Jezdec na slonu

 Jonathan Haidt přirovnává naše rozhodování k jezdci na slonu. Jezdec je naše racio, slon naše emoce, nevědomí.  Na pohled je vše jasné. Jezdec drží opratě, huláká pokyny a slon poslouchá.
Dokud poslouchá. Potom jdou tam, kam chce slon. Jezdec - analitická mysl, už jen ostatním  a sám sobě vysvětluje, že to vlastně takhle chce a hledá argumenty, které ex post racionalizují slonovu vůli.
Občas se slon splaší a pak už jde jezdci jen o holý život.

Jak se postupně objevovalo, že naše bytost je velice málo racionální, tak se reklama a politická agitace zaměřovala víc a víc, až nakonec takřka výhradně, na slona. 

Politika je dnes záležitost stejně "rozumová", jako román z červené knihovny, nebo atrakce na pouti. 

Projevuje se to, myslím, i v hodnocení minulosti v postkomunistických zemích a na současných politických preferencích starců a stařen - tady té mé generace.
Oficiální propagandě našich "komoušů"  jsme se kdysi sice většinou smáli, ale všechny ty obavy ze západu, kapitalizmu, jakož i prezentace lidožravého CCCP coby milého a hodného plyšového medvídka, to v nášem nevědomí zůstalo.
Vzpomínky? Chachá! Vzpomínkový optimizmus je úžasný! Když slyším některé pamětníky, jak vytěsnili fronty na všechno a blouzní o úžasně dobré kvalitě potravin tehdá, potácím se mezi smíchem a zoufalstvím. Ale ty lidi tomu snad fakt věří? Kulturní marasmus, zavřené hranice, to už mí vrstevníci často vůbec vymazali a nebo prohlásí za podružné.

Naučená panická hrůza ze západu a milostná příchylnost k východu, šikovně aktualizovaná, pak vytvoří armádu volitelů naprosté zhouby, která se jejich slonům jeví jako spása z nebes.

A sloni kráčí vpřed, vpřed do pekel.