Povzdech konzervativní víly

 Dlouhou dobu se utvářel svět, který byl sice hrozný ale vyrovnaný. Obsahoval vše, co lidská hlava potřebuje.
Pak se podařilo ten hrozný svět zlepšit.
A tehdá se to stalo. Zpychli jsme a odložili osvědčené z minula, protože jsme byli stejně tak pyšní na své dovednosti a vědomosti, jako nešikovní a nedovtipní.
Zabili jsme boha, mysleli si že ho nepotřebujeme. Sesadili krále. Odstranili uctivost v řeči i sváteční oblek. Zrušili rituály, zrušili svátky.
Za neexistující prohlásili strašidla.
Vynechám boha, to je delší a známější. Krále od té doby hledáme, nasazujeme jeho korunu, důstojenství a autoritu kdejakému šášulovi. Jsme pochopitelně zklamáni, krále nejde vytvořit, král bud je a nebo není.
Bez uctivosti není neuctivosti, zůstane jen žvást, bez formálnosti není blízkosti a spontaneity. Kde nejsou póly, jen jen bezcenný střed.
Bez rituálů nejde dospět ani umřít, světem bloudí staré děti, které pak zemřou, ale jsou tady s námi stále, protože ani pohřeb neumíme, nechceme.
Nemáme už stará, osvědčená, pěkně sociálně adaptovaná strašidla. Hejkal, bludička, upír... Strašila ve vhodnou chvíli na správném místě a do života lidí nezasahovala.
Dnes jsou odsunuta a lidé hledají čím jejich místo zaplnit. Krvavé zprávy, bulvární senzace, tajemná spiknutí jsou naše současné příšerky. Čím iracionálnější, tim ochotněji přijímané za skutečnost. Skutečné hrozby naopak přehlédneme, bagatelizujeme. Nepoznáme přízrak od skutečnosti.
 Máme duchy lezoucí z hoaxů, podivných internetových serverů i z novin. Necháme si jimi ovlivňovat i konkrétní život, rozhodnutí neb ta strašidla už nejsou na periferii po lesích a hřbitovech, jsou s námi a v nás.