Posvátná krává jménem názor

 Názor byl v naší společnosti  prohlášen za svatého. Po období pouhého blahořečení v minulých stoletích povýšil.
Mít názor se považuje za ctnost, ať už je onen názor jakkoliv stupidní, přejatý podvědomě či vědomě odkudkoliv. Lidé si své názory vystavují na viditelná místa, řvou je na všechny strany. Nikdo si netroufne umlčet  blábolení, je li prezentováno jako názor, tedy Názor.
Názor bývá (v lepším případě, pokud není rovnou prezentován jako axiom) uvozován slovy: "Já si teda myslim..." Což už samo o sobě svědčí o tom, že dotyčný moc nemyslí. Jinak by řekl: "Jsem zjistil a ověřil si".
V jedná povídce z kapsy od Karla Čapka, se mrtvý v nebi dostává před soud. Diví se, že jej soudí lidi a Bůh je pouze předvolaný jako svědek.
"Jak já bych mohl soudit lidi, když o nich všechno vím." Vysvětluje Bůh oné duši.
Soud si musí vytvořit názor a ten se vylučuje s věděním. Na názor je třeba něco nevědět. Na Silný Názor je potřeba nevědět nic.
Konstatování faktu, vycházejícího ze současné možnosti poznání (tedy s možností, že se mýlíme), jak to dělá věda, není názor. Zde mohu tvrdit co mi napadne, ale pokud to nedokáži, nebude to hodno zájmu, natož zbožnění, jako je zbožněna kdejaká pizďuchovina kdejakého tupce, čeže bacha - je to přeci onen svatý Názor a On má Právo ho Hlásat.
Můj Názor na názor je: Jeden za měsíc a dost! Nebo třikrát a dost? A kdo to poruší, opíše celý projev opozičního poslance během obstrukcí... třeba Tomia! Nebo Andyho! Obou! Ručně! Třikrát! A dá to doma podepsat!