Svoboda je omezení, morálka a kázeň

 Ne, to svoboda sice není, ale tohle vyžaduje! I když se to možná nezdá. 
Vyžaduje jedince na vysoké mravní, úrovni s empatií inteligencí, kulturou a ohleduplností.
Fakt!
Zcela nesvobodné prostředí, třeba armáda, pokud možno ruského typu, takové nároky na neofrčkované jednotlivce neklade. Voják má vše rozkazem, bez dovolení velitele nesmí nic. Ani promluvit.
Naproti tomu prostředí svobodné, třeba nějaký koncert, ať už hudby klasické či rockové, klade na jednotlivé účastníky nemalé nároky. 
Musí pohybovat ve vymezeném prostoru, nesmí využívat tlačenice ke krádežím, nebo osahávání druhých. Musí chodit na toaletu na vymezená místa. Nesmí nenapadat agresivně ostatní, fyzicky, ani slovně. Musí uzpůsobit i své projevy nadšení prostředí, zejména tomu klidnějšímu. 
Na koncertu klasické hudby nehážeme v "kotli" paroháče na účinkující. 
Na punkovém sedět v obleku a tiše poslouchat jde o něco lépe, ale také to není ono.
Člověk tohle všechno dodržuje, tedy měl by, pokud není blbej. 
Aby to mohlo fungovat.
I hudebníci, i v chvílich nejsvobodnější improvizace, musí držet základní formu!
V čem je tedy ona svoboda?
V tom, že se svobodně rozhodnu na ten koncert jít nebo nejít, svobodně z něj odejdu kdy budu chtít a svobodně řeknu své hodnocení.
A když budu chtít, uspořádám si svůj koncert. 
A budu očekávat, že návštěvníci toho mého se budou chovat opět "na úrovni".
Svoboda není "dělat si, co mi napadne", svoboda je dobrovolná sebekázeň tak, aby i druzí mohli svodně žít. Svobodně,  omezeni vlastními ohledy k svobodě druhých a s zodpovědností k společnosti. 
Chováme se (měli bychom)  tak, aby mohly být další a další "koncerty"

Když národ hebrejský vyrazil z Egypta za svobodou, dal mu Mojžíš důkladný a dosti drsný zákoník. Národ negramotných otroků nebyl schopný dobrovolně seberegulace.
Pozdější společnosti to již  uměly. To přineslo  velké benefity. Člověk zodpovědně svobodný nemůže být debil. Musí myslet, musí myslet nad rámec první signální soustavy. Musí chápat druhé, musí chápat potřeby celku! 
Svoboda tak přinesla pokrok a blahobyt.
Fungovalo to tak dobře, že trochu svobod, s úspěchem, zařadily do svého systému i některé armády.

Leč, co udělá negramotný, nekulturní otrok na "svobodném koncertě"? Ukradne peněženku v tlačenici, osahává sexualně přitažlivé, vykaká se uprostřed sálu a porve se.
A při tom řve, že je přeci svobodáááá! A on svobodný!
Není svobodný, je jenom debil!

A také máme nemálo těch, co tyhle nároky na mozek, které svoboda sebou nese, značně frustrují. A chtěji raději vojnu - to je pořádek a člověk má jasno a nemusí chápat druhé, ani sebe!
Ach jo!

Dějiny církve dle JDP

 Když byl syn tesaře mrtvý, zmrtvýchvstalý a nanebevstoupený, tak  se tenhle Ježíš Kristus zjevil jistému Saulovi a dal mu angažmá.
Vybral si dobře. Pan Saul byl muž vzdělaný, světaznalý a s talentem vést lidi svými slovy i skutky.
Saul se stal Pavlem a psal, protože to uměl.
Pánové Matouš, Marek, Lukáš a Jan posbírali vzpomínky na Mistra, toho,  který jim změnil životy.
Změnil životy svým, značně revolučním, učením.
Učení bylo revoluční i v tom, že nehlásalo nějakou změnu změnou druhých, ale dožadovalo se proměny osobní u jednoho každého.
Chtělo po lidech, aby vystoupili ze svých malých ohrádek víry, rasy, národa, sociální vrstvy, věku či pohlaví a otevřeli své životy. 
Všichni, ať už našinci, nenašinci, muži, ženy i děti, ti všichni byli pozváni "ke stolu".
Měli milovat a ctít Boha. A také být laskaví k druhým lidem.

Učení bylo tak populární, až si ho všimla tehdejší moc.  
A už se popravovalo, mučilo. Kati měli namožený ruce, lvi v arénách říhali od přežrání, ale křesťané vytrvali.
Moc už moc nemohla a tak v zoufalství z pronásledovaného učení udělala státní náboženství.
Z příslušnosti k církvi už najednou nekoukala nepříjemná smrt ve lví tlamě, ale společenský úspěch.
Tím se v ní dostali do popředí jiní lidé a také jiná témata. Bylo by lehké se šklebit nad úpadkem idee, která se přeměnila v uřad a dogmatické spory, ale jak jinak řídit ten obrovský kolos? Už Pavlovi, který vše šéfoval neustálými inspekcemi, psaním listů, prosením, se to vymykalo z ruky.
Jenže!
Jenže najednou se mocí obdařeným křesťanům  zdálo, že použít meče  na šíření lásky, není špatný nápad! A vyřešit dogmatické spory upálením odpůrců? je to takové jednoduché a rychlé.

Leč v evangeliích, když si je někdo četl pozorně z nezůstal u detailů, ono původní stále bylo. 
A tak v oné církvi přicházeli stále a stále tací, co chtěli opět ono čisté, laskavé učení Mistra.
Bylo jich mnoho. S některými zametli, s jinými ne a někteří založili řády.
A řády se po založení stabilizovali, vytvořily strukturu moci a...
...a tak přišli další a zase reformovali.
V období reformace se reformovalo tak z gruntu, že vznikly další a další církve, které se vrátili k původnímu učení a... pak potřebovaly nějakou formu, potřebovaly oslovit co nejvíc lidí a ... samozřejmě, opět moc, úřad, dekrety... tresty...

A není to tak vlastně v pořádku (krom trestů, ty ok nejsou!)? Copak jde ustrnout v nějakém prvotním stavu? Není ten věčný pohyb od: Vpřed návratem k počátku, až ke konzervování stávajícího stavu a zase znovu, vlastně nejlepší možný způsob existence společenství v tomhle světě?
Asi jo, když to vydrželo 2000 let? 

Jen ten úřad by asi chtělo omezit, co to dá a moci se nechytat. Koneckonců, největší úspěch mělo učení tehdá, když mělo moci pramálo. 

Může mít diskuze kladný přínos?

 Já, vím, "demokracie je diskuze" . Jenže...
V praxi vede často k tomu, že diskutující se radikalizují a zastávají čím dál extrémnější stanoviska.
Proč?
Si myslím teda: Jsou tady, pro smysluplnou debatu, podmínky nutné, nikoliv vždy dostačující. 
Možná úplně první je vzájemný respekt diskutujících. To je nejdůležitější!
Je také dobré, když stanoviska nejsou příliš daleko od sebe.
Velmi vhodné je, aby obě strany měly co největší vzdělání v problematice (světe div se!)  a nějaké to IQ se také hodí.
Takto,  zejména je-li splněna podmínka první, jde dojít ke konsenzu, nebo alespoň k vzájemné slušné a uctivé toleranci.
Pak má diskuze smysl.
Pokud nastane vzdalování, je čas se od sebe vzdálit. Pokračování jinak skončí dvěma zabetonovanými, extrémními názory a nenávistí. Už si ani nepodají ruku.

A co jde dělat, když nejde přesvědčit v diskuzi?
Ale samozřejmě, vrátit se k bodu prvnímu. Začít se chovat tak, aby si mne ten druhý začal vážit!

A je to!
Vlastně prosté a jednoduché!
Ehmmm... 

Dvakrát měř a jednou měj názor

 Vlastně to je jednoduché. Stačí překonat atavizmus v nás, který nám velí preventivně věřit všemu, co se k nám dostane a také tomu dávat co nejhorší vyznění.  
Zvíře v divočině, aby přežilo, nesmí zkoumat, zda ten šramot v roští je tygr. Musí vyhodnotit zprávu (šramot) tím nejpoplašnějším způsobem, nezkoumat a jednat. 
Ale my nemusíme na šramot, třeba na cosi, kdesi na internetu, reagovat zkratově.
My můžeme informaci vytáhnout z nižších pater mozku do těch vyšších. Protáhnou falzifikací, verifikací, porovnat s daty a tím, co tvrdí o tomtéž jiné zdroje.
Nepřejímat předem ani interpretace, ani hodnotící slovník a podobné.

 Napadený člověk, nebo stát je napadený.
Podvod je podvod, i kdyby byl podvodník sympatický.
Lež je lež, relativita pravdy patří do teoretické fyziky a teologie, ne do našeho žitého světa.

Když se atavizmu rychlého a nezkoumajícího přijetí ubráníme, můžeme jásat, že jsme zase na chvilku lidé.

Šašci

 Tohle jsem napsal 2015 

Uběhlo deset let a nemám na tom co měnit. 
Jen těch klaunu a šašků přibylo a jsou čím dál výš a s větší mocí! V politice, ve velkém bussines i kultuře.

Odevzdáváme s radostí své životy mašinkám

 Už dávno jsme seznali, jak příjemné je platit bezkontaktně. 
Jak bez námahy a perfektně nás dovede GPS k cíli. 
Jak užitečné je být stále na telefonu, dokonce on-line pomoci chytrých telefonů.
Neradi slyšíme, že to není zadarmo. Nejen že si ty mašinky musíme koupit, ale ony odevzdávají data o nás dál. Ne Velkému Bratrovi, to je sci-fi, ale velkým korporacím. A vládám, když na to přijde.
Jsme sledováni jak v 84, ale zcela dobrovolně. Sledovátka si sami kupujeme!
Volný čas pak trávíme na sociálních sítích. Na nich už dávno nerozhodujeme, co se stane s našimi příspěvky a především, co budeme číst, čemu věnujeme své emoce a jaké. Algoritmy si nás vodí na šňůrce kam ony chtějí. Vytváří naše názory, postoje podle svého, posiluj naše negativní emoce, protože ty nejlépe ovládají člověka.
Moc toho takhle k autetickému, svobodnému žití není, co?
Do toho vstupuje  AI, která nám najde zboží které "chceme", práci kterou "potřebujeme", zábavu co nás bude "bavit" a partnera/partnerku, co je pro nás "vhodná".
A dál a dál.
Není z toho úniku? 
Ale je, zatím je, stačí to všechno vypnout!
Zatím to jde!
Zatím...