Povzdech konzervativní víly

 Dlouhou dobu se utvářel svět, který byl sice hrozný ale vyrovnaný. Obsahoval vše, co lidská hlava potřebuje.
Pak se podařilo ten hrozný svět zlepšit.
A tehdá se to stalo. Zpychli jsme a odložili osvědčené z minula, protože jsme byli stejně tak pyšní na své dovednosti a vědomosti, jako nešikovní a nedovtipní.
Zabili jsme boha, mysleli si že ho nepotřebujeme. Sesadili krále. Odstranili uctivost v řeči i sváteční oblek. Zrušili rituály, zrušili svátky.
Za neexistující prohlásili strašidla.
Vynechám boha, to je delší a známější. Krále od té doby hledáme, nasazujeme jeho korunu, důstojenství a autoritu kdejakému šášulovi. Jsme pochopitelně zklamáni, krále nejde vytvořit, král bud je a nebo není.
Bez uctivosti není neuctivosti, zůstane jen žvást, bez formálnosti není blízkosti a spontaneity. Kde nejsou póly, jen jen bezcenný střed.
Bez rituálů nejde dospět ani umřít, světem bloudí staré děti, které pak zemřou, ale jsou tady s námi stále, protože ani pohřeb neumíme, nechceme.
Nemáme už stará, osvědčená, pěkně sociálně adaptovaná strašidla. Hejkal, bludička, upír... Strašila ve vhodnou chvíli na správném místě a do života lidí nezasahovala.
Dnes jsou odsunuta a lidé hledají čím jejich místo zaplnit. Krvavé zprávy, bulvární senzace, tajemná spiknutí jsou naše současné příšerky. Čím iracionálnější, tim ochotněji přijímané za skutečnost. Skutečné hrozby naopak přehlédneme, bagatelizujeme. Nepoznáme přízrak od skutečnosti.
 Máme duchy lezoucí z hoaxů, podivných internetových serverů i z novin. Necháme si jimi ovlivňovat i konkrétní život, rozhodnutí neb ta strašidla už nejsou na periferii po lesích a hřbitovech, jsou s námi a v nás.

Velký žbluňk

(tohle dále má mít samozřejmě smajlíka :-))
O solipsizmu se říká, že je to idealistický filosofický směr.
Nerozumím. Vážně si někdo myslí, že to divadlo s vesmírem, nekonečně konečným, zakřiveným, strunovým, kdovíjakým přerostlým bordelem je skutečnost?
A co svět hmoty s všemi těmi briberkami, nestálými a divnými? To jako fakt, že by měl bejt fakt?
A co lidi? No!
Takže prosím spět do reality! Teorie Velkého žbluňku konečně vnáší do té frašky jasno!
Nebyl Velký třesk, byl Velký žbluňk. Žblunklo to a vesmír zanikl. Ale po něm zůstaly na hladině oceánu nebytí kola. Takové čeření, co se dělá vždycky, když něco někam žbluňkne.
Ty kola na hladině po zaniklém vesmíru, to je ta naše realita, kterou se snažíme pochopit, poznat, změřit.
Moc to nejde.

Ženy a muži, zamilovanost a vztah

Ženy a muži jsou rozdílný živočišný druh. Zamilovanost a vztah jsou dva rozdílné stavy. A votomtoje.
I když mně se to taky nelíbí!

Když se žena a muž do sebe zamilují, spustí se jim program "Láska".
On je Jí fascinován. Nemyslí na nic jiného než na ní. Přináší jí květiny, eskymo, šperky a nosí snídani do postele. Vymýšlí rafinované pozornosti, píše jí básně!
Ona je fascinována Jím. Upírá na něj obdivné pohledy a pronáší slova plná obdivu a úcty. Kráčí za ním, obrazně i fakticky.
Je to tak krásné, tak harmonické, že spolu vytvoří pár. Čím pevnější a formálnější, tím masivněji se rozeběhne program "Partnerství".
Ten je uložen hluboce ve strukturách, laděný po nespočet generací a upevněný rodinnými vzory.
V něm propuká boj o pozice, ve kterém oba druhy uplatní i to nejhorší, co jim bylo dáno do vínku. Muž schopnost chovat se jako hovado, žena schopnost manipulovat.
Muž dokáže upřít pozornost jen na jeden objekt. Teď už "má" "svoji" partnerku, zajištěný přísun sexu, teplého jídla a vypraných ponožek (u emancipovaných dvě položky odpadají, u neemancipovaných velmi brzy jedna). Jak se domnívá. Hotovo, pozornost tedy upírá na koníčky, práci, seberealizaci... a na ženu kašle.
Žena strádá nezájmem. Začíná si pozornost vynucovat, nejprve jemněji, pak "scénami". Tím, krom jiného, eliminuje zbytky mužovy touhy se jí věnovat.
Nakonec je z ní  sarkastická, věčně nespokojená "baba".
Žena souběžně s mužovým ignorantstvím rozjíždí své manipulování. Soustavně podkopává mužovu sebedůvěru. Vytváří v něm pocit nedostatečnosti.Utočí na nevyvinutější mužský pohlavní znak, totiž ješitnost. Nepřizná mu zásluhy, úspěch, je v opozici. Tím vytváří tlak, který nutí muže, aby se jí snažil o sobě přesvědčit. Muž se snaží a ustupuje, až je z něj vyždímaná onuce bez sebedůvěry. Tím, krom jiného,  eliminuje zbytky ženiny úcty.
Nakonec je z něj věčně otrávený, neustále od Ní utíkající, protivný, zamindrákovaný chlap.
Smutné? Každý příběh má mít dobrý konec a i tenhle má!
Jednoho dne se on seznámí s Ní! Tou Pravou, co na něj upírá obdivné zraky, která "mu rozumí"!
A ona potka Jeho, který by jí snesl modré z nebe, který "ji miluje"!
A další kolo je tady.

pozn. 1) Tento traktát a diktát není inspirován žádným konkrétním vztahem.  Ani  cizím, ani mým.

Pozn. 2) Takhle to být nemusí! Ale často je.

Pozn. 3) Nic není jen pozitivní nebo negativní. Kdyby měli muži obdiv doma, nepáchali by možná slavné hrdinské činny, neštěpili atom, nefilosovovali a napatlali se s obrazy.
Kdyby ženy měly pozornost doma... nebyly by tak milé... k  jiným mužům.
Vlastně je ta vzájemná protivnost evoluční výhoda!
A to je moc dobře!