Chvála plkání

 Býval jsem kdysi mlád. Tedy, já jsem stále mlád, ale už dost dlouho. V dobách, kdy jsem byl mlád čerstvě, jsem byl geniální. To se čerstvě mladým stává.
Dnes vzpomínám na své kategorické soudy a bavím se.
Například takové to společenské plkání. Tím jsem velice, velice opovrhoval! Jak jinak.
Přeci! Nemá cenu se ptát na blbosti, když je odpověď jasná!
Například nový pracovník mezi starousedlíky:
Nový člověk někde: Nevadilo by vám, kdybych tu vázu na stole postavil o kousek dál?" "Nerad tím obtěžuji, ale špatně na vás vidím."
Domácí: "Jak chcete, hlavně abyste se tady cítil dobře!"
Ten nový: "Jste moc milá!" "Mimochodem, ta váza je nádherná!"
O čem to žvaní? Proč normálně nevezme tu blbou vázu a napostaví jinam? A proč mu ona tak složitě odpovídá?
Dnes už vím. Ten hovor je o něčem úplně jiném.
Nový: Mohu váš prostor   používat?
Domácí: Ano můžete, počítám s tím a vítám to.
Nový: Děkuji a oceňuji to.
Kdyby si to neřekli, mohle by to mezi nimi zle nefungovat.