Pozitivně myslet! Nebo raději ne?

Pozitivní myšlení. Tedy myšlení infikované behaviorální mystikou, že když se budu usmívat, jako bych byl šťastný, budu šťastný, když nikdo nařekne, že má hlad, budeme najedený.

Jedna má kamarádka mi vyprávěla, kterak tomu podlehla. Vznášela se s nebeským úsměvem deset čísel nad zemí, užívala si pocitu nadřazenosti nad zlobným davem, s úsměvem snášela příkoří.

Až jednou, plna světcoidní vyrovnanosti, si udělala kávu a sedla si s ní na balkon. A jak tam ta seděla, všimla si, že o balkon pod ní vyprali a je tam rozvěšené bělostné povlečení.

V té chvíli s děsem zaznamenala, že stěží ovládá touhu to černý kafe chrstnout na tu bělostně čistou plochu!
Dokonalý symbol!
Ta dívka nebyla hloupá a pochopila, co se děje. Nezbavila se žádných negací, tak to nefunguje, jen je zadupala do podvědomí, kde začínají dělat neplechu.
A tak se z té slečny stala zase občas vzteklá, ale zdravá holka.