Krutí a Bezmocní, Tyrani a Oběti

Jo, tohle jsou příšery! Ale nerodí se z mlhy nad močálem ani kouzel. Jsou v nás. Číhají. Čekají na svoji chvíli!
Umělkyně provedla takovou akci: Dovolila lidem, aby s ní 6 hodin dělali, co chtějí. Nečekala, že se tento zvrácený experiment zapíše do dějin krutosti lidí. Já to tedy jako umění moc nevnímám, leč chápu, že to ukazuje něco moc hnusného, zajímavého, poučného a varujícího.
Naprostá moc nad jiným(i) oslovuje v člověku pradávnou, nesmírně silnou a uhrančivou bytost. Tyrana, krutého trýznitele, perverzního sadistu... Jemu brání v projevu plachý, mladý, slabounký humanista v nás. Většinou jejich souboj o naši duši dopadne tak, jak se dá čekat. Věčná sláva nemnohým, co se jim podaří nepodlehnout a odmítnou bičík do ruky.
Dozorci, velitelé, bachaři, vychovatelé, policisté, šéfové, dobyvatelé a hodní tatici a miminy. A také děti. Všichni se někdy dostáváme do situace, kdy máme nad někým moc. Někdy totální.
Běda pak těm, co byli uvržení mezi bezmocné, bezbranné.
Děje se i jiný, podivnější postup: Někdy nemusíme být uvržení, sami se bezmoc zvolíme. Nemusí to být ani tak zřetelné, jak to udělala ona umělkyně. Svoji bezmoc můžeme oznamovat beze slov. Jsme bezmocní z velké lásky, nebo malé sebedůvěry. Nebo proto, že jsme zbabělí a bezmoc nás zbavuje zodpovědnosti za sebe samého.  Bezmoc je opium zbabělých. Známe to z literatury i života kolem nás. Nebo i ze svého. Však jsem býval "hodný hoch" a schytal to.
A co je v malém, je i ve velkém světě.
Jak to dopadne, když se společnost rozdělí na ty, co mají všechnu moc a bezmocné? No, jak asi, že.
A co se stane, když se moc dostane do jedněch rukou? Objeví se osvícený panovník? Ani omylem, tak přichází  kat se svojí suitou sadistů.
A ještě dál k tomu. Není potřeba autority (Milgramův experiment) ani funkce (stanfordský vězeňský experiment), aby se v nás probudil zlý kretén. Je to mnohem horší, krutost je naše základní výbava.

Je to na nás! V našich malých životech i ve velkém světě. Pozor na démona bezmoci! S ním přichází démon Krutosti.

Obrana parlamentní demokracie, aneb chvála chaosu

V malých rozměrech platí jasné zákony fyzikální sira I. Newtona, selský rozum a slovo náčelníka.
Ve větších rozměrech vládne řádný binec. Fyzika je divná, rozum se vzteká a s Velkým Náčelníkem nepřichází prosperita, štěstí a mír, nýbrž (ovšem chvíli po úspěšném nástupu) bída, teror, válka.
Malé skupinky lidí či jednoduché společenské struktury fungují nejlépe pod direktivním vedením přirozené autority (ovšem vybrané na dobu dočasnou, nebo na konkrétní akci - tedy zase demokracie). Velkým zase svědčí chaos.
Již C. N. Parkinson konstatoval matoucí fakt, že složité celky vzkvétaly v dobách, kdy neměly ani pořádnou budovu, vše byla nekonečná improvizace a spoléhání na náhodu. Jen se trochu usadily, zařídily, zorganizovaly - šly do kytek.
Tak, to byl úvod. Teď už je snad jasné, že hlavním úkolem systému politických stran, parlamentu a dalších zmatečných a zdánlivě nefunkčních zařízení není exaktně přesně vládnout a něco řídit. Nene! Hlavním úkolem těchto proklínaných institucí je zabránit někomu, některým, uzurpovat celou moc a nastavit směr nahoru (krátce) a pak už sešup do pekel.
Proto i (geniální) rozdělení moci na zákonodárnou, výkonou, nezávislost soudů, tisku... Že to s tou nezávislostí je jak kdy? Že soudy soudí na objednávku bohatých hejhulů? Že noviny... No jasně, ale to je stále o vesmír lepší, než kdyby to někdo řídil (teorie spiknutí vynechávám, nejsem psychiatr)!
Že se v parlamentu setkávají podivné figury, blábolí a snaží se něco čornout pro sebe? Za a) dělají jen to, co jim voliči dovolí. b) opět o vesmír lepší, než kdyby jednotně přijímali vůli strany nebo Velkého Vůdce.
Menší celky s co největší autonomií (kraje). Super!
Dokud vládne bordel, jsem v klidu!  Entropie narůstá, systémy se hroutí a znovu vytváří. Spontánní aktivita lidí se nakonec prosadí. Systém zkultivuje tlakem zdola. Ale až někdo začne dělat direkt "pořádek", to bude malér!
Lidé by však chtěli, aby vše běželo podle "zdravého rozumu". Zmatek je děsí stejně jako velikost vesmíru či podivnosti mikrosvěta.
I na chudákovi Bohu chtěli a leckde chtějí, aby se zabýval dojivostí krav, reumatickým kolenem, protivným sousedem i lidskou zlobou.
V politice je snem vládce (moudrý a čestný a a a vůbec), který všechno řídí. Tedy jde na něj dobře nadávat. Adresně. Mnohem lépe než na tlupu psychopatů, které si tam sami navolíme.
Paměť, ta malířka na růžovou, pak dělá z komunismu, Rakouska- Uherska či protektorátu zem zaslíbenou, kde přeci bylo tak dobře. Nebylo! Kdybyste běžného občana z těch časů přesadili do dneška, myslel by, že je v ráji. I při tom všem, co nám dnes pije krev.
Ale srdci neporučíš. A tak si kolem nás volí "pořádek", který se zákonitě změní v rozklad. Hodné pány, co se zákonitě změní v psychopatický tyrany...
I u nás se chystáme instalovat bezohledného posedlíka penězi a mocí s maskou popleteného a trochu ufňukaného strejdy, aby zem změnil na Svůj Podnik, privatizoval už nejen továrny a pole, ale i policii, soudy, tisk.
A když ne toho, tak si nejdeme někoho jiného, kdo "v tom bordelu udělá konečně pořádek".
A začne cesta. Někdy zpočátku nahoru (efektivita) a pak do těch pekel. Do bídy, teroru a války.