetí říše... 
"Velké postavy" dějin? 
Cesar ubodaný, Hitler se v bunkru střelí do hlavy a Stalin umírá hodiny, spíš asi dny, ochrnutý, ležící ve vlastních výkalech. Napoleon ve vyhnanství...
Velmoci prohrávají s malými. CCCP - Afganistan, První Čečenská... USA - Vietnam. Irák, Afganistan...

Primitivní úvaha o tom, kterak silné vítězí, není holt podporována empirickým pozorováním. 

Další primitivní úvaha, která stále straší v hlavách lidí, je, že "V jednotě je síla!".
Ale kdeže! Takoví Husité byli raubíři, ale úspěšný. A totálně rozhádaný. Totální přesile vzdorující Izrael, je pytel blech. Řím v době slávy? Mlátilo se to o trůn hlava nehlava, samá frakce.

A stabilita? To je synonymum pro smrt. 

A co myšlenkové proudy? Co křesťané. Jejich úspěšné tažení provází "krize církve" od dob, kdy ještě Ježíš chodil po zemi, až po dnešek. Permanentní spory. 
A jak dopadli hlasatelé síly? Nietzsche  s nadčlověkem v demencí a Klímova "Absolutní vůle" nestačila  ani na ten alkoholizmus a upil se. A tak dál.

Logika v tom je, ale jiná, než ta prvoplánová. 
Co vyroste do velké výše, síly a tvrdosti, to míří ke smrti (už Lao'C to věděl).
Společnost, která není živým organizmem a  je strnule, mrtvě jednotná,  je slabá.

Pragmatizmus, realizmus, Machiavelli a nepraktičtí idealisté a pravdoláskaři

 Snad neschopnost vidět déle, než pár let, způsobila, že lidé se domnívají, že "racionální" , bezskrupulózní a nízkoideová politika vede k úspěchu.
Za takového proroka tohoto přístupu je považován autor Vladaře, Niccolo Machivalli.
Ten ale sice třináct let pracoval jako úspěšný diplomat, leč pak byl zatčen. mučen, zavržen. Jeho geniální schopnost, být úspěšný v politice, zůstala jen v teorii.
Kupodivu, to jeho obdivovatelům nepřijde divné.

Kdo vlastně uspěl?
Nejdříve bychom si měli definovat "úspěch". Ale dobře, ať je po obecném vkusu, dáme za "úspěch" velikost a trvanlivost zářezu v té malinké části dějin, které se v naších zemích označuje jako "dějiny" . Co "existovalo doopravdy" (tak to mnozí říkají).
Tak! Záporná strana dějin? Dějin "hmatatelných",  měřitelných množstvím zavražděných  lidí. Měřitelných virtuální čarou hranice říše, množstvím otroků a podobné.
 Čchin, Džingischán, Tamerlán, Cesar, Napoleon, Hitler, Stalin, Mao... 
To byli všechno zvrhlí idealisté. Idea říše, moci! 
Vyhráli, ale moc dlouho jim to nevydrželo. U některých, když uděláme konečnou bilanci, to bude dělat víc jak milion mrtvých na rok vlády.

Po Shakespearovi toho zbylo víc. Ten zůstal v kolektivní pamětí. 
A Beethoven, Michelangelo...
No a pak:
Proroci a vynálezci. Každý jinak.
Vynálezce kola je s námi, přes svůj vynález, stále. Pasteur také. A další lékaři vynálezci, a samozzřejmě chemici, fyzici, psychologové... To jsou zářezy do dějin co trvají!
A je tu parta lidí, jako Konfucius, Lao c, Buddha, Mahávíra, Mojžíš, Ježíš, Mohamed.
Mohamed a Mojžíš byli vcelku lokálně akční. 
Další jen povídali a Ježíš dva roky kázal, byl nepochopený, pronásledovaný a zavražděný. Ovšem jeho vyznavači to nevzdali a když na svoji stranu získali vzdělaného managera a experta na PR Pavla, který s Apoštolem Petrem a dalšími udělali turné a když ještě vydrželi... tak vyhráli.
Obě úspěšné skupiny si pěstují myšlenky, ideály.  Ty uvádějí na svět.
Zajímavé, že jak věda tak duchovno jsou často zneužívány. Zbraně, manipulace u vědy. U každé víry  války, pronásledování.
Osobně nemyslím, že je proto třeba opouštět vědu nebo víru.
Zajímavé také je, že se věda a víra nemají moc v lásce. Jakoby pomíjí, že ani jedno nestačí.
Asi každý si všiml, že pokrok ve vědě přináší obrovské zpříjemnění našeho pobytu na zemi. Ale ne klid, pochopení ostatních a sebe a nakonec toho štěstí.
Neméně zjevné je, že víra, meditace či podobné, nezajístí jídlo, obranu. teplo a střechu nad hlavou. 
Nemohli bychom už jednou užívat obé, každé tam, kde má svoje místo?

Jo, ty dějiny! Nešlo by omezit  ty lokální, chvilkové události (panovníci, změny hranic...) a věnovat se tomu, co je v dějinách lidstva podstatné?  
Co to je, to asi netřeba psát.