Z českých dluhů a hájů

 Uzávěry všeho vrhly lid do lesů.
Jojo, mne plachého introverta,  davy nebaví. Ale co mají ti lidé dělat a někdy je to i milé.
Vzpomínám na prosperující vesničky v turistických oblastech Rakouska a Německa. Zájem o lokalitu jde lehce nabýt (třeba přechodným stavem) a rychle pozbýt. Ale kdo si zvykl někam jezdit, ten se toho místa bude držet. Aby se tam příchozím líbilo, vybudovali parkoviště (jasně, že se mi parkoviště nelíbí, ale něco za něco), plážičky u jezer a rybníků. Aby z toho něco měli, někde parkoviště zpoplatní a hlavně otevřeli hospody (teď by to byla jen výdejní okénka) a penziony (ti lidé budou jezdit dál). Také lezecké stěny, koupalište.
Takhle se z chudých vesniček v cizozemí staly bohaté.
O žádný "národní ráz" nepřišly, stačí vidět když slaví nějaké svátek, včetně svátku lokálního.
Ani devastace přírody se nekonala, opět, stačí se podívat,
Náš čacký lid? "Co nám sem lezou!?" "Nikdy tady nikdo nebyl, všechno bylo zavřený a byl svatej klid!" Lid umísti improvizované zákazy stání, vjezdu. Nastavěl překážky. Někde technikou rozjezdil lyžařské stopy, došlo i na přizničení aut.
Pokud  tahle taktika vyjde, návštěvníci zase odejdou. V vsich zavládne klid, smrádek a sousedské teplo.
Po večerech pak budou našinci držkovat, že nikdo nezařídil, aby se měli tak, jako v tom Rakousku a Německu.