Anatomie zhroucení

Začíná to tak nenápadně. Prostě jen poměr práce a odpočinku není vyvážený dle potřeby organizmu. Toho odpočinku je málo.
Ale jde to, jde to bez z problémů, týdny a měsíce. Jen když se toho sejde víc, tak je to na to, sednout a brečet.
Nějak se vám nic nechce. Zejména ne do společnosti, zejména ne něco organizovat, zejména ne něco aktivně dělat.
Ale jde to, jde.
Zdraví se zhoršuje na všech frontách, jste nervozní, nespíte. Napsat slovo bez překlepů se nedaří.
Nikdo ale nic nepozná, protože umíte fungovat i když nefungujete.
Někdy je čas relativní pohody, zlepší se to, ale není to pevné, chtělo by to... Ale jak?
A čas běží.
Jde to, jde, jo jde.
Začínáte zapomínat, odcházíte z domu a nevíte kam jdete, mobil strčíte do ledničky...
Zazvonění zvonku, pípnutí komunikátoru, natož zazvonění telefonu způsobí trauma.
Mluvit je nadlidský výkon, poslouchat také.
Zjištění co je ještě třeba udělat způsobí hysterický záchvat.
Krevní tlak raději neměříte, je vám jasné že potřebujete nejméně rok na odpočinek a stejně zůstanou jizvy.
Představa ideálně prožitého času je být zavřený v odhlučněném sklepě.
Jde to,  ono to stále jde.

Snažíte se dělat jen to nejnutnější. Tedy nakoupit, vyvenčit psa, dát auto do opravny, minimum v práci... moc, moc, moc!

Huááááá... a ticho. Mozek začne pracovat jen na zajištění základních biologických funkcí. Vlastně ani to ne. Jste zralý na ARO, bez sebemenšího přehánění.

Mmmmuuusssiiimmm ttteeď vstát a udělat... a usmát se...  Strašná nechuť, se pohnout, neschopnost se pohnout. Nebo uděláte něco naprosto šíleného.

Nejde to.

Ale když jste vlkodlak, stačí pár dní relativní pohody a...

...a jde to? Do kdy zase?

Hihihi, je to bžunda, vlastně!