Vyhnáni k prosperitě

 Jednoho Němce, Joachima Huschku, vyhnali z Gablonz. Po válce, tak jako jiné.
Tenhle skončil v táboře v Bavorsku.
Tam byla opuštěná fabrika, pán se domluvil s americkou správou, fabriku mu dali a také mu tam směrovali vyhnané ze stejného místa, teď už Jablonce.
Pán začal vyrábět to, co uměl. Sklo. Bižuterii.
Bavorům místním se to zpočátku vůbec nelíbilo. Měli málo, spíš nic a teď ještě živit tyhle!
Jenže, brzy začali  vyhnanci živit je! A nejen živit, úroveň akcelerovala z bídy k blahobytu způsobem, že se pro onen jev začal používat termín "Hospodářský zázrak".
Podobně to bylo v Německu, tedy hlavně Bavorsku, často.
Zázrak? Vlastně spíš nutnost. Ti lidé přišli o vše. Majetek, domov, stát, národní hrdost. Zbitý, ponížený, znásilněný se octli v zemi, kde je vůbec nevítali, kde byla bída.
Pokud je to nezlomilo, museli vsadit na jednu kartu život svůj i své rodiny,  dát tomu všechno. Všechno a ještě víc!
Některým to jistě ani tak nevyšlo, ale jiným ano. Muselo. V podstatě muselo!
Mi tak napadá:
Kdyby nebyli vyhnání, místo budování zázraku by hnili v socializmu. Jako občané už ne druhé (jako byli za první republiky), ale žádné kategorie. Kdo by chtěl, ten by si do nich kopl, šance na slušný život nula.
A Německo by nedostalo tři miliony supermotivovaných občanů na realizaci "zázraku".
Nevím, co s touhle myšlenkou dělat, jediné, co mi napadá je:
"To jsou paradoxy, Vaněk! Co?!"

A dost možná, že tahle historické zkušenost i formuje vztah Němců k uprchlíkům?