Asi nevyhnutelné zblnutí nadšeným posluchačstvem

 

Pravidelně se opakující jev:

Nějaká osoba, vynikající ve svém oboru (a už je to sport, věda, umění...) promluví v médiu o tom svém.

Promluví nádherně! Srdce nad tím plesá, rozum jásá! Navíc to osoba je veskrze sympatická, přetékající kladnými vlastnostmi jako hrnek s mlékem na plotně.

Však to má také úspěch. Velký! Osoba je pozvána znovu. A znovu a do dalších médií, aby ne, když je to tak dobré!

Davy, nebo alespoň malá dávek, aplaudují.

Osoba hovoří a hovoří. Začíná hovořit o dalších tématech (o kterých už moc neví), bývalé už nezabírá, přidá tedy na důrazu, místo "myslím" říká "vím" místo "snad" "jistě". Z toho, že možná jsou mimozemské civilizace, dojde vyhovováním publiku, k tvrzení, že marťani k němu létají každý ráno na meltu.

Osoba začne být arogantní a jak si víc a víc fabuluje tak víc a víc dupe na tom, že má pravdu a vždycky pravdu a má pravdu a vždycky měla.

Na konci procesu je z milé osoby odpudivý žvanil.

Úplná antická tragédie.