Kterak nechoditi z deště pod okap

 Kritika stávajícího stavu, upozornění na chyby a hrozící maléry je jistě dobrá věc. Ať už v osobním, nebo širším životě.
Leč, pokud sám sobě začnu, nebo mi někdo začne říkat, že je třeba změna, radikální změna, je třeba se ptát.
Ptát se, co  bude lepší, než to, co právě je!
A pak použít hlavu, je-li ten plán reálný a nemá-li nějaké pasti.

To je vše.

Čeže mnoho rádců, politiků, prodejců, filozofů,  lečitelů... "má pravdu", že stávající je nic moc, nebo přímo blbý.
Jenže jejich řešení je ještě horší. 

A furt jim to žereme!

A ještě horší, než remcání, je nenávist

 Zase mi bylo zle z některých spoluobčanů. Míra vražedné  nenávisti, kterou si pěstují k těm, oněm a tamtěm, je strašlivá a vyvolává přímo fyzickou nevolnost.
Málokdy jsou ti nenávistníci  doopravdy zlí. Většinou se jedná o hodné, slušné, druhým pomáhající lidičky.
Co to v nich je?
Kde se to vzalo?
Velice rádi uvěříme, že se můžeme mít lépe, než se máme. Ostatně, tohle je ještě pravda!
My ale také uvěříme, že se máme mít lépe, měli bychom se mít lépe a dokonce, že máme nárok (sic!) se mít lépe.
A nyní  přichází obchodníci se strachem a nadějí z webu, YouTube, alternativců i politiků.
Někteří říkají, co máme dělat, abychom se lépe opravdu měli. |
To je někdy i v pořádku, pokud v tom není podvod (dejte mi své úspory a já vám dám desetkrát tolik hned za týden! Léčivý zářič kvantové prány ve slevě...atd)
Ovšem jsou i tací, co říkají, že tomu tsunami štěstí Někdo brání, Někdo, koho musíme eliminovat, vystěhovat,.. zabít, abychom se měli dobře?
A to už není vůbec v pořádku!
Prý stačí vymazat ty, ony, tamty, tyhlety a štěstí, blahobyt, mír a všeobecné štěstí už nastane samo sebou! "Voni nás šidí, okrádají, omezují..."
Tohle hodně lidí rádo slyší! Takže stačí ty liberály, židy, homosexuály, ekology, Ukrajince... chovatel králíků a filatelisty zničit!
Nemusíme nic těžkého, namáhavého dělat, hurá!
Stačí jen aktivně nenávidět, později pronásledovat,  tu či onu bezmocnou skupinu, která se nemůže bránit (to je důležité, abychom nedostali přes hubu) a je to!
Prý!
S takovými bláboly se může  živit nejeden vydavatel, YouTubista a také politik.
Nenávist v nás roste a my si jí umocňujeme vzájemným sdílením na sociálních sítích.

Nenávist roste, roste a roste, až nás ovládne.

A nebo ne?

Prož je furt fšechno špatně - o remcání

 Velká část mužů se doma naučila od otce remcat na svoji manželku. Prostě to tak je, to se musí stejně, jako pozdravit.
Velká část žen se naučil od matky remcat na svého muže. Tak se to přeci dělá.
Velká část z nás se naučila od rodičů a ostatních lidí remcat na poměry, dobu, mladé, staré, vesničany, měšťáky, zvláště Pražáky, sousedy a zejména vládu.

Remcáme když je objektivní důvod i když není. Patří to k naší identitě, neramcající bychom si připadali špatnými manžely, manželkami, občany. Cítili bychom se "nesví" a uklidili bychom se až po nějakém pěkném zaremcání. 

Leč, když s nimi neremcáte, ale jste spokojení,  zjistíte, že lidé jsou vaším vlivem, často,  jakoby vytažení ze zlého snu. "Tak ono se nemusí být permanentně nasraný?! My smíme, opravdu smíme, být chvíli v pohodě? No to je krása!"
Ale pak samozřejmě zapadnou do starých, uremcaných kolejí, kde jim je špatně, ale kde jsou doma.

Tak jsem si zaremcal na remcání.

Štěstí je zákeřná sviňa a lze ho i zneužít

 Štěstí hledáme a nějak nenalézáme.

Mozek je zařízení, které má primárně  za úkol vyhledávat nebezpečí a řešit, co s ním. Kdo "nevidí zlo" může být šťastný v bezpečném prostředí, jinde brzy zhyne. Paranoia je pak jen obdobou autoimunitního onemocnění. Organizmus zabijí to, co ho mělo chránit, leč přerostlo do extrému.
Ovšem, lépe předčasně zhynout šťastný ve světě bez zla, než zemřít uštván paranoiou.
Jistě, nejlepší je zůstat někde mezi .

Mozek tedy, věren svému zadání, aktivně nachází zlé, nebezpečné. Hledá a nalézá i když nic takového není. 
Pokud opravdu nenajde, čeho se děsit, vyděsí se ještě víc - jak se říká: "Pokud děti nedělají binec, děje se něco obzvlášť špatného".
Vždy je něco hrozného, strašného beznadějného a pokud to nevidíme, je to jen důvod, pro niternou, hlubokou paniku.
Dobré nevnímáme, z něj nebezpečí neplyne.
Výsledkem je nutně pesimizmus, skepse, nedůvěra.
Čím více poklidného a příjemného štěstí, tím víc času a prostoru má mozek hledat, co je špatně.
Není snad na světě nešťastnější bytosti, než člověk, který má ke štěstí všechny myslitelné podmínky.
Tak, zdá se, jen zbývá hledat stále nové a nové cíle, vjemy, nezastavovat se ani na chvíli.

Ovšem, je tady i lepší cesta. Vztahy (nemusí to být nutně s lidmi), tvorba, služba, oběť...

Také lze předejít negativnímu předprogramování mozku aktivním zaměřením na dobré.

Vlastnosti mozku zneužívá i propaganda. Předhazuje nám objekty, které bychom mohli bezpečně a s radostí nenávidět, které nám zaplní potřebu zla.
Společný nepřítel pak navíc staví ostatní do jednoho šiku s námi, tedy za nás.
Tak ztratíme nejen štěstí, ale i schopnost poznat pravdu od lži.
Zlé, které je příliš zlé, často vytěsníme nějakým ochočeným "zlem" se kterým je nám vlastně  dobře. Potřeba vidět zlo je tak uspokojena a přitom se zase až tak moc nebojíme.

Pohádka o zahrádkách

 Byla jedna zahrádkářská kolonie. Všem se tam dařilo dobře, občas zase hůř, ale hlavně líp. Zahrádkáři se dohodli mezi sebou na takovém spolku, díky kterému pak byli silnější a mohli vzdorovat velkým statkářům kolem.
No pohoda!
Taková, co jí lidé prostě nesnesou a zničí si ji.
A tak se začali mezi sebou hádat o prkotiny, přemýšleli, zda by jim v pidizahrádce, uzavřené před ostatními nebylo líp. To se sice mnoho století před tím, opakovaně neosvědčilo, ale na to zapomněli.
A v každé zahrádce měli místní zahradníci své oblíbené kytičky. Často fakt krásné kytičky! Pro ně pak chtěli to nejlepší, což je jistě fajn. Ale také chtěli kytičky, co se jim nelíbili, kytičky těch druhých zadupat, vytrhat.
V tom byli všichni stejný.
Pak začaly problémy s vodou. Bylo sucho a zase sucho.
Pak se na kolonii začali tlačit z jednoho statku, kde sice nedokázali vypěstovat ani trávu, ale měli hodně klacků a nožů.
Do jedné země už i vtrhli.
Zahrádkáři  se moc lekli.
Leč, pak se raději opět věnovali sporům mezi sebou o velikost plotů a hýčkání svých kytiček a likvidaci cizích kytiček.
Největší a nejsilnější statkář, co tuhle zahradnickou unii chránil se rozhodl jí nechat osudu, spíš jí zničit.
A naši zahrádkář?
Jsem na ně zvědav! Aby ne, když tady také zahradničim.

Mi napadá: V jedné malé zahrádce měli jednoho Václava, co ve funkci prezidenta říkal říkal: Musíme být noblesní!
Ono to není jen tak, kdo se noblesně chová, nemůže být naplno lotr.
Pak také měli prezidenta, co říkal "kunda".
Hulvátům, lotrům, lze se to moc líbilo a tak se hulvátsví stalo žádané a postupně se mu přizpůsobili skoro všichni.
Šéfovat pak už mohl i zjevný lotr, trestaný, prolhaný.
Však také čím dál častěji šéfoval.
Všude.

A tak prosím: Buďme noblesní.Fakt to dělá hodně a fakt to může zvládnout každý!

P.S. Noblesní neznamená "elitářský" (to vám nakukali hulváti) , znamená to jemný, slušný, citlivý.