Štěstí hledáme a nějak nenalézáme.
Mozek je zařízení, které má primárně za úkol vyhledávat nebezpečí a řešit, co s ním. Kdo "nevidí zlo" může být šťastný v bezpečném prostředí, jinde brzy zhyne. Paranoia je pak jen obdobou autoimunitního onemocnění. Organizmus zabijí to, co ho mělo chránit, leč přerostlo do extrému.
Ovšem, lépe předčasně zhynout šťastný ve světě bez zla, než zemřít uštván paranoiou.
Jistě, nejlepší je zůstat někde mezi .
Mozek tedy, věren svému zadání, aktivně nachází zlé, nebezpečné. Hledá a nalézá i když nic takového není.
Pokud opravdu nenajde, čeho se děsit, vyděsí se ještě víc - jak se říká: "Pokud děti nedělají binec, děje se něco obzvlášť špatného".
Vždy je něco hrozného, strašného beznadějného a pokud to nevidíme, je to jen důvod, pro niternou, hlubokou paniku.
Dobré nevnímáme, z něj nebezpečí neplyne.
Výsledkem je nutně pesimizmus, skepse, nedůvěra.
Čím více poklidného a příjemného štěstí, tím víc času a prostoru má mozek hledat, co je špatně.
Není snad na světě nešťastnější bytosti, než člověk, který má ke štěstí všechny myslitelné podmínky.
Tak, zdá se, jen zbývá hledat stále nové a nové cíle, vjemy, nezastavovat se ani na chvíli.
Ovšem, je tady i lepší cesta. Vztahy (nemusí to být nutně s lidmi), tvorba, služba, oběť...
Také lze předejít negativnímu předprogramování mozku aktivním zaměřením na dobré.
Vlastnosti mozku zneužívá i propaganda. Předhazuje nám objekty, které bychom mohli bezpečně a s radostí nenávidět, které nám zaplní potřebu zla.
Společný nepřítel pak navíc staví ostatní do jednoho šiku s námi, tedy za nás.
Tak ztratíme nejen štěstí, ale i schopnost poznat pravdu od lži.
Zlé, které je příliš zlé, často vytěsníme nějakým ochočeným "zlem" se kterým
je nám vlastně dobře. Potřeba vidět zlo je tak uspokojena a přitom se
zase až tak moc nebojíme.