Děkuji Pane Frankl

 Když propadám "oprávněným pocitům zmaru", často si vzpomenu na Pana Doktora Viktora Emanuela Frankla.
Pokud to nevíte, tak to byl  tenhle pán.
Představuji si ho, jak v zavšivených hadrech, hladový a zmrzlý dodává naději a smysl života spoluvězňům, určeným tak jako on, k likvidaci. Za řevu často sadistických dozorců a káp, utrpení a umírání, v kouři z krematorií spřádá své myšlenky o přitakání životu, v hlavě si rovná to své: A přeci říci životu ano!
Kuwa drát, to je výkon!
A tak si na něj vzpomenu a většinou dost rychle přestanu skuhrat nad svými "strašlivými podmínkami" ve kterých žiji, nad svojí "beznadějnou situací", vynadám si, nafackuju a jdu dál.
V odkazu myslím není, že po návratu z koncentráku nebyl Frankl svými spoluobčany přivítán nijak s nadšením. I když ani náznakem nikomu nic nevyčítal, byl živou výčitkou. Kazil lidem jejich lkaní nad tím jak trpěli (i když často jen kolaborovali).
To kazí i dnes a tak mnozí jsou z něj nesví.
Rezolutně odmítal jakoukoliv  kolektivní vinu!
Pomáhal dál lidem.
A mimochodem byl velice kvalitní horolezec.
To co říká a píše je někdy vcelku prosté a mohlo by se zdát až naivní. Mohlo, kdyby za každým slovem nestál jeho život, jeho důkaz sebou samým, že to říká opravdu jde uskutečnit!
Je to jeden z mála lidí historie (pokud ne jediný) od roku tak cca 100, kdy kdybych ho potkal, asi bych jen poklekl a opucoval mu botky sváteční košilí.
Pohory, bylo by to v horách. Předpokládám, že by se smál a řekl, že spolu raději vylezeme nějakou pěknou cestu.
Bylo by to zajímavé horolezení, takové logoterapeutické!
Kdybychom to zvorali a padali se rozprsknout v suti, snad bychom ještě stihli říci naposled životu ano.