Myši a kočky, aneb, co si nechceme pamatovat, to se nestalo.

 

Myši jsou veselá zviřátka. Žerou a páří se a nedají si kazit náladu tou protivnou myší krávou, co furt straší, že přijde kočka.

Kočky neexistují, říkají mnohé z nich. Nikdy nezaútočí, soudí další.

Když mezi ně micinka vlítne, propadnou nekonečné hrůze a volají, že nastal konec světa.

Pak pořádají tryznu za oběti a stále opakují, že svět po kočičím útoku nebude už nikdy jako dřív.

Myši žijí krátce, dějiny mají rychlejší než my a tak ne za pár měsíců, ale už druhý den zase vesele hodují a vesele se páří.

Zvolí si do čela opět stejného myšáka, co odmítl stavět hlídky hlásící příchod kočky a co teď říká, že jí zahnal a on může za to, že ve špajzu je sýr.

Zlo je navždy pryč! Stejně to byl planý poplach! Neexistuje!

Občas dají po čenichu té alarmistické myši, co otravuje, že by se měli, kromě žraní a šukání, chystat na další kočičí útok.

Války, uprchlická krize,  klima, kovid... Furt stejná kočka a stejný myši.