Poslušný je otrok

Čína a Turecko a podobní:

Když se člověku a nebo státu a nebo čemukoliv živému ustoupí bez boje, vyklidí pozice, ten druhý je obsadí (výjimky jsou v řádu zlomku procent). A v tom rozběhu a vědomi snadnosti bude zabírat dál.

Čína je velký obchodní partner a velmoc. Ale pokud se budeme (euroamerika) před ní takhle dobrovolně plazit v prachu po břiše dál, na její přání se sami cenzurovat a dokonce trestat(!), tak nás prostě bez boje obsadí.

Bude soustava "kreditů" vydávaných Číňany pro občany "spolupracujících zemí", tedy pro nás? Ona už je, zatím ve velkém funguje jen na území ovládaným Čínou, ale začíná se projevovat i tady (kdo zlobí Číňana, má problém přímo u nás)! Vydáme jednou spoluobčana, kritika Číny na převýchovu do jejich lágrů?

Omlouvání se v kleče za to, že si náš spoluobčan dovolil projevit svůj názor a jeho perzekuce námi samými, na (dokonce nevyřčené) přání Číny už tu je!

Tomu by před pár lety nikdo nevěřil.

Turecko má velkou armádu a strategické postavení. Chápu! Ale s čím se spokojí jejich paša, když jeho (a vůbec Tureckým) zcela otevřeně přiznávaným cílem, je obnovit slávu Turecka jako největší velmoci. Kde se zastaví? Pár metrů za hranicemi?

Rusko totéž.

Co s tím. Byl jednou jeden prezident, co si v zápalu nadšení pozval dalajlámu. Čína běsnila, tvářila se že snad zahájí válku. A co udělala? Nic! Dokonce s námi obchodovala víc a rovnoprávněji, než dnes, když ji náš prezident skáče preventivně hned do řiti. Dalajlámu si pak pozvali další a stalo se co? Nic. Vlastně stalo, Čína zacouvala.

Kdo se neohýbá až k zemi, ale řekne si své, to je partner, ne poslední poskok.