Tři druhy lidí, tři druhy šílenství

 Události nastávají většinou jako kombinace působení přírodních zákonů, náhody a lidského úsilí.
Někdy jedna složka dominuje. Obíhání planet kolem slunce je záležitost fyziky, to že mi trefí nebo netrefí blesk, je věc (z větší části) náhody a že jsem se praštil kladivem do prstu zase (opět především, ne jenom) moje akce.
Jenže lidé chtějí mít svět srovnaný a tak se snaží všechno narvat pod jednu příčinu.
Lidé preferující zákonitosti jsou třeba zastánci evoluční teorie, ale i kreacionalisté. V obou případech soudí, že jde o na náhodě a lidském záměru víceméně neodvislý jev. Tito se nad každým jevem  ptají: CO, jaká síla, kauzalita za tím vězí. Ptají se, hledají a samozřejmě nacházejí.
Když se těmto myšlení utrhne z řetězu, chtějí spočítat kdy padne které číslo na ruletě, nebo pohyby na burze. Nacházejí hluboký smysl v tom, že kolem nich prolétla moucha.
Zastánci lidského faktoru studují třeba sociologii. Když jim hrábne, začnou nacházet spiknutí i tam, kde určitě nejsou, hledat lidskou ruku i za tím bleskem nebo oběhem planet. Tihle se nad jevy zamýšlí: KDO za tím vězí. Ptají se, hledají a samozřejmě nacházejí.
Ti v pádu listu ze stromu spatřují ďábelský plán nějakého člověka či společenství.
Věřící v NIC, náhodu se stávají často alkoholiky. Ti se neptají ani Co, ani Kdo a skočí si do samošky pro flašku.
Pokud spadne kámen z věže, odmítnou vidět ruku, co ten kámen upustila i zákony gravitace - kámen se tu vyskytl a s ničím nesouvísí, žejo!
V jevech společenských může Marx nacházet dějinnou nutnost a jiní stavět pomníky těm, co "změnili svět".
A věřící v náhodu jen zírá, co se to zase děje.
Co si přiznat, že většinou jsou přítomny všechny tři složky?
Se moc nechce. A náhoda? V takovém světě těžko říct. A tak se perou zastánci železných zákonů přírodních, sociálních a ekonomických se zastánci teorií spiknutí a věřícími. "Někdo ten bordel přeci musí řídit!"
A co když ne?
Osobně věřím v hybatele, který je poslušný patřičných zákonů. Ale věřím tomu, jak si uvědomuji, jenom náhodou.