Jsme to, co čteme a na co čumíme v kině

Koukal jsem na video. Bylo to autentické, z kamery na  těle nějakého šerifa v USA. Zachraňoval lidi před požárem. Všude kolem plameny, to teplíčko si raději nepředstavuji. On jezdil sem a tam a odvážel lidi do bezpečí. Poslední nechtěl jet, měl tam stádo koní. Fujtajxl, brrrr. 
Šerif pak projel silnicí mezi hořícími stromy, prones pár vět klidným hlasem a když už v bezpečí zabrzdil, šel k tomu chlápkovi, co přeci jen jel za ním a nechal se provézt ven: "Měl jsi tam koně, co? Chápu kámo!" plácnutí do rukou.
Já na to koukám a říkám si, že tenhle šerif je jak z těch všech americkejch pochybnejch westernů a dnes  akčňáků.
Když musíš, tak to uděláš a ty musíš. Postřílíš padouchy, chytneš splašenýho bejka za rohy a odvedeš do ohrady, projedeš ohněm.
Je to naivní, většinou umělecky pochybné. Často limonádové a patetické.
Ale ať už divák chce, nebo ne, ať to vnímá nebo ne, ať s tím souhlasí, nebo ne, ono to formuje.
A když se ta situace objeví, mozek vypíná, ale oživuje vložené mustry chování. I ty z knížek a filmů.
Hrdinské velkofilmy a nebo Dobrého vojáka Švejka.
A nebo ztracené existence postmoderní bezradnosti.
Rodinu Homolkových, či ožralé myslivce nad divočákem.
Nebo hrdinu.
Já neříkám, že něco má bejt tak či jinak, nebo že něco je špatně. Jen že to takhle taky je.