Strach a vztah

Člověk se bojí, člověk se bojí že bude ovládnut, ponížen, zotročena zničen druhým.
Bojí se proto vztahů, intimity, spontánnosti. Lásce dává ohrádku, manifestuje jí pouze rituály a verbálně, nikoliv životem. Intimita a spontánnost je odstraněním obranných zdí, nechává nás bezbranné.
A nyní takové kazuistiky, žeáno: Mějmež člověka, co vlivem výchovy, "postižení" nemocí, silným pozitivním prožitkem či snad jen naivitou vstoupí do vztahů i vztahu bez obrany.
Neustojí případný útok, je zničen, zotročen.  V dalších vztazích se už rovnou hotoví k obraně.
Padne-li na agresora, bude nekončící boj.
Padne-li na podobné(ho), mohou spolu, za občasných přestřelek, pěkně koexistovat a jeden, nebo oba, nebo víc, jde-li větší celek, říkat: "To si ale hezky žijeme!".
Ale, pozor, máme tady samozřejmě (krom možnosti dva agresoři proti sobě) další možnost:
To se poučený, leč citlivý, setká s tím otevřeným.
Stojí s mečem na hradbách a vidí, jak ten druhý otevírá své brány dokořán. Je zmatený. Hledá v tom past, lest! Hlavně pozor! Vlezu tam a past sklapne! Pozor, on mne tím chce vyprovokovat, Abych také otevřel(a) dveře a pozval(a) jej(jí) dál!  To ne! To je nebezpečné a to je přeci proti Řádu, tak se to nehraje!
A hlavně a zejména: "Kam mi to tahá?" "To si mi chce vodit tam, kam bude on(a) chtít?
Ten otevřený ale třeba jen  říká: "Nabízím ti svoji přítomnost, budoucnost i minulost, nabízím ti svoje neštěstí, ale hlavně štěstí, svůj klobouk, hůl i dům. své tělo, city, myšlenky, snad i duši."
Ten poučený si zacpává uši, zavírá oči, odvrací hlavu a utíká se k výsměchu. Je zmatený. A zmatení lidé kolem sebe někdy kopou.
Ten otevřený cítí odmítnutí daru a je uražený. Je zmatený. A zmatení lidé kolem sebe někdy kopou.
A tak kopou a kopou, až se buď dokopou, nebo pochopí.

P.S. Model urputný obránce a vnucující se dárce, u si mohou během let, týdnů i třeba hodin prohodit dva lidé v jedné dvojici. Jednou brání ten, pak zase onen.